Prohledat tento blog

úterý 2. listopadu 2010

Dvoukniha Jaroslava Žáka: účtování s Únorem 1948 a jedním filmovým režisérem

Cesta do hlubin študákovy duše
Jaroslav Žák (1906-1960) je stále ještě nejznámější jako scenárista dvou prvorepublikových "študáckých" komedií Martina Friče - Škola základ života a (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše(1939), které inspirovala jeho knížka fejetonů Študáci a kantoři (1937). Neprávem pozapomenuta je nejspíš většina jeho literárních prací (autorka tohoto blogu je nicméně odkojena Bohatýrskou trilogií/1959 sdružující trojici parodií na "pokleslé" žánry, jež napsal s Vlastimilem Radou). Spisovatelův život (jehož základní linii se před časem pokusil načrtnout článek v Reflexu) se stal pohnutým po únoru 1948, kdy byl dvaačtyřicetiletý etablovaný spisovatel a scenárista pro své protikomunistické názory a tvorbu vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. Protože měl zakázanou publikační činnost, nesměl učit a samozřejmě ani pracovat na brutálně znárodněném Barrandově, přivydělával si až do časné smrti překlady a drobnou publicistiku pod cizími jmény.

Komunisté, kteří se postarali o Žákovu totální profesionální likvidaci, samozřejmě netušili, že těsně po neblahém únoru 1948 a v následujícím roce napsal své vrcholné dílo - úzce provázané romány Konec starých časů a Na úsvitě nové doby. Nebývale ostrá politická satira líčila právě "vítězství pracujícího lidu" a popisovala je na osudech obyvatel fiktivního městečka Pepův Týnec nad Lesy (ve skutečnosti jde o Jaroměř, kde Žák dlouho působil jako gymnaziální učitel - postava bohémského kantora přezdívaného Dlouhej Ferda je pak značně autobiografická). Žák předpokládal, že kdyby se komunistická moc k jeho textu dostala, bude ho to možná stát život - a svěřil rukopisy předvídavě kamarádovi, nakladateli Jiřímu Chvojkovi.

O tom, jak nebezpečná satira to byla, svědčí skutečnost, že romány mohly být vydány až po roce 1989 - poprvé v letech 1991 a 1993 (prý s, "humoristickými" Nepraktovými ilustracemi - nevím, knihy jsem nezaznamenala, ale obchází mne hrůza). Znovu vyšly nedávno, bez ilustrací, ale každopádně s velmi příhodnými obálkami Pavla Reisenauera. Ono totiž vlastně ani příliš humoristickou četbu nejde: jazyk a tón jsou sice stejné, jako ve spisovatelových známých dílech (jejichž kritický tón - zaměřený maximálně na kritiku české úzkoprsosti a měšťáckého paďourství - se mi vždycky zdála neadresná a neškodná). Popisované události jsou však vesměs absurdní a děsivé. Vycházejí z bezprostředních, čerstvých zážitků s řáděním přisluhovačů nové doby, jež si podle autora co do hrůznosti nijak nezadalo s nacistickými  zvěrstvy (přičemž je důsledností a prorostlostí s českou povahou čile překonávalo).

Jaroslav Žák
Ambiciózní je na dvourománu formální stránka, jejímž prostřednictvím se spisovatel  (jinak též latiník a znalec moderní francouzské literatury) pokouší postihnout paralelní činnosti desítek různých, kladných i záporných protagonistů mozaikovitě poskládaného vyprávění. Tato "objektivistická" snaha je spjatá především s první knihou, zatímco ve druhé ji Žák (patrně neplánovaně, ale k našemu potěšení) postupně opouští, aby se soustředil na sympatické postavy (především na zmíněného Ferdu). Zatímco první svazek až příliš upomíná na poláčkovskou tradici, které zůstává dost dlužen, takže nepůsobí zcela uspokojivě, druhý působí osobitěji a osobněji a dovoluje autorovi vkládat postavám do úst vlastní názory. Zkraty mezi vtipným  jazykem a originálními formulacemi, z jejichž bouřlivého toku se vynořuje děsivé dění, občas nabývají až hodnoty nejsyrovnějších hrabalovských morytátů...

Pětistovka
Kromě toho, že Žákova dvoukniha stojí za přečtení, nabízí i motiv, který mne donutil napsat tenhle text: v akčním finále knihy se mihne odporná postava českého filmového režiséra, vlastním jménem Aloise Loumy, který "natáčel za buržoazní éry úpadkové západnické crazy komedie, ozdobiv se předejmenním Allan. Za germánského panování se z něho stal Luis Lammers a jeho společenské konverzačky v jazyce německém se těšily značné oblibě u říšského publika. Mistr Allan-Luis byl tedy režisérem obratným a vyhověl každému vkusu. Tak se vysvětlíme, že tu teď stojí v Tateřanech na návsi jakožto Aleš Lomský, lidový filmař a osnovatel průbojných komunistických agitek, z nichž první s názvem SNB - Přítel lidu měla být v příštích okamžicích ozdobena autentickými záběry."

Čapkovy povídky
Coby amatérského filmového historika mne napadlo, že Žák mohl mít tehdy na mysli někoho konkrétního, na koho měl právě dopal a rozhodl se mu vpálit kulku do pozadí alespoň ve svém rukopisu. Ani po konzultaci se znalcem českého filmu Jaroslavem Sedláčkem si ale samozřejmě nemohu být jistá, že je to opravdu - jak mne hned napadlo a jak se to samozřejmě nabízí - Martin Frič. Filmografické kotrmelce fiktivního Aloise Loumy na něj sedí: natáčel před válkou coby "Mac" Frič crazy komedie a během ní se stal "poněmečtělým" režisérem Martinem Fritschem. Žák s ním pracoval jako scenárista nejen na "študáckých" komediích, ale po válce i na adaptaci Čapkových povídek (1947). Pokud spisovatel psal  knihu Na úsvitě nové doby v roce 1949, můžeme kalkulovat s představou, že byl natolik rozzlobený Fričovým optimistickým budovatelským dramatem Pětiskovka (které mělo premiéru v září toho roku), že byl schopen přehlédnout akt i tak výrazně polozjevný akt vzpoury proti novému režimu, jakým je podle mého soudu Fričova Pytlákova schovanka (ta měla premiéru už v dubnu 1949 - podrobně jsem se tímto skvostným filmem, který je rozhodně víc než jen parodií, zabývala v tomto textu). Jestli Žák měl na mysli Friče, je jeho tehdejší střelba do jeho zadku samozřejmě z dnešního pohledu "nespravedlivá": kdo ale mohl tušit, jak pohnutý bude Fričův osud v následujících desetiletích? Třeba že bude i on navzdory své snaze "vyhovět" stižen zákazem, že natočí oslavu "lidové" totality Císařův pekař - Pekařův císař (1951), jež je dodnes svou hrůznou vlezlostí nebezpečnější než vyžilá a naivní Pětistovka - a že po srpnu 1968, kdy už Žák bude osm let po smrti, už neunese představu živoření v dalším, v pořadí už třetím represivním režimu svého života, a technicky spáchá sebevraždu.

Frič nefrič - ten Žákův dvojromán si každopádně kupte a přečtěte...

 

6 komentářů:

  1. To vydání s Nepraktovými ilustracemi šťastně vlastním už z dob jeho vydání (od té doby jsem obě skvělé knihy četl několikrát) a ilustrace kupodivu k tomu textu docela pasují. I když... ty knihy jsou svým způsobem tak drtivé, že jsem ty Nepraktovy obrázky vlastně nikdy ani pořádně nevnímal. takže asi proto. :)

    OdpovědětSmazat
  2. Připadalo mi, že Nepraktovy ilustrace knihu musejí přiklánět k čecháčkovské hnusné bodrosti a že ji to možná dehonestuje. Pokud ne, je to dobře - díky!

    OdpovědětSmazat
  3. jak se páchá "technicky" sebevražda ?

    OdpovědětSmazat
  4. Frič věděl, že má nemocnou slinivku, a od doktorů věděl, že se už nesmí ani dotknout alkoholu. Přesto po vstupu sovětských vojsk na naše území použil láhev koňaku, kterou měl schovanou, s plným vědomím následků. Technicky tedy šlo o sebevraždu, i když lékaři to tak samozřejmě označit nemohli.

    OdpovědětSmazat
  5. aha (myslíte "požil" láhev, zřejmě...)
    díky za informaci

    OdpovědětSmazat
  6. Nemyslím "požil", láhev byla použitým sebevražedným nástrojem. :-) A nevím, kolik toho Frič musel vypít, aby ho to zabilo.

    OdpovědětSmazat