The Social Network

Filmy, ve kterých se coby hybatel děje vyskytuje počítač, respektive se v nich vztahy mezi postavami odvíjejí od computerizované a virtualizované reality, nemusejí vyhlížet jako Matrix - a nemusejí také vypadat jako Láska přes internet. Nový film Davida Finchera sice působí stejně civilně jako romantická komedie Nory Ephronové z roku 1998  (přesněji mnohem civilněji) a dotýká se i některých podobných věcí jako ona (totiž pocitů odcizení a osamění v moderním světě) - a současně líčí věci nevídanější než filozoficko-akční sci-fi trilogie bratrů Wachowských.

Snímek Ephronové je remakem romantické komedie z roku 1940 (v níž se ovšem místo sociální sítě používala obyčejná pošta), Matrix oblékl nadčasovou spasitelskou kompilaci do atraktivních šatiček zvláštních efektů a hi-tech vizuality - a tudíž se jejich děj mohl odvíjet celkem kdykoli. (Aby oslovily publikum, musely však zřejmě být natočeny právě v té době, v níž natočeny byly, ale to už je jiná otázka.) The Social Network je ovšem film zajímavý i tím, že se jeho příběh nemůže odehrávat v jiné době než právě v té, ve které se odehrává. Což samozřejmě nesouvisí jen s tím, že je inspirován konkrétními, skutečnými událostmi, ale tím, že ty kupříkladu před rokem 1980 nebyly rozvinuté a připravené technologie, aplikace a programy (odborníci mi snad prominou zmatek v terminologii), jež by někdo mohl zkombinoval do podoby funkční a současně uživatelsky atraktivní sociální sítě...  

Ve filmu krátce sledujeme okolnosti vedoucí k tomu, že osmnáctiletý Mark Zuckerberg vymyslí server Facebook, a dlouze se věnujeme tomu, co vzešlo z oné noci 28. října 2003, kdy opilý Mark zasedl k počítači ve svém pokoji na harvardské koleji, plný pomstychtivosti vůči dívce, která se s ním právě rozešla. Server, jehož základy tehdy s podvratným hackerským odhodláním položil, má prý dnes 500 milionů aktivních uživatelů - a ze Zuckerberga je tudíž milionář a celebrita. Finanční potenciál Facebooku rychle pochopili někteří z těch, které Zuckerberg z projektu zřejmě (ať už úmyslně nebo z arogantní roztržitosti) vytěsnil a kteří se ho rozhodli dostat před soud - tehdejší spolužáci na Harvardu, bratři Winklevossové, kteří usoudili, že jim nápad uzmul, a kamarád a spolupracovník Eduardo Saverin, který tvrdil, že byl nevybíravě okraden. 

I když scénář zkušeného Aarona Sorkina je založen na knize Bena Mezricha The Accidental Billionaires, která události sleduje ze Saverinova pohledu, filmové vyprávění využívá modelu Marka jako "nepoznatelného" hrdiny, o němž nenápadně vypovídají postavy kolem něj. Bezmála kaneovský koncept, ve kterém je Saverin jen jednou z žalujících stran v soudním dramatu, vracejícím se v retrospektivách do minulosti, se opírá o to, že i "skutečný" Zuckerberg (tedy Zuckerberg tak, jak vystupuje ve veřejném prostoru včetně Facebooku) je uzavřená, obtížně komunikující persona, zjevně nepřizpůsobivý génius obývající vlastní svět. V "obvyklé" situaci lidské komunikace ho ovšem vidíme vlastně jen v okamžicích rámujících vyprávění - ve scéně, kdy se s ním v hospodě v reakci na jeho "autistickou" tirádu rozejde jeho přítelkyně Erica, a ve scéně, kdy Ericu na Facebooku požádá o přátelství, a marně pak čeká, až jeho žádost potvrdí... V zajímavém podání Jesseho Eisenberga je Mark prototyp podivína vyřazeného z "normálního" světa - což film posléze ironicky ukazuje právě prostřednictvím scény, ve které Mark ve vztahu k Erice znovu pohoří jako uživatel vlastního výtvoru...     

Za "normální" situaci v tomhle filmu (když to přeženu) tak můžeme považovat nejspíš záběry, v nichž se nevyskytují počítače, a ty se vyskytují skoro všude, i když to, co se děje na jejich obrazovkách a co je výsledkem činnosti Marka a jeho spolupracovníků, zahlédneme vlastně jen zřídkakdy. Režiséra Davida Finchera nezajímá ani tak samotný Facebook, který mohl vzniknout - jak se mi coby laikovi z filmu zazdálo - především díky Zuckerbergově unikátní schopnosti zkombinovat příslušným způsobem nejrůznější existující prvky. (Proto The Social Network může oslovit i diváky, kteří nejsou uživateli Facebooku, nezajímá je nebo jím dokonce pohrdají.) Finchera dokonce nezajímá ani samotný Zuckerberg, a nechává na divákovi, aby si na něj udělal vlastní názor - v čemž mu současně dost účinně brání. 

 

O postavě společenského outsiderovi s podivným účesem, v klukovské mikině a zjevně bez fyzičky, který se nejraději ze všeho krčí nad svým notebookem, se totiž v dráždivě pojatém vyprávění vlastně nic nedozvíme. Finchera fascinuje Zuckerberg spíš jako princip či nositel jistého konceptu a celé vyprávění je vlastně - velmi nenápadně - abstraktní: nevypráví totiž ani tak o lidech, jako spíš o  "normálnosti", "nenormálnosti", o možnosti žít falešný virtuální život a nemožnosti žít ten skutečný v éře internetu... 

Díky pár dobře mířeným klikům na klávesnici jsou všechny sociální bariéry prolomeny a globalizovaný svět převálcovala revoluce, při které se neřve, nemává praporem a neprolévá krev: vlivným "šéfem" a milionářskou celebritou se stane asociální, apolitický mladíček, který pro svou činnost nepotřebuje žádné povolení ani nikoho a nic, čemu by sloužil. Proto jsou tak šokovány všechny autority, se kterými se Mark utká: starší bohatí spolužáci, učitelé, právníci... The Social network nese rysy sociálního příběhu: Markovou motivací nejsou jen milostné kopačky, ale i snaha nepříliš majetného a atraktivního kluka proniknout na večírky elitních školních spolků: sám totiž může být jen členem židovského spolku Alpha Epsilon Pi. Vše se změní, jakmile změní pravidla a vytvoří si "vlastní klub" - zlatý důl plánovaný jako přísně neziskový, podnik zaměstnávající lidi, které si sám vybral a kteří se mu podobají - a logicky vytěsňující takové zjevné sociální "vítěze", jako jsou Winklevossové či Saverin. O tom, jak ošidné je patřit mezi podobnou novou elitu, ovšem vypovídá postava Markova předchůdce Seana Parkera, spolutvůrce Napsteru (který několik let předtím otřásl existencí autorských práv v hudebním průmyslu). v podání nevídaně ukázněné popstar Justina Timberlikea jde o suverénního, elegantního, ale sociálně vyhořelého mladého muže...

Nejasociální na chování této nové, "hackerské" elity je zjevně skutečnost, že jako svůj cíl nerespektuje moc ani zisk: uspokojuje ji zřejmě už to, že dokáže obejít panující systém, a výsledky své činnosti klidně zprostředkuje komukoli, kdo o ně má zájem. Patrně dosud nevznikl film, který by tak názorně ukazoval demokratičnost internetu... a její hranice. David Fincher nicméně zatím nenatočil film, který by působil tak civilně a uměřeně: ve svém novém díle přitom nabízí podobný podvratný koncept jako vždycky, počínaje obrazoboreckým debutem Vetřelec3 (1992).

V The Social Network se Fincher obejde - konečně! -  bez všech okázalých gest - mimozemšťanů a sériových vrahů, efektně rozkuchaných mrtvol, známých herců, sofistikovaných zápletek, veleumných vypravěčských figur a efektních, "viditelných" triků (celý novátorský Podivuhodný případ Benjamina Buttona vypadá mimochodem jako technická rozcvička na to, aby mohl stvořit identická dvojčata Winklevosova s pomocí dvou zcela různých herců a digitalizované tváře jednoho z nich). Nemusím možná ani podotýkat, jakou rozkoší mne to zjištění naplňuje coby kritičku, která měla na Finchera dlouhá léta pifku kvůli jeho prázdné okázalé efektnosti: v tomto filmu triumfuje skrytě rafinovaná, civilní nenápadnost, jakou sliboval už Zodiac, a přitom se rozvíjí všechno, co jsme si s Fincherem zvykli spojovat (možná i pro vás bude zajímavé si zpětně přečíst, co jsem před rokem a půl o režisérově směřování předpokládala ve spojitosti s Buttonem). 

Fincher natočil film na nesmírně lákavé téma (může na něj snad nejít uživatel či nepřítel Facebooku?), v reáliích, ve kterých by se mohla odehrávat nablblá studentská komedie (kde by dokonce klidně mohli hrát i stejní herci). Nabízí navíc náležitě čitelné poselství, které může "naivní" konzumenty internetového ráje upřímně zaskočit: nastojte - uživatelé (i tvůrci) vlezlých světů radosti a pozitivity mohou být osamělí - nebo možná dokonce osamělejší, než kdyby se pohybovali pouze v realitě! Toto banální konstatování by ale nebylo Finchera hodno: The Social Network je zjevně snímkem matoucím, uživatelsky nepřátelským - už přinejmenším proto, že se obejde bez hrdiny, s nímž by se většinové publikum mohlo ztotožnit. S filmovým Zuckerbergem se totiž nejspíš nebudete chtít kamarádit, spát s ním nebo ho litovat... Můžete mu držet palce, když chcete, ale je tak uzavřený a unikavý, že je to vlastně spíš fantom. Jeho prezentace coby oživlého podvratného principu je sice nenápadná, ale nijak si nezadá se slavnými, skandálně neústrojnými záběry z pohledu mimozemšťana ve Vetřelci3... 

Podobně jako ve vetřelčí sci-fi, Klubu rváčů či Zodiacu navíc dobré konce neexistují, pravda zůstává nepoznatelná. Nikdo nezjistí ani to, co se vlastně kolem Facebooku stalo před pouhými sedmi lety, lákavě a přehledně vyprávěný filmový příběh ukazuje především to, že vyprávět lákavě a přehledně o "skutečných" věcech nelze - stejně, jako o skutečných lidech a jejich opravdových vztazích nic nevypovídají údaje na Facebooku. Existuje revolucionář a byla revoluce opravdu uskutečněna, existují hrdinové, vítězové a poražení, když se pohybujeme v ošidném prostředí omezeném na statusy, smajlíky, znaky, typy a žánry, jako je internet - či film? 

The Social Network

USA 2010, 120 min. titulky
Režie: David Fincher

Scénář: Aaron Sorkin (podle knížky Bena Mezricha)
Hudba: Trent Reznor, Atticus Ross
Hrají: Jesse Eisenberg (Mark Zuckerberg), Andrew Garfield (Eduardo Saverin), Armie Hammer (Cameron Winklevoss / Tyler Winklevoss), Josh Pence (Tyler Winklevoss), Justin Timberlake (Sean Parker), Rooney Maraová (Erica), Bryan Barter (Billy Olsen), Brenda Songová (Christy), Joseph Mazzello (Dustin Moskovitz), Patrick Mapel (Chris Hughes), Steve Sires (Bill Gates)

Premiéra: 4. 11. 2010

P.S.: Co se týče ankety zkoumající natěšenost publika na Fincherův film, 63% hlasujících čtenářů tohoto blogu se předem celkem správně zorientovalo, když se přihlásilo k odpovědi "Facebook mne moc nezajímá, ale láká mne jméno režiséra". Jméno režiséra vzbuzuje zjevně chutě, a oprávněně: i když Sorkinův scénář je znamenitý, bez Finchera by film jistě nemusel dopadnout tak dobře, jako dopadl. Dvanáct procent hlasujících film nijak neláká a stejný počet hlasujících se (předpokládám, že ironicky :-)) přihlásilo k odpovědi "Co je Facebook?". Celkem 11% (patrně už neironicky, ale na internetu člověk nikdy neví) zakliklo, že je zajímá všechno kolem Facebooku (9%) nebo si s reakcí na Fincherův film počká, až co řeknou přátelé z Facebooku (2%). 

P. P. S. Mimochodem, takhle vypadá facebooková stránka "skutečného" Marka Zuckerberga (který samozřejmě nesouhlasí s tím, co a jak vypráví film).