Prohledat tento blog

pátek 23. dubna 2010

Špatnej polda: pohlazení ploutví Wernera Herzoga

Nicolas Cage v posledních letech mrví svůj hvězdný kredit  nejen pilně, ale i pozoruhodně - vlastně jsem musela dost dlouho přemýšlet, kdy naposled jsem se jako divačka při pohledu na něj tak trochu nestyděla (nakonec jsem došla k osm let staré, kaufmanovské Adaptaci). Cageova filmografie z poslední doby je ale současně sbírkou velmi zajímavých jmen - jde ovšem většinou o projekty, které se originálním a ceněným tvůrcům jaksi zvrtly. Špatnej polda představuje velkolepou, bizarní korunovaci tohoto směřování: Cage se díky svým neomylně roztěkaným ambicím spojil s jedním z "nejdivnějších" režisérských autorů současnosti, Wernerem Herzogem. Vznikl propadák velké ceny, která se ale neměří vydělanými dolary ani (probůh, to už vůbec ne) "uměleckými" hodnotami.

Je poněkud vedle ten, kdo vidí Špatného poldu jako další důkaz zájmu slavného německého tvůrce o hollywoodský mainstream a jako příklad si bere do úst pouze průměrně zajímavé psychologické drama Temný úsvit (u nás film s Christianem Balem uvedl do domácího kina před dvěma lety Bontonfilm). Špatnej polda je pouze důkazem, že šílenec Herzog  jako obvykle vycestoval do nějaké krajiny a natočil v ní svůj další film. Je možná trochu nezvyklé, že tou krajinou není jihoamerický prales či ledové pustiny kolem polárního kruhu, ale hollywoodský mainstream - což Špatnému poldovi zajistí jistě víc (zmatených) diváků, než měl třeba Herzogův hraný dokument The Wild Blue Wonder (mimochodem, co se týče tohoto odkazu na csfd, "oficiální text distributora" je můj text, ukradený z karlovarského katalogu).

Nejde ale o hollywoodský mainstream ve standardní "nezávislé" podobě, jakou představuje původní verze Abela Ferrary z roku 1992 (která vynesla Harveymu Keitelovi za herecký výkon Independent Spirit Award). Jde o "opravdový", blbý střední proud, respektive ten typ krimithrilleru vyprávějící o umanutém, stárnoucím policajtovi bojujícím ve zkorumpovaném světě s narkomafií.

Osmašedesátiletý Herzog ovšem natočil cosi, co jsem ještě neviděla (a dovoluji si předpokládat, že jste to ještě nikdy neviděli ani vy): film, který se patrně nedá popsat (pokoušela jsem se o to a naprosto jsem selhala), ale můžete se u něj - nečekaně a nevěřícně - bavit. Starý pán tu nabízí scény tak brutální a chladně cynické (ale bez jakéhokoli cynismu), že s přehledem a zcela bez snahy soutěžit vypaluje rybníky všem  mladším hollywoodským a britským rádobydrsňákům. Strašlivé žánrové banality podává s lakonickým klidem a přebíjí je neskutečně "divnými" scénami, nabízejícími tak bohaté a unikavé kontexty, že se vám čas od času jen  naprázdno zachvěje spadlá čelist. Jeho film navíc naprosto není hnusný,  působí nakonec zaujatě a málem  radostně, což je deviza, již si s potěšením spojuji právě s režisérovými zralými díly posledních let.


Špatnej polda je - možná - existenciální tragédií jako Aguirre, hněv boží (abych zmínila herzogovský film u nás celkem známý), současně je to ale také komedií. Herzog osciluje mezi žánry a nechává jen na vás, co si z jeho filmu vybereme jako "opravdové". Asi to ale nebude ta scéna, kdy si abstinující a polepšená luxusní prostitutka (krásná a odvážná Eva Mendesová) čekající s hrdinou děťátko připíjí minerálkou s hrdinovým (abstinujícím a polepšeným) otcem a jeho (abstinující a polepšenou) družkou. Pokud bych sázela na emocionálně "opravdové" okamžiky (i když u Herzoga nikdy nevíte, což je báječné), považovala bych za ně ty scény, ve kterých vystupují zvířata: ta jsou ve filmu, který není nemorální, ale morálku zpochybňuje stejně jako amoralitu, jakýmsi reliktem z režisérových "pralesních" filmů - tak podivným měřítkem lidskosti, velikosti a důležitosti, na jaké si troufnete.

Najdete tu "teskný" záběr očima aligátora, který ze škarpy sleduje svého druha cukajícího nožkou v agónii po střetu s automobilem. Nebo (úžasnou) scénu, ve které si Terence naprosto není jistý, jestli ty dva leguány na jeho psací stůl dali z legrace kolegové, nebo jestli jde o drogovou vizi, takže po nich jen podezíravě pokukuje. Nebo scénu, kdy už je hrdina natolik mimo, že "opravdu vidí" leguána plazícího se přes mrtvé tělo zloducha, který musel být střelen podruhé, protože "jeho duše pořád ještě tančila"... Nebo scény, v nichž má hrdina na krku vedle přitroublého korunního svědka, zfetované a zbité přítelkyně, desetitisícových dluhů a jejich po zuby ozbrojených vymahačů i tatínkova odporného psa, na jehož jméno se zapomněl zeptat (a divák se ho NIKDY NEDOZVÍ). Vlastně tu ale také jde - abychom se vrátili od chlupatců zase ke studenokrevným živočichům - o naivní básničku, kterou po sobě zanechal senegalský chlapeček zmasakrovaný narkomafií a která se týká akvarijní rybky, jež má sny a ploutev jako obláček, kterou dokáže hladit...  

Žádný text o Špatném poldovi se neobejde bez poznámky o Nicolasi Cageovi. Ten je tak dobrý, jak jen může být herec, který moc neumí hrát, ale může být výjimečným způsobem použit zajímavým režisérem (tak, jak se mu to stalo třeba s Lynchem ve Zběsilosti v srdci): strašlivé, "vážné" škleby, které Cageovi vynesly Oscara za alkoholické drama Leaving Las Vegas (1995) a posloužily dobře třeba Scorseseho vypjatému stylu v Počítání mrtvých, jsou tady zcela na místě. Terence je většinu vyprávění totálně sjetý a navíc ho šíleně bolí záda, takže s "herzogovským" sestřihem vlasů (jednou z nejlepších vlasových kreací plešetějící hvězdy za poslední ubohé roky), kulatými zády a  lehce vykloubenou chůzí připomíná novou verzi velkého, obtloustlého Frankensteina. Šestačtyřicetiletý Cage vypadá na svůj věk (nebo o něco hůř) - a podává famózní herecký výkon (jen mi není jasné, jak ho Herzog přesvědčil, aby tak bedlivě studoval grimasy leguánů). Působivostí se mu vyrovná (když pomineme všechny zvířecí protagonisty) jen mladičký Denzel Whitaker, který hraje přitroublého černošského svědka vraždy s intenzitou Denzela Washingtona a klidnou odtažitostí Foresta Whitakera, aniž by byl se zmíněnými pány nějak příbuzný...   


Zhulený hrdina (kterému víceméně můžete věřit pouze lítost nad tím, jak si při záchraně vězně při hurikánu Katrina zničil luxusní spodky za 55 dolarů), si v jedné chvíli pochvaluje, jak úžasné věci člověk dokáže, když má jednoduchý cíl. Špatnýho poldu můžeme vnímat jako film, ve kterém se Werner Herzog pokusil tuto formulku aplikovat na kinematografii: upnul se k cíli natočit krimithriller vyprávějící o umanutém, stárnoucím policajtovi bojujícím ve zkorumpovaném světě s narkomafií. A nenatočil "něco jiného", ale mnohem víc: tohle pohlazení ploutví si určitě dopřejte.


P.S. V titulcích se mimochodem dozvíte, že záběry leguánů pořizoval sám Herzog.  


Bad Lieutenant: Port of Call - New Orleans
USA 2009, 122 min., titulky
Režie: Werner Herzog
Scénář: William M. Finkelstein
Kamera:Peter Zeitlinger
Hudba: Mark Isham
Hrají: Nicolas Cage (Terence McDonagh), Eva Mendesová (Frankie), Val Kilmer (Stevie), Fairuza Balková (Heidi), Xzibit (Velký Osud), Brad Dourif (Ned), Denzel Whitaker (Daryl), Michael Shannon (Mundt).

Premiéra v ČR:  29. 4. 2010

1 komentář:

  1. Jakkoliv mám vaše recenze rád, nemůžu v tomto případě s vámi souhlasit.

    "Cage podává famózní herecký výkon". Vy tedy myslíte, že to že Cage občas zapomene v rámci navazujících záběrů kulhat je záměr? A že v průběhu filmu cca 5x mění přízvuk je nuance jejíž význam mi uniká?
    Nikdo mě zatím nepřesvědčil, že Cage není třeťořadý ochotník, kterého k nějakému výkonu dokázali cca 3x za kariéru dokopat pouze výjimeční režiséři. Ale Herzog ne.

    Abych to ještě doplnil, já tento film pokládám za zajímavý jenom v kontextu Herzogovy tvorby a jeho veřejně známé pološílenosti. Pokud by stejný film natočil nějaký začínající režisér, ani pes by už po něm neštěknul.

    OdpovědětVymazat