Tron: Legacy (3D)

Sam: v otcových stopách

Pokud nejste odchovaní dnes už pamětnickou sci-fi Tron z roku 1982 (jejíž futuristickou atmosféru vám snad přiblíží trailer), budete mít se zimním blockbusterem debutanta Josepha Kosinského nejspíš trochu problém. Všechny emoce, které přináší vyprávění odehrávající se převážně ve virtuálním světě, se totiž odvozují právě od snímku, který se v českých kinech nikdy nehrál - ale který patří bezmála ke genetické výbavě anglofonního publika. Což sice v dané oblasti legitimizovalo vznik filmu, ale hází mu klacky pod nohy v tuzemských galaxiích.  

Retro atmosféra na každém kroku

Návrat do důvěrně známého prostoru videoherny Kevina Flynna, protagonisty legendárního filmu, většině českých diváků tedy nejspíš nevžene nostalgické slzy do očí. Nevzruší je, když se odtud do virtuálního prostoru přenese Kevinův dospělý syn Sam, aby hledal mezi jedničkami a nulami dávno ztraceného otce - a ani jméno virtuálního bojovníka - Tron - jim nezvýší tlak. Podobně jsem na tom přisledování snímku, navazujícího na klasickou podívanou Stevena Lisbergera, byla i já. Původní film jsem totiž - navzdory své dávné scifistické edukaci - nějakým omylem  nikdy neviděla, vždycky jsem o něm jenom četla nebo obdivovala drobné ukázky.

Jeff Bridges jako zestárlý Kevin Flynn

Pokud si chcete přečíst zasvěcený fanouškovský ohlas, najdete ho na stránkách Františka Fuky (a to tady). Já vám mohu nabídnout jen pohled necitelného paznehta, který se vypravil do kina na 3D podívanou a z nedostatku vzrušujících podnětů ho pak po dvou hodinách projekce poněkud tlačily omatlané "prostorové" brýle na nose. (Surovou pravdou totiž je, že sledovat otitulkovanou 3D exhibici, kteréá je víc než dvě hodiny dlouhá, představuje samo o sobě jistý fyzický výkon - vždyť se ještě před pár lety soudilo, že to pro diváka je příliš náročný úkol - a drtivá většina 3D filmů je proto dabovaná). 1/

"Hledám dívku, Je počítačový
program a jmenuje se Quorra."

Pokud vaši pozornost nestimulují náležité pamětnické emoce, můžete se tak v kině cítit místy znudění nebo kapánek znásilnění: jde totiž především o "prázdnou", videoherně stylizovanou akci prokládanou dialogovými pasážemi, a ani jedno objektivně nepřináší do žánru mnoho nového. Honičky na světlocyklech nepřekonají Speed Racera bratrů Wachowských, vzdušné souboje se nemohou rovnat Star Wars - a "mytologie" celého příběhu vám hádám nenabídne žádný skutečně vzrušující podnět k přemýšlení (snad kromě nápadu, jaké to asi je, když si našinec přivede domů z virtuálního tripu dívku, která je vlastně  počítačový program a vypadá jako Olivia Wildeová. Tento nápad se ovšem bohužel už ve filmu nerozvíjí). 



Digitálně omlazený Jeff Bridges jako Clu

 Herecké výkony nejsou vyladěny tak, aby do toho všeho chladného poskakování a střelhbitého popojíždění vnesly základní dávku citu - už proto, že herci jsou ve všech akčních scénách tak vydatně digitální, že nakonec sledujte spíš nějaký prostinký animovaný filmeček než "realitu" (hádám dokonce i jako neznalec, že kdyby šlo o počítačovou hru, byly by jejich tváře propracovanější)2/. Garrett Hedlund v hlavní roli mne příliš neuchvátil a lehce pod hranicí očekávání si naneštěstí vydělává na nájem i Jeff Bridges. Je přitom dost bizarní, že ztvárnil současně zestárlého hrdinova otce Kevina Flynna, jemuž propůjčil svou současnou podobu, a padoucha Clua, kterému trikaři vdechli hercovu mladickou podobu. Nejsem si jista, jestli se nakonec od tohoto technicky zajímavého nápadu nebudou odvíjet divákovy pochybnosti o tom, jestli za těchto podmínek vlastně vůbec o něco jde - a jestli celá "záchrana světa" není jen dalším kabaretním kouskem potměšilého programu Castor / Zuse (v podání Michaela Sheena). Nápad postavit vedle sebe ve videoherním, tedy bytostně "akčním" světě mladicky energického "uživatele" Sama a  jeho otce, který díky zenovým meditacím hodlá Cluově agresi čelit cestou "nehybnosti",  přitom není nezajímavý - jen by ho scenáristický film musel chtít vytěžit.

Virtuální je neskutečné - neónové

S prvobytně pospolnou prostotou Tronu ladí i fakt. že celý virtuální svět je laděný téměř do "černobíla", respektive do "černoneónova": ve výsledku (podbarveném možná i novoroční kocovinou) vám tak jako vzpomínka na film možná zůstane jedna velká, neónová šmouha. Celistvý design nicméně patří k tomu nejzajímavějšímu, co vám návštěva kina v tomto případě může přinést, i když jen variuje to, co objevili Wachowští nebo James Cameron v Avatarovi (kde měl fantaskní svět, jenž hrdiny pohltil, také "zářící" vizuální kvality). Tvůrci nového Tronu se nicméně na rozdíl od Camerona projevují nečekaně konzervativně: necpou divákům do hlavy, že jejich zářivý, virtuální kosmos je lepší, jež jejich realita. Zpovykaný dědic otcovského impéria Sam zkrátka hraje jen počítačovou hru, která nakonec  poslouží k tomu, aby se socializoval: vyřídil si to s autoritami s vlastním otcem v čele a opustil anarchistické představy o ideálním světě, kde jsou poučení, zmoudření i ty nejnovější počítačové systémy pro všechny zadarmo. Kdyby byl nový Tron zajímavější a neštítil se složitosti a nejednoznačnosti, mohla to být docela zajímavá jízda i pro diváka...    

1/ Přesto jsem opravdu vděčná, že jsem film mohla vidět titulkovaný - dabing by mu jistě připadl na hlouposti.

2/ Navíc se mi zdálo, že detaily tváří herců ve 3D vypadají nějak divně, jakoby "digitálně flekatě" - ale to může být jen můj subjektivní pocit vyvolaný drobnou zrakovou vadou.

Tron: Legacy
USA 2010, 126 min., titulky
Režie: Joseph Kosinski
Scénář: Edward Kitsis, Adam Horowitz (s použitím postav Stevena Lisbergera a Bonnie MacBirdové)
Kamera: Claudio Miranda
Hudba: Daft Punk
Hrají: Jeff Bridges (Kevin Flynn / Clu), Garrett Hedlund (Sam Flynn), Olivia Wildeová (Quorra), Bruce Boxleitner (Alan Bradley / Tron), James Frain (Jarvis), Beau Garrettová (Gem), Michael Sheen (Castor / Zuse), Anis Cheurfa (Rinzler)
Premiéra: 23. 12. 2010