Prohledat tento blog

úterý 3. května 2011

Zdeněk Troška: Vězeň vlastních omalovánek

Natočil nejhorší české filmy, které
viděly miliony diváků
Producenti nového filmu Zdeňka Trošky, pohádky Čertova nevěsta, nemají důvody k obavám. S výjimkou romantického propadáku Andělská tvář, který se v roce 2001 vytratil z kin s návštěvností necelých šedesát tisíc diváků, se všechny Troškovy polistopadové projekty těšily mimořádnému zájmu publika. Z nich na tom byl „nejhůř“ třetí Kameňák (2005) vidělo méně než 300 000 diváků. I nešťastný „pokus o českou Angeliku“ Andělská tvář ovšem žije svůj druhý, nesrovnatelně úspěšnější život na televizní obrazovce. Tam se snímky Zdeňka Trošky stálým opakováním přetavují v osvědčenou českou klasiku. Osmapadesátiletý rodák z jihočeských Hoštic, které proslavil komediální trilogií Slunce, seno…, je tak ztělesněním úspěchu. 

Ze strany domácí filmové kritiky i řady kolegů z branže je však lákavým terčem nenávistných výpadů. Popuzuje nejen absencí stylu, řemeslnou laciností a vypravěčskou plytkostí, ale asi i tím, jak okázale dává najevo radost z práce a spokojenost se sebou samým. Povinností každého filmového režiséra jsou totiž zřejmě pokora, prokládané občasnými záchvaty bolestných tvůrčích muk. A Troška tuto povinnost přehlíží. Okázale furiantský požitkář, který si vytkl za cíl produkovat natruc neutěšené realitě nekonfliktní pohodičku, by nejspíš musel čelit kritice i v případě, že by točil mnohem lepší filmy.

Čertova nevěsta 
Zvlášť kontroverzně působí fakt, že není idiotem českého filmu: vystudoval Lycée de Carnot ve francouzském Dijonu, absolvoval režii na pražské FAMU a - měřeno zálibou v četbě, historii, malování akvarelů a klasické hudbě – se řadí mezi vzdělance. Kdo z českých intelektuálů by si s ním ale sedl ke stejnému stolu v univerzitní knihovně, kam chodívá pracovat na svých scénářích? Hřmotný barbar, který napsal kuchařku s ohavným názvem Nebe v hubě aneb Chrocht, chrocht, se navíc cílevědomě věnuje operní režii. Ta vyhovuje jeho všestrannému múzickému založení. A ladí i s jeho smyslem pro „krásné“, statické vyprávění plné ornamentů. Pro Národní divadlo tak nastudoval Verdiho operu Don Carlos a pro Státní operu Bizetovu Carmen a Dvořákovu Rusalku. Tu režíroval – stejně jako Gounodova Fausta a Markétku – i pro Košické národní divadlo…  

Kumulace navenek zcela neslučitelných zálib pro Trošku samotného nepředstavuje problém. Natáčení snímků, které čeští intelektuálové shledávají idiotskými, je u něj otázkou volby srdce i rozumu. Pokud se ovšem pokusí o něco trochu jiného, vzbuzuje rozpaky. Co asi jeho kritici udělají, pokud se rozhodne skutečně natočit divadelní hru Alberta Camuse Nedorozumění?

Pro vyznavače dobrého vkusu totiž už vždycky bude ztělesňovat populismus, vulgaritu a upadlou šmíru. A vůbec jim nevadí, že neviděli většinu jeho filmů (protože na ně ze zásady nechodí). Pohrdat Troškou patří k dobrému tónu - a je to snadné.

Tvůrce omalovánek  

Princezna ze mlejna
Zdeněk Troška a česká kritika vedou otevřenou válku už víc než čtvrtstoletí. A není divu, že to ani jednu stranu už to moc nebaví. Ta tam jsou časy, kdy režisér na novinářskou projekci Princezny ze mlejna (1994) pozval i dětské diváky, aby profesionály konfrontoval se spokojenými reakcemi svého cílového publika. Dnes už propast mezi nepřátelsky naladěnými odborníky a spokojenou diváckou většinou chápe jako realitu stejně nepříjemnou, jako je kriminalita, lidská nesnášenlivost nebo americký radar, na něž tak často nasazuje ve svých interview. Čas od času si ovšem neopomene rýpnout – třeba když v jednom ze svých Kameňáků použije v urážlivé souvislosti jméno vlivné filmové publicistky Mirky Spáčilové.   

Kritici po Troškovi jdou i proto, že nenaplnil jejich očekávání. Dnešní populistický bavič byl totiž kdysi slibným začátečníkem se smyslem pro lehkou společenskou-kritiku. A nezapřel svou všestrannou edukaci. Podobně jako řada jiných filmařů etablovaných před listopadem 1989 ovšem pod tlakem tržního systému poupravil své preference. Od roku 1983, kdy debutoval svěží školní komedií Bota jménem Melichar, se navíc jako tvůrce i jako člověk vyvíjel – a přirozené sklony k populismu a bavičství měl vždycky. 

Doktor od Jezera hrochů 
Milovník vznešených fresek italského režisérského mistra Luchina Viscontiho tak české intelektuály terorizuje ultimativně „lidovými a českými“ filmy, které ostentativně kašlou na to, co sám posměšně nazývá „klubem osamělého diváka“. Pitvorně ukřičené pohádky typu Nejkrásnější hádanky (2008) či komediální estrády ze současnosti typu Doktora od Jezera hrochů (2010) tak neutváří objektivní řemeslná solidnost a žánrový vkus v panujícím hollywoodském stylu. Troškovy filmy zviditelňují především jeho vlastní představu o tom, co se líbí „českým lidem“, které lze statisticky sdružit s milovníky pokleslé televizní zábavy (zvláště estrád, seriálů a soutěží) a obdivovateli rádobypikantních Dívek Blesku.

Z pekla štěstí 
Vedle té stárnoucí části populace, kterou odchovala televize Nova, ovšem Troška svými veleúspěšnými Kameňáky podle průzkumů oslovil i středoškoláky učňovskou mládež. A na jeho pohádkách už stačila vyrůst celá jedna divácká generace.Napříč věkovými kategoriemi tedy jeho publikum spojuje nenáročný vkus. Svou pozornost je zvyklé tříštit mezi touhu se prvoplánově, jadrně bavit a snahu vyhnout se takovým „konfliktním“ situacím, jako je přemýšlení. Troškovské publikum není filmové, ale spíš televizní, a sám režisér s ním bytostně souzní (i když do kina chodí a filmovou historii ctí). Divákům nabízí přesně to, na co je zvyklé: vnitřně nesoudržné, volně pospojované výjevy, uzpůsobené pro roztěkanou mysl a nepozorné oko, vyžadující doslovnost i opakování a milující pokračování.

Vnitřní prázdnotu troškovské podívané maskuje snaha maximálně zaplnit plochu, nechat postavy hodně a nahlas mluvit a zahustit obraz detaily jako na dětské omalovánce. Hlavní je tu ovšem touha ukazovat jen hezké věci, což se promítá do výběru témat a způsobu jejich prezentace.

Komedie skoro jako ze současnosti

Slunce seno a pár facek 
Troškovy komedie ze současnosti se od jeho pohádek vnitřně příliš neliší, i když sám režisér mluvívá o své snaze nastavovat zrcadlo nešvarům české povahy. První film nevídaně úspěšné trilogie Slunce, seno, jahody (1983) ještě naznačoval trapnost a malost českého furiantství. Další díly série, Kameňáky i Doktor od Jezera hrochů ovšem nabízejí přehlídku vztahových stereotypů, které jsou ubohé a směšné.

Přízemní odpornost některých postav navíc protiřečí režisérově představě, že by se v nich diváci měli poznávat. Dají se vnímat leda tak jako odcizené komické typy – jako sousedi za panelákovou zdí, které slyšíte v noci smrkat, ale nikdy jste je na vlastní oči neviděli. 

Z pekla štěstí (Karel Gott) 
„Hezký“ pohled na tyto postavy ovšem vybízí k tomu, aby se s nimi Troškovo publikum ztotožňovalo a bylo tak spokojené i samo se sebou.
Možnost identifikace posiluje i způsob, jakým tvůrce své filmy obsazuje: jde totiž o mix neherců, celebrit typu Karla Gotta či Lucie Bílé a herců typu Michaely Kuklové či Sabiny Laurinové, které má režisér trvale v oblibě. Při panující estrádní náladě tu samozřejmě nejde o nějaké herecké výkony, ale o typy, s nimiž se troškovský divák z různých důvodů rád ztotožní.

Není divu, že Troška našel své publikum za minulého režimu a má je i dnes: touha dojímat se nad vlastním hezkým obrazem a pošklebovat se sousedům se nemění. A není divu, že divácký dav „svého“ autora zahrnuje vřelými projevy přízně, ať se pustí do čehokoli (od knížek přes bavičská cédéčka po porotcování v populární televizní soutěži).

„Dostávám hromady a hromady dopisů se stejným obsahem: ,Pane Troško, natočte něco. Chceme český film, s českými herci, žádné násilí," parafrázuje tuto situaci režisér. 

Nezakládá si jen na tom, že lidem rozdává potěšení a smích, ale i na tom, jak ryze je český. V komediích ze současnosti – ať už jde o trilogie Slunce, seno… a Kameňák či o Doktora od Jezera hrochů – se pokouší popisovat to, co nazývá „českou národní povahou“, a hledá typická domácí prostředí. Kameňáky jsou pak navíc tak těsně svázané s tradicí české anekdoty, že se jen obtížně prodávají do zahraničí. V Troškově polistopadové filmografii, která je bezproblémovou přehlídkou exportních titulů, tak tvoří jakousi vlasteneckou výjimku.

Pohádkář v pasti

Nejkrásnější hádanka 
Troškovské krajinky a selankovité scénky jsou natolik „Made in Czech“, že v podstatě završují systém product placement, bez nějž se jako „komerční“ filmař neobejde. Jistě není náhoda, že se prostřednictvím sedmi filmů vyprofiloval jako milovník české lidové pohádky. Ta je spíš hravě komediální než vznešená a hrdinsky akční. Je jí vzdálený nesmiřitelný boj se zlem i hrdina, jenž bývá za své utrpení povýšen do šlechtického stavu. Není divu, že Troška kritizoval filmovou fantasy trilogii Petera Jacksona Pán prstenů: je to totiž esence „velkého“ příběhu, který je jeho naturelu cizí.

U tvůrce, který by rád pořídil kolorovanou verzi černobílého snímku svého učitele na FAMU Bořivoje Zemana Pyšná princezna, nevystupují nebezpeční ďáblové. Troška trpí spíš na domácky hloupé čertíky (jejichž prototypem je upištěná stvůrka z Princezny ze mlejna, která je „malá, ale šikovná“). Spíš než na koni se v těchto pohádkách cestuje ke štěstí pěšky: v kočárech jezdí především degenerovaná šlechta (již zastupuje knížepán z Princezny ze mlejna nebo rozmazlená princezna udržující lehce perverzní styky s mocnostmi zla - Z pekla štěstí). Urozenou princeznu Jasněnku si z její „slonovinové věže“ odvede obyčejný mládenec. A venkovský chasník snící o princezně nakonec na zámek vůbec nedorazí, protože uvízne v prosté chalupě (Princezna ze mlejna). I na královském dvoře dá ovšem hrdina takové pohádky přednost lásce prosté dívčiny (Nejkrásnější hádanka). Úměrně tomu se ani nemusí moc snažit a o své štěstí bojovat: stačí vlastně, když je sympatický a příjemný.

O princezně Jasněnce a létajícím ševci 
Zdeněk Troška však kdysi tak jednoznačný nebýval: jeho první pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci byla hrdinská a romantická (socialističtí cenzoři si v roce 1987 dokonce s ohledem na dětského diváka vynutili prokrácení „hororových scén“). Pro dnešního Trošku je ovšem příznačné, že mu jako inspirace pro Čertovu nevěstu připadal svět Boženy Němcové příliš temný, takže vyprávění vdechl pořádnou dávku ladovské harmonizace a drdovské bodrosti. Příběhy Němcové nemají mnoho společného ani s barevně projasněným rokokem plným cingrlátkových ozdůbek, jež ovlivnilo design Čertovy nevěsty

I když v nové pohádce najdete některé „temné“ rysy, zůstává otázkou, jestli Troškův smysl pro romantismus – a obecněji pro méně jednoznačné látky - s uplývajícími léty už úplně neodumřel. Ve chvíli, kdy je někdo v náladě na pokračování Doktora od Jezera hrochů, může být na jeho vlastní, vysněnou verzi Čachtické paní už beznadějně pozdě. Navzdory proklamované spokojenosti je totiž Zdeněk Troška především vězněm vlastních omalovánek.   

/Tento text jsem na vlastní žádost napsala pro týdeník Euro, protože jsem se na Zdeňka Trošku chtěla podívat také trochu jinak. V tamní redakci také po zkrácení a redakčních úpravách vyšel. Za možnost uveřejnit na svém blogu text - v původní verzi a s povinným zpožděním - redakci děkuju./

3 komentáře:

  1. Výborně napsané a myslím, že i vyvážené. Moc se mi líbí ta možnost nahlédnout na Trošku i z pozitivního pohledu. Díky tomu o to víc mrazí ze závěrečného odstavce, kdy si člověk naplno uvědomí, jak povrchně promrhal pan Troška svůj potenciál. Měl to udělat jako Spielberg - natočit tři čtyři kasovní trháky, a pak jednu myšlenkovou a uměleckou bombu pro sebe a pár kritiků, za kterou si bude ale jako tvůrce stát.

    OdpovědětSmazat
  2. Mně na Troškovi nejvíc vadí a provokuje, že má v podstatě pravdu. A je to smutné. Lidé ho opravdu chtějí, opravdu okolo sebe "rozdává radost" a opravdu je to v našich podmínkách mnohem "smysluplnější", než pokoušet se o nějakou hodnotu. To je na celém Troškovi, aspoň pro mě, to vůbec nejhorší. Vidím to ve svém okolí, u svých známých i ve svojí rodině - Troška je vlastně na správném místě. Dělá filmy, které většinu lidí potěší, což by mělo být chválihodné. A to je fakt depresivní.

    M. Svoboda

    OdpovědětSmazat
  3. Od Trošky se mě líbila jen trilogie Slunce seno jinak nic. Jeho příznivec teda nejsem a to nejsem žádný kritik ani odborník.

    OdpovědětSmazat