Znovu viděný: Lelíček ve službách Sherlocka Holmese

Holmes (Mac Frič) a Lelíček (Vlasta
Burian) cestují do Portorika vlakem. Což je
skoro jako z Pytlákovy schovanky.  

V souvislosti se seriálem Sherlock, kterému jsem se na tomto blogu dost obsáhle věnovala, se v tištěnách českých médiích zase jednou začalo psát o detektivním žánru. Nechci a samozřejmě ani nedovedu suplovat znamenitý holmesovský text, který  napsali Tomáš Seidl a Petr Matoušek do magazínu HN Víkend (vyšel tam, bohužel ve zkrácené a redakčně zpotvořené podobě, minulý pátek). Nezávisle na této kratochvilné a krátkodeché holmesománii si ovšem u mne redakce měsíčníku jen pro pány ForMen objednala text o české filmové detektivce. Soudila jsem pošetile, že půjde o snadnou práci, protože budu moct vytěžit fakta ze článku kolegy Jaroslava Sedláčka (Odneste ten revolver do laboratoře!, Cinema 3/2004, str, .42-47). Vzápětí ale nastalo peklo: s vyzněním Jardova textu opřeného o tezi o letitém nedostatku realističnosti v české krimi a detektivce se rychle začaly rozcházet mé závěry z  vlastních rešerší, zaměřených úžeji na detektivku (jak si doufám přečtete ve formenském článku, který tu uveřejním někdy za měsíc, souhlasím v tomto případě spíš s Josefem Škvoreckým a jeho tezí opřenou o Raymonda Chandlera, že detektivce realismus na rozdíl od krimi naopak hrubě škodí). Každopádně jsem byla nucena vyhodit první verzi svého textu a začít znovu, vlastní cestou a odjinud. Nyní jsem už snad na dobré cestě (odevzdávka textu je v pátek, jedinou komplikaci představuje skutečnost, že mám současně do ForMena odevzdat ještě neméně dlouhý text o pirátském filmu, dnešní dopoledne jsem strávila psaním recenze na Piráty v Karibiku do Lidových novin - zde na blogu text vyjde v pátek - a další dlouhý článek - o letošních letních blockbusterech - mám stejný den odevzdat do týdeníku Euro.) Život publicisty na volné noze je zkrátka plný vážných konfliktů s mezemi vlastních fyzických možností.

Vlasta Burian dopaden in flagranti
(skoro) s Lídou Baarovou 

To vše nepíšu jen proto, abyste mne litovali (není ostatně proč), a dokonce ani proto, abych v očích místního čtenářstva objasnila trestuhodně těkavou pozornost, kterou v poslední době věnuji původním textům na tomto blogu. Ve skutečnosti mi jde pouze o to, že je mi líto nevyužít některých nápadů, které do článku už určitě nedostanu. Týkají se především komedie Karla Lamače z roku 1932 (csfd.cz pietně zachovává původní, uširvoucí název Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa). Film uvozuje unikátní prolog natočený v angličtině (!) a situovaný do Holmesova bytu na Baker Street (mimochodem se tu v adrese v telegramu používá špatná adresa - nikoli správná 221B Baker Street, ale "Bakerstreet 7", což lze samozřejmě přičíst tomu, že telegram posílal premiér portorické vlády). Slavný detektiv v tomto prologu náhodou zjišťuje podle fotografie v novinách, že by mohl pro portorického krále ohroženého anarchisty použít jako dvojníka jistého pana Lelíčka. Načež vyráží do Čech, aby řečeného muže našel, přesvědčil a odvezl do Portorika. Tento prolog z vůle všech zúčastněných tvůrců a představitele Sherlocka, režiséra a příležitostného herce Maca (Martina) Friče, vyznívá velmi přesvědčivě. Scéna, natočená záměrně a velmi pečlivě jako začátek nějaké "vážné" britské detektivky, musela dobové diváky nepochybně mást: přece si do kina nevyrazili na cizí film, ale na novou komedii s Vlastou Burianem! 

Brněnská kavárna Roxy: Lelíček
(ne)poznává Holmese

Když se pak Sherlock Holmes představí Lelíčkovi, jenž se právě v brněnské kavárně Roxy marně pokouší uniknout houfu věřitelů, odehraje se roztomilá scénka: "Vy jste měl obchod se psema... Nebo jste antoušek…?“, doluje pan Lelíček pracně z paměti indicie. „Ahá, pes baskervillský, už vím!“ Klasická česká komedie je sice stará téměř osmdesát let, tenhle ironický dialog však platí i dnes. Král pátračů z literární dílny Arthura Conana Doylea se prostě jaksi nehodí do malého světa obyčejného českého občánka, i když ten zrovna nebydlí v Brodku u Přerova na Moravě jako hrdina filmu. Lelíček se nicméně rychle dopracuje ke správnému výsledku, i když nepoužívá žádné metody dedukční, ale těkavých přískoků své navenek prostinké mysli. Bez ohledu na kvality Lamačovy dvojnické komedie tato scéna slouží jako neocenitelný komentář k postavení klasické detektivky v českém prostředí. Její postupy, postavy a zákony tu totiž působí jako pěst na oko - a nejlépe fungují v rámci veseloherního žánru... 

Holmesova matoucí uniformovaná podoba
trvá po zbytek filmu 

Lelíček, kterému není žádná autorita dost dobrá, si tak na dvůr portorického krále přináší i neúctu k postu geniálního detektiva, a to i navzdory skutečnosti, že ho Holmes chrání a ve Fričově fantastickém podání je obdařený změkčující nedoyleovskou laskavostí, empatií a sardonickým humorem. Ve finále burianovský hrdina nicméně sympatického cizáka rázně vykáže zpět do jeho vlastního žánrového všehomíra, tedy do Londýna, proměniv předtím portorický královský dvůr v láskyplně profánní, pohodlnější a příjemnější verzi svého rodného Brodku (hlavně díky tomu, že rtuťovitý mužík nadaný zřejmě nejnemovatelnými přednostmi okouzlí v roli vládce skutečnou královnu v podání Lídy Baarové). Lamačův film je tak vlastně svébytným příběhem českého národního zločinu, který v tomto případě spáchal na vznešeném detektivním žánru zločinec Lelíček. 

Švejkující Čech destruuje
posvátnou vladařskou instituci

Případ Lelíčka je zajímavější o to, že zúčastnění tvůrci byli znalci   detektivního žánru a při vytváření jeho kolize s lelíčkovsky znesvěcujícím českým prostředím dobře věděli, co dělají. A to počínaje režisérem Lamačem přes scenáristu Václava Wassermana k samotnému Fričovi, který přes osobitě, leč ikonicky pojatou postavu Holmese filtroval svou celoživotní lásku k anglosaské detektivce. Tuto lásku se Frič pokoušel - občas a s přestávkami - až do své smrti v srpnu 1968 nejrůznějšími způsoby ventilovat. Nemýlím-li se však, šlo s výjimkou výborného dramatu13. revír (1946) a nepovedené Bilé spony (1960) o detektivní komedie a komedie pracující s detektivními motivy. Také Frič si totiž jako autor na vlastní kůži zas a znovu ověřoval, že české prostředí se "vážnému" zázemí  detektivního žánru jaksi vzpírá. 

Touha Sherlocka Holmese (Watson
Václava Jiřího Vosky, Sherlock Radovana
Lukavského) 

Příznačné je už to, že jakmile Sherlock Holmes zabloudil do českého filmu, šlo o komedii: objevil se už v němé taškařici Únos bankéře Fuxe (1923 - slavného pátrače si tu zahrál komik Eman Fiala). Komedií je i Touha Sherlocka Holmese (1971), inspirovaná hravou předlohou hudebního skladatele Ilji Hurníka, kde se slavný detektiv v podání Radovana Lukavského rozhodne přesedlat na hudbu, neboť je „stejně krásná a logická jako zločin“. A v povedeném televizním snímku režiséra Zdeňka Zelenky Šplhající profesor (1992), kde Holmese hrál Viktor Preiss, jde rovněž o veseloherní žánr. „Definitivnost“ zařazení slavného detektiva do českého komediálního kontextu stvrzuje fakt, že na scénáři Profesora, inspirovaném kanonickým Doyleovým textem, se podílel holmesovský znalec nejpovolanější – spoluzakladatel české společnosti Sherlocka Holmese, Rudolf Čechura.