Melancholia a golfová jamka č. 19 (ale pozor na spoilery)

Při trhání černého rybízu
zastihne sestry sníh 

Není pravda, že nový film Larse von Triera začíná honosnou svatbou a končí zánikem světa. Nový film Larse von Triera začíná honosnou  skrumáží poetických obrazů, podbarvenou melasovitou Wagnerovou předehrou k Tristanovi a Isoldě a vrcholící zánikem světa (respektive okamžikem, kdy do mrňavé Země zkázonosně drcne olbřímí titulní planeta). Takže od začátku víte, že Melancholia skončí špatně - na rozdíl od drtivé většiny hollywoodských katastrofických filmů, u kterých i bez návodného prologu víte, že musejí skončit dobře. 

Tři lidé pod rozpolceným nebem:
obrázek na váš monitor 

Pokud ovšem Trier nějakým způsobem vyjadřuje své názory prostřednictvím hlavní hrdinky Justine (Zlatou palmou čerstvě ověnčená Kirsten Dunstová), i konec světa může představovat uspokojivé finále. "Země je totiž zlá" a "žije se na ní zle", takže smést to všechno jednou ranou z mrazivě líbezné tváře vesmíru - alespoň ve filmu - je vlastně očistným,definitivním řešením. (K tomu v hollywoodském filmu nikdy dojít nemůže, neboť ten je naopak nesený na křídlech názoru, že život je dobrý a že stojí za to ho žít.) Je ovšem lepší dbát nejen na to, co Trierovy postavy říkají, ale i na to, jak vypadají jeho filmové obrazy. Naopak je ošidné brát vážně to, co říká sám Trier, protože byste se mohli možná dozvědět něco, co vědět nechcete, nebo i nějakou úplnou blbost - o čemž svědčí jak režisérova hojně medializovaná "skandální" tiskovka v Cannes, k níž jsem se vyjadřovala onehdy i já, tak časově předcházející a neméně "nacisticky" pojatý rozhovor, který najdete na stránkách distribuční společnosti Aerofilms). 

Antihold poetice romantismu   

Trier nicméně - ve filmu i v rozhovorech - používá názorných příměrů a obrazů, nad kterými stojí za to se občas zamyslet. Pokud se ve zmíněném rozhovoru hrozí, jak málo se mu jeho nový film líbí, a označuje ho za mainstream, je třeba podotknout, že Melancholia je jako hollywoodský katastrofický thriller nudná. Jako "realistické" psychologické drama pak ztroskotává na tezovitosti. Legitimně obstojí pouze jako stylová hříčka, antihold poetice romantismu - a to jak romantismu velkohubě nacistického, tak romantismu velkohubě hollywoodského. Není jistě bez zajímavosti si všimnout, že obojí totalitářskou estetiku Trier ve zmíněném rozhovoru vnímá jaksi poblíž sebe, aniž by mu dělalo problém odskočit si pro příměr mezi "umělecké" filmy Luchina Viscontiho. To všechno zase jednou potvrzuje skutečnost, že Trier se dokonale a skoro harmonicky vymyká všem škatulkám     

Před koncem se dějí  divné věci...

Jak bývá u Triera časté, nový film navazuje na dílo předchozí a rozvíjí jej. Pokud jde o tradiční vztah mezi "zlou" přírodou a "zlými" lidmi a o postavení "vědoucího" (jímž se v tomto vyprávění snaží být většina hlavních postav), navazuje tak Melancholia hlavně na Antikrista. Také zde funguje vazba mezi přírodním děním a stavem hrdinů: první může být odrazem druhého, ale také naopak. Daný stav je každopádně katastrofický, stejně jako úroveň režisérova estetického vyjadřování. Podobně jako Antikrist, i Melancholia je totiž směsí "nedůvěryhodných" žánrových i nežánrových prvků. Divácky je však navenek mnohem "příjemnější" podívanou - místo hororové vyvražďovačky s ošklivými scénami sexuálního zohavování Trier jako režisér volí sebezohavování a sebedegradaci prostřednictvím smělého mixu dvou hollywoodských subžánrů - katastrofické sci-fi s "vesmírnými" triky a romantického příběhu o vztahu dvou sester. Obojí navíc propojil s dovedným předstíráním, že mainstreamových prostředků jen využívá ke sdělení jakéhosi filozofického poselství. Ve skutečnosti se však o režisérově názoru na "skutečný" svět dozvíte méně než v Shyamalanově neblahém propadáku Stalo se. Trier neklade otázky a nenutí diváka přemýšlet, pouze provokuje a trvá na svém, což může působit až dětinsky. Jediné, co vám jako divákovi zbývá, je totiž také dětinské - buď s ním můžete  souhlasit, nebo ho odmítnout. 

Vesmírné efekty: Země a Melancholia 

Trierův dojem ze světa je natolik rozkladný, že nihilismus a anarchie u něj zasahují i oblasti, jež u jiných tvůrců zůstávají nedotknutelným hájemstvím "umělecké pravdy" a "umělecké krásy". Melancholia nechce uspokojit diváka jako dílo "komerční", ale vzpírá se ukojit ho i coby dílo "umělecké" či "realistické". Všechny tyto oblasti mají své jazyky a svá schémata, jež používají ke zjednodušení a dokonce zřejmě i zaslepení některých aspektů  reality (lhostejno, zda vnitřní či vnější). Protože Trier se už mnohokrát osvědčil coby sebestředný kombinátor nejrůznějších stylů a přístupů, zbývá vlastně jen otázka, nakolik harmonicky se mu vše zase povedlo poskládat dohromady. Tentokrát se mi zdá, že došlo spíš ke vzájemnému oslabení protikladných prvků, a to díky režisérovu rozhodnutí eliminovat ošklivost a disharmonii a ukazovat pouze "hezké" obrazy. Jistě je to tím, že moje divácké těžiště je v mainstreamu, který dnes s danými prvky sám často velmi směle a sofistikovaně experimentuje. Je tedy možné, že na kritika s "uměleckými" východisky a menší znalostí mainstreamu bude Melancholia působit mnohem dráždivěji..       

Láska nic neznamená... 

Sofistikovaná hra na povrchnost a líbivost, ústící až do záměrně kýčovitých, vyprázděných "artových" obrazů ve stylu "duchovna" z Aronofského Fontány, je nicméně stále ještě mnohem zajímavější než psychologické drama o tom, že lidé neumějí být šťastní. Jako taková se totiž tváří první část vyprávění, sledující postavu úspěšné pracovnice reklamní agentury Justine, která se během své svatební oslavy v prapodivném rozmaru odpoutá jak od cynického šéfa, tak od milujícího novomanžela. V této části se Justine exponuje jako trierovská rebelka proti společenským rituálům, a to kupříkladu mnohem důslednější a sebedestruktivnější než její rozvedení rodiče (John Hurt, Charlotte Ramplingová). Současně je však Justine protivná postava, jejíž chování si neumíme vysvětlit.  

Justine, Claire: dvě strany mince

Druhá část vyprávění je zaštítěna jménem Justininy sestry Claire (nádherná Charlotte Gainsbourgová) a do jisté míry se v ní odhalují příčiny Justinina předchozího "idiotského", asociálního chování. Justine je totiž nyní považována za psychicky nemocnou, ale chová se "jinak"  proto, že o podobě světa ví nespecifikovaně "víc" než všichni ostatní kolem ní. Její negativistický koncept je racionální, protože se přece blíží konec světa. V konfrontaci s ním je jedno, že Claire obývá jiný, šťastný prostor, který splývá s představou romantického "obrazu": je krásná, chytrá a citlivá, a s bohatým, pečovatelským manželem a chytrým, krásným synkem bydlí v pohádkovém zámku u moře. Současně Claire představuje )levně normální a čitelnou postavu, takže divák s ní může sdílet obavy z blížící se katastrofy, které se úporně snaží rozptýlit Claiřin  hollywoodsky racionalistický, optimistický manžel (charakterizovaný posléze v podání Kiefera Sutherlanda jako nejodpornější postava celého vyprávění). 

Protože se postavami, jež jsou divákovi nejbližší, má Trier vždycky své úmysly, právě Claire se během marného útěku před katastrofou, se synkem Leem v náručí, ocitne na golfovém hřišti u jamky číslo 19. Ve filmu se ovšem předtím několikrát zdůrazní, že zámecký areál má jamek pouze osmnáct. Což je ovšem asi stejná záhada a nicotná ozdůbka jako mrtvá liška, která v Antikristovi oznámila do publika, že "chaos vládne". Nebo jako můstek přes potok, který Justinin kůň odmítá překročit a který v obou filmech představuje buď jakousi zlověstnou, osudovou hranici, nebo prostě jen ohraničení hracího prostoru (podobně, jako čáry křídou na podlaze v Dogvillu označují prostor domu). Toto ohraničení je ovšem určeno asi především divákovi, protože postavy do nedaleké vesnice běžně jezdí nakupovat, zatímco on se tam z režisérovy (z)vůle nesmí podívat ani jednou. 

Most nemost, jamka nejamka, štěstí a neštěstí, všudypřítomné hezké a skryté ošklivé věci - stejně je to všechno prašť jako uhoď, protože při konci světa umřou všichni. A vlastně nakonec umřou všichni i bez konce světa. Nevypadá to, že by pro Larse von Triera byly filmy něčím jiným, než jedním velkým, i když někdy celkem zábavným "Nic". Melancholia je tak vlastně sto třicet minut dlouhým opisem sloganu pro reklamní kampaň, který na Justine marně žádá její šéf. Ta kampaň má prý v lidech vytvořit návyk na laciné a špatné zboží.   

Melancholia
Dánsko / Švédsko / Itálie / Francie 2011, 130 minut, titulky

Scénář a režie: Lars von Trier

Kamera: Manuel Alberto Claro  

Hudba: Kristian Eidnes Andersen, různé skladby a písně (Richard Wagner - Tristan a Isolda)

Hrají: Kirsten Duntová (Justine), Charlotte Gainsbourgová (Claire), Kiefer Sutherland (John), Cameron Spurr (Leo), Jesper Christensen (Tatínek), John  Hurt (otec), Stellan Starsgard (Jack), Alexander Skarsgard (Michael), Brady Cobert (Tim), Charlotte Ramplingová (matka), Udo Kier (organizátor svatby)

Premiéra v ČR 26. 5. 2011