MFF Karlovy Vary: veteránská poznámka na úvod

Soutěžní film Cigán Martina Šulíka 

Do odstartování filmových procedur v karlovarských kinematografických lázních zbývá pár dní. Protože festival na svých stránkách minulou středu zveřejnil program, nastal pro všechny, kdo se jim hodlají jako pacienti zodpovědně podrobit, čas příprav. Na nezodpovědnosti samozřejmě není nic špatného: do Varů se jistě dá jet "prostě jen tak" a čekat, jaké druhy terapie vám náhoda přivane do cesty. Coby varská veteránka (hádám, že v uplynulých třiceti letech jsem zase tak moc nevynechávala) jsem začínala jako absolutně "nezodpovědný" návštěvník. Dnes ovšem jistou přípravu považuji za nezbytnost - hlavně proto, že už nevydržím tolik jako dřív a ráda bych se těch devět dní opravdu "léčila" - hlavně ze své celoroční závislosti na americkém mainstreamu, kterou mi coby publicistce vnucuje česká distribuce. Samozřejmě přitom vím, že budu i ve Varech vyhledávat filmy, které s Hollywoodem nějak souvisejí (třeba v rámci retrospektiv, které jsou v rámci letošního ročníku navýsost zajímavé - ať už jde o reprezentativní přehlídku děl Sama Fullera nebo o restaurovanou verzi Scorseseho Taxikáře v úchvatně dokonalém digitálním rozlišení 4K - což obojí jsou srdeční záležitostí nového uměleckého ředitele Karla Ocha).

Scorseseho Taxikáře si nenechám ujít

Rozhodně se ovšem chci vyvarovat filmů, které z různých důvodů prostě vidět nechci. Vím, že taková strategie mne připravuje o spoustu překvapení a šťastných náhod. A také vím, že je jen obtížně přenosná z profesionála s novinářskou akreditací na průměrného festivalového návštěvníka, který je někdy rád jen za to, že se dostane do kina na jakýkoli film. V hledišti se to ale vždycky všechno promíchá, takže lidi, kteří se přišli bavit do kina, a profesionálové, kteří se přišourali do kinosálu pracovně s poznámkovým blokem v ruce, nakonec splynou v jedno publikum.

Spoluautor: soutěžní film, který vaší
pozornosti doporučuje programové oddělení 

Než festival začne, ráda bych vám (podobně jako loni a předloni) nabídla nějaké svoje tipy ohledně titulů, které byste v letošním festivalovém programu podle mého soudu neměli minout. Přece jen mám trochu předstih, protože jsem teď půl roku pomáhala vybírat filmy pro programové oddělení, pak se podílela na psaní textů do katalogu a posléze ohledávala hotový program i v rámci článků do "varského" čísla týdeníku Euro (který je mediálním partnerem festivalu). V rámci první zmíněné činnosti jsem mimochodem letos viděla především nikoli nepodstatnou část současné íránské produkce (a neprosadila z ní nakonec na festival nic, což je trpká, ale nijak výjimečná zkušenost externího programového poradce - ve Varech se nakonec z Íránu hraje jen Rozchod Nadera a Simin, což je vítěz letošního Berlinale, kterého vyslanci programového oddělení viděli už v Berlíně a mýma nenechavýma rukama tedy vůbec neprošel).

Lollipop Monster - německé Sedmikrásky 

Pokud jde o tipy, sluší se začít soutěží celovečerních hraných filmů. V té diváci - stejně jako loni - uvidí dvanáct titulů, které si v Karlových Varech odbudou světovou, mezinárodní nebo evropskou premiéru (jejich seznam včetně anotací najdete na stránkách festivalu). I v soutěži se výrazně odráží trend, který festival razí už delší dobu, ale letos bude velmi pravděpodobně zmiňován ve všech možných souvislostech: důraz na debuty a začínající tvůrce. Debutantkou je tak v rámci hlavní soutěže Ziska Riemannová, autorka zajímavého německého snímku Lollipop Monster, který podle dramaturgyň programového oddělení Ivany Novotné a Lenky Tyrpákové tak trochu připomíná Sedmikrásky Věry Chytilové. Pokoj 304 je debutem Dánky Birgitte Stærmoseové, Romeem 11 se do celovečerní sféry propracoval Kanaďan Ivan Grbovic, a Spoluautor, pro kterého mají myslím v programu trochu slabost, je režijním debutem Martina Donovana (kterého varští štamgasti znají jako herce s filmů nezávislého autora Hala Hartleyho). Malý klenot je druhým celovečerním počinem italského režiséra Andrey Molaioliho (jehož Dívka z jezera se ve Varech hrála před třemi lety v sekci Horizonty), stejně jako Prázdniny u moře Francouze Pascala Rabatého. Také Restaurátor je teprve druhým filmem Izraelce Josepha Madmonyho.

Beduín Igora Vološina 

Ke karlovarské politice debutů se vztahuje i ruský snímek Beduín, (který hodlám absolvovat - přestože bych jinak nikdy dobrovolně nešla na "příběh Ukrajinky, která se kvůli penězům pro nemocnou dcerku rozhodne odnosit dítě homosexuálnímu páru"). Režíroval ho totiž zajímavý Igor Vološin, který do Varů poprvé přijel už v roce 2002 s dokumentárním filmem Kurva. Beduín je už čtvrtým režisérovým dílem, které se ve Varech hraje - a sám Vološin je ideálním typem varského autora, kterého si festival "vychoval od kolébky". U podobných tvůrců se totiž dá předpokládat, že zachovají festivalu věrnost i poté, co si vybudovali pověst renomovaných autorů... Takovým přístupem se Vary docela sympaticky a racionálně vymezují vůči sesterským festivalům kategorie A typu Cannes nebo Berlinale, kde je hlavní soutěž postavena na "velkých" jménech...

V letošní varské soutěži mimochodem chybí český film - ale o tom zase příště...