Lidice .- národ sobě?

Karel Roden v Lidicích  

Dva týdny po premiéře je jasné, že Lidice (které jsem recenzovala zde) si vedou v kinech nad očekávání dobře. Film vidělo za první čtyři dny promítání téměř 45 tisíc diváků. První den - ve čtvrtek 2. června – na něj vyrazilo do kina skoro deset a půl tisíce diváků. Oproti prvnímu víkendu ovšem návštěvnost stále stoupá, takže dnes má snímek Petra Nikolaeva na svém kontě 123 tisíc diváků. Zásluhu na tom ovšem má hlavně fakt, že film byl podporovaný cílenou reklamou i samospádem mediálních reakcí coby ultimativní „národní“ projekt. 

Sokolovo

Takový čas od času vyprodukuje každá kinematografie, ať už jde o iniciativu producentů či o státní objednávku. Právě ta v socialistickém Československu dala vzniknout řadě oficiózních titulů podporujících panující ideologii. Pokud jde o heydrichiádu, kterou se zabývá nový film režiséra Petra Nikolaeva, vybaví se asi především Atentát Jiřího Sequense z roku 1964 a normalizační velkofilm Otakara Vávry Sokolovo (1974). Oba tyto snímky pracovaly s prvky realistické rekonstrukce, do obou se však obtiskla doba, v níž vznikaly: Sequensovi, který se teprve v 70. letech zdiskreditoval seriálovou státní objednávkou Třicet případů majora Zemana, uvolnění poměrů na počátku 60. let dovolilo natočit řemeslně slušný a relativně apolitický film. Ve Vávrově podání naopak vznikla jen odporná agitka. V souvislosti se Sokolovem se asi stěží dá zapomenout na scénu, ve které lidičtí muži tváří v tvář německé popravčí četě vzývají komunistickou stranu. 

Tmavomodrý svět

Historické filmy se samozřejmě natáčejí i po roce 1989. Je jich však výrazně méně než dřív, protože při jejich financování už nelze plně vytěžit stát. Jediným novodobým „velkým“ filmem z druhé světové války tak zůstává deset let starý Tmavomodrý svět Jana Svěráka, při jehož natáčení mohl být díky britským koproducentům překročen rozpočet 200 milionů korun (jenž je dodnes na domácí poměry výjimečný). Pokud se nějaké porevoluční filmy válečného tématu dotkly, vyhýbaly se pochopitelně nákladnému žánru velkofilmu, ať už šlo o tragikomedii Jana Hřebejka Musíme si pomáhat (2000), která byla nominovaná na Oscara, se tak mohla soustředit na komorní prostor rodiny ukrývající během války židovského uprchlíka. Drama Marka Najbrta Protektor (2009), líčící úpadek kolaborantského redaktora Českého rozhlasu, producent Pavel Strnad ze společnosti Negativ jen uvedl do světa s použitím pouhých 44 milionů korun. 

Habermannův mlýn

V souvislosti s Lidicemi se obvykle uvádí rozpočet kolem 70 milionů. U historického filmu z daného období je můžeme považovat za „průměrný“ i díky "sudeťáckému" dramatu Juraje Herze Habermannův mlýn (2010), které mělo rozpočet ještě o sedmnáct milionů vyšší. Z toho ovšem česká strana pokryla jen 30 milionů. O zbytek se postarali koproducenti z Rakouska a Německa, což ovšem vedlo vzhledem k rozšíření cílového publika ke kontroverzním úlitbám ve scénáři. Něco takového bylo u Lidic nemožné: genocida obyvatel a srovnání obce se zemí, jež byly reakcí na atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, bylo akcí, se kterou se nacisté okázale pyšnili. Stěží tedy mohli být ve filmu zobrazeni se sympatiemi.

Lidice - vpravo Ondřej Novák 

Méně bizarní než představa německého koproducenta tak bylo produkční partnerství s Polskem, kde v roce 2007 vznikl obdobný „vlastenecký“ velkofilm, Katyň. Podle producenta Lidic, Adama Dvořáka, se však nakonec polské straně nepodařilo naplnit podmínky smlouvy. Sehnala totiž prostředky pouze z veřejných zdrojů, což blokovalo naplnění podmínek programu ministerstva kultury. To umožňovalo pouze padesátiprocentní financování z veřejných zdrojů. Lidice (které dostaly dvacetimilionový státní grant) se proto oproti původním plánům staly ryze českým projektem (i když břemeno producentům pomohla nést třeba i Slovenská televize). Z toho vyplynuly finanční problémy, které producenti vyšili i prostřednictvím národní sbírky. Na film nakonec přispěla města Praha, Kladno, Opava či Liberec, a jedním z hlavních partnerů se stala i Česká zbrojovka. To ještě posílilo dojem, že jde o projekt ve stylu „národ sobě“. Ten ovšem prakticky vylučuje kontroverznější přístup k látce, jaký mohli zvolit Hřebejk a Najbrt, kteří prostřednictvím dobové látky kritizovali negativní rysy české povahy, vedoucí v jejich podání k paradoxním konsekvencím. 

Lidice (Zuzana Fialová )

Lidice jsou však oficiózním dílem oživujícím známá fakta a vzdávajícím se jejich interpretace. Vzhledem k tomu, že za rok uplyne od lidické tragédie sedmdesát let, naplňují svědomité „objednávky doby“. Po obrazové stránce až reklamním způsobem „vlastenecky“ oslavují krásu české krajiny a venkovskou idylu a využívají bezvýhradně sympatické hrdiny, jejichž tragický osud ve výsledku vymazávají jejich „pochopitelné“ soukromé hříchy (manželská nevěra a zrada na kamarádovi ve vztahu k atraktivním ženám, což je mimochodem motiv, jejž mnohem lépe využil Tmavomodrý svět). Nenápadně je zvýrazněn hrdinský postoj lidického faráře a poněkud posunuty osudy některých postav majících skutečný předobraz. Žena, která unikla smrti, protože neměla v Lidicích stálé bydliště, tak ve filmu odmítá záchranu. Divákovy bezvýhradné sympatie má i hlavní protagonista v podání Karla Rodena, jediný lidický muž, který masakr přežil díky pobytu ve vězení za synovraždu. 

Fakta jsou tak harmonizována ve prospěch „potřebných“ obrazů. Není tedy divu, že se film líbí - nabízí totiž "hezký" a nekonfliktní pohled na české dějiny a chválí českou povahu. To národu zvedne sebevědomí možná víc než vítězství ve fotbale. Nebo nějaká ta stávka.

(Základem tohoto textu je článek, který jsem napsala pro týdeník Euro. Za možnost uveřejnit jej i zde redakci děkuju.)