Nic proti ničemu

Účastníci srazu (postava, kterou hraje Petr Marek,
není moc vidět) 

Do českých kin vstupují současně hned dva vnitřně „podobné“ české snímky: Bontonfilm uvádí drama Roberta Sedláčka Rodina je základ státu a Artcam diváky láká na komedii Petra Marka Nic proti ničemu. V obou případech jde o „zlobivé“ tvůrce, kteří umějí vytvořit drzou, legitimní alternativu k morálně i formálně rozbředlému českému mainstreamu. Sedláček ani Marek nepatří mezi autory, jejichž díla by lámala kasovní rekordy, protože na diváky nepůsobí příliš uživatelsky přátelsky. To je obzvlášť výrazné právě u obou jejich nových filmů, které se prostřednictvím vztahových příběhů značně kriticky vyjadřují k současné české realitě. Možná není náhoda, že si oba autoři vybrali jako terč neblahou ochotu české společnosti vstřebávat nepřijatelné a neodpustitelné věci. Shodou okolností oba filmy (byť mají ironicky míněné názvy) mohou na diváky působit přece jen hladčeji a vstřícněji než předchozí, „nepřijatelně“ sršaté snímky obou autorů.

Rodina je základ státu

Iluzi dlouhodobější podobnosti totiž napomáhá i fakt, že osmatřicetiletý Sedláček a o rok mladší Marek coby Moraváci tíhnou k sebeironii, což se projevuje i v jejich zacházení s vypravěčskými prostředky. Oba tvůrci sázejí na iluzi autenticity budovanou s takovou nonšalancí, že to může u diváků budit až dojem diletantství.  Jejich díla jsou záměrně neučesaná, působí navenek chaoticky, pracují s náhodami, tápáním, trapností a přehmaty. A občas cítíte, že jejich oblíbení, neokoukaní herci si s gustem zaimprovizovali. 

MIDI LIDI

Jak Rodina je základ státu, tak Nic proti ničemu každopádně patří k tomu nejzajímavějšímu, co v českém filmu letos vzniklo. Zůstává však otázkou, jak se k nim postaví  filmoví odborníci při udělování výročních cen. Sedláčka si totiž v poslední době zvykli opomíjet coby pouhého komediografa. A Marka coby ceněného experimentátora působícího na amatérské filmařské scéně zatím prakticky nevzali na vědomí, byť do kinodistribuce pronikly už dva jeho projekty: poetická komedie Láska shora (2002) a „realistické mystérium“ Nebýt dnešní (2005). „Oficiální“ pozornost si nicméně  Marek už vydobyl, i když na jiném než na režisérském poli - jako frontman hudební formace MIDI LIDI, v jejímž rámci získal Českého lva za hudbu k filmu Protektor a Cenu české filmové kritiky za dokument Český mír. Letos v létě si ovšem organizátoři MFF Karlovy Vary vybrali Nic proti ničemu do soutěžní sekce Na východ od Západu. A ukázalo se, že ve festivalovém kontextu Marek se svou hravou estetikou sbližující prvky autenticity a amatérství přestává působit jako podivínský exot: tvůrců ubírajících se směrem navazujícím na dánský Manifest Dogma 95 se ve Varech sešlo víc. Navíc nezbývá než zase jednou souhlasit s Kamilem Filou, který upozorňuje na to, že časy se změnily a Markovy filmy jsou dnes pro diváky mnohem stravitelnější, protože hranice vnímání "diletanství" se posunuly díky internetu a televizním reality show. 

Nic proti ničemu: Klára 

Z podobných postulátů, jaké dnes spojujeme s dánským Manifestem, ovšem autor filmu Nic proti ničemu vycházel už od svých počátků. Je totiž vlastně filmařským veteránem, který od konce 80. realizoval asi třicet krátkometrážních a sedm celovečerních filmů. Těm se často dostalo ocenění na amatérských soutěžích a sám Marek důsledně  setrvává na pozici amatérského filmaře, který natáčí filmy s přáteli ve svém volném čase, za vlastní peníze a bez grantové podpory. Soběstačná, alternativní existence mimo oficiální struktury, ke které se autor filmu Nic proti ničemu přimyká rozvážně a s gustem, není v českém prostředí ojedinělá: připomíná noblesního, umanutého klasika české nové vlny Jana Němce (na jehož Nočních hovorech s matkou ostatně Marek spolupracoval jako druhý kameraman). Je ovšem zřejmé, že nejde o spásný recept na filmařskou existenci, kterého by se mohl chopit  dav nadšených následovníků: jde o existenci založenou na provokativní výlučnosti. 

Nic proti ničemu tak sice patří k Markovým nejdiváčtějších projektům, přesto však jistě zmate nepřipravené publikum, které nepatří k Markovu fanklubu. Záměrně totiž připomíná domácí video sestříhané s hurónským neumětelstvím: obraz je neostrý a zrní, kamera se vynalézavě klepe a vůbec se chová dost svévolně, přičemž záběry zůstávají (jak to má Marek rád) až sveřepě dlouhé. Film má přesto šanci vymknout se nálepce minoritní podivnůstky, která beze stopy prohučí českými kiny. Disponuje totiž chytlavým žánrem komedie, má jasnou zápletku a živé, sympatické charaktery. Navíc vypráví velmi zábavně o vážných věcech, které by myslící část české společnost mohly zaujmout.

Pravda a láska nemusí zvítězit vůbec nad ničím 

Manželský pár touží poznat
svět adoptovaných

Hlavní komediální zápletku Markova filmu má vyjádřit chytlavý distribuční slogan („Falešný pedofil v občanském sdružení“) – ve skutečnosti však jde o skupinku postav, které se dosud znaly jen pod přezdívkami z internetového chatu zasvěceného adopci a které se nyní scházejí na podzimní víkend do vylidněného kempu Jordán, aby na podporu adopce založili občanské sdružení. Jak se ovšem brzy ukáže, situace bude složitější. Pod přezdívkou Klára se skrývá tlustý a lehce agresivní chlapík, jeden z účastníků přizná, že vůbec adoptovaný není. O dalších dvou postavách zase divák ví, že jde o manžele, kteří se na sraz vetřeli, protože si chtějí osvojit potomka a zajímá je chování adoptovaných lidí. Nešťastný manžel si navíc omylem zvolí přezdívku, pod kterou na internetu vystupoval vulgární pedofil. Záměna osob jako z klasické frašky se způsobí i zmatek v partnerských vztazích. Zbývá jen čekat, komu nejdřív povolí nervy a provede nějakou pitomost, kterou mu už ostatní neodpustí... 

Johana (Johana Švarcová) musí
manželovi skrytě pomáhat 

Společenství totiž okázale proklamuje bezbřehou toleranci a pozitivitu, což ovšem přinásí jen další kompikace. Neustálé hlasování vede k chaosu, něčeho skutečně dosáhnout se dá zřejmě jen skrytou manipulací. Jako každé společenství, i tohle někoho přijímá a někoho jiného zase odvrhuje, přičemž zapomíná na svůj původní cíl. Zdá se, že demokracie je sice tím nejsprávnějším známým způsobem, jak společně dospět k cíli, zůstává však nedosažitelným ideálem. Slogan "Musíme si pomáhat" je tak ušlechtilý, ale nemůže fungovat donekonečna. A pravda a láska nemusí zvítězit nad lží a nenávistí, zvlášť když jsou ve hře nevědomost a sebeklam. Všechny postavy to myslí dobře, ale každá je nějak omezená a na něčem ztroskotá – na své minulosti, neschopnosti, falešných ambicích. Účastníci setkání si nejsou a nemohou být rovni. 

Radek (Radek Rubáš) se omylem
přihlásí k  chatové identitě pedofila

Motiv adopce Marek vnímá jako metaforu touhy někam patřit. V rámci hravých paradoxů a otevřených struktur jej odstředí do širších kontextů, ale vše nakonec ponechává záměrně nedotažené. Nic proti ničemu totiž nechce být politickou satirou: s infantilní důsledností hájí bašty vlastní ironie a ponechává svobodný prostor divákovým závěrům. Není ale snadné obvinit Marka z úniku do povýšeného individualismu a intelektuálství. Problematizuje sice sociální mechanismy a brání se jasným závěrům, ale na své naivní, trapné hrdiny se nedokáže dívat svrchu. Má je totiž všechny rád – i když možná především proto, že během kolektivních improvizací, ze kterých se rodil námět, do postav promítli sami sebe jeho přátelé z divadelní skupiny Láhor/Soundsystem. Harmonizující podzimní krajina a promyšleně „krásný“ soundtrack využívající klasické hudby se pak stávají dalšími garanty citové opravdovosti, která Nic proti ničemu povyšuje nad pouhou chválu chaosu ve stylu Larse von Triera. 

P.S. K dojmu autentičnosti projektu přispívají i stránky adoptovany.cz, další z Markových padělků reality, jemuž na kráse morálního kýče bohužel ubírá jen skutečnost, že není interaktivní :-). Nemůžete se tudíž obrátit na odborníky se svými dotazy ohledně adopce ani vstoupit do diskuze s pedofilem...A inzerovaný sraz v kempu Jordán už taky byl...

Nic proti ničemu
ČR 2011, 98 minut
Režie: Petr Marek
Scénář: Jiří Najvert, Petr Marek, LÁHOR/Soundsystem
Kamera: Filip Čeněk, Petr Marek
Hrají: Radek Rubáš, Johana Švarcová, Marian Moštík, Kamila Davidová, Marta Pilařová, Gerard Hudeček, Jiří Najvert, Petr Marek, Jiří Nezhyba, Prokop Holoubek
Premiéra 14. 10.

(Toto je výrazně delší verze textu, ke kterému jsem se - jako vždy přemrštěně - rozmáchla do Lidových novin. Tam také recenze vyšla. Za možnost uveřejnit text i zde na blogu redakci každopádně děkuju.)