Nový film z produkce studia DreamWorks je především zajímavým příkladem toho, jak prostupná je dnes hranice mezi blockbusterem a béčkem.
Shawn Levy sice umí vydělávat (jak ukázaly jeho
Noci v muzeu), ale valný režisér to není (jak ukázaly jeho
Noci v muzeu, ale také ohavný remake
Růžového pantera či romantická komedie
Líbánky). Můžeme mu s jistotou přiznat jen schopnost profesionálně zvládat kombinaci reálu a digitálních triků a umění udělat nudné či vysloveně špatné herce i z těch docela slušných (Steve Martin v
Dvanácti do tuctu a zvláště
Růžovém panterovi). Obojí Levy opět zvládl na úrovni právě v
Ocelové pěsti.
Pokud jde o druhou ligu, nepatří do ní jen režisér, ale i sci-fi příběh z nedaleké budoucnosti roku 2020 o bývalém boxerovi Charliem Kentonovi (Hugh Jackman), který se potlouká poté, co lidské boxery nahradili roboti, potlouká jako druhořadý promotér robotích zápasů. Béčko z toho dělá i spárování s jedenáctiletým synkem Maxem (Dakota Goyo), o kterého hrdina zprvu nestojí, zastaralým robotem Atomem ze šrotiště, o kterého hrdina zprvu nestojí, a šmrncovní majitelkou staré tělocvičny (Evangeline Lillyová) postavené "významně" v roce startujícím velkou ekonomickou krizi - 1929. Mezi blocbustery
Ocelovou pěst samozřejmě neposouvá ani skutečnost, že jde vlastně o sportovní (melo)drama ve stylu Stalloneho série
Rocky, mixnutou vzpomínkami na sci-fi béčka typu
Číslo 5 žije Johna Badhama nebo nízkorozpočtové vize budoucnosti stylu Carpenterova
Útěku z New Yorku.
To vše je zaštítěno - tak jako v 80. letech - vědomím souvislostí přes zájmy výkonného producenta Stevena Spielberga. Ať si totiž k
Ocelové pěsti přidáte jakékoli další souvislosti (čemuž se tu meze nekladou), zastřešují ji vlastně nakonec především motivy převzaté z
A.I. Umělé inteligence (motiv rozbité rodiny, chlapce hledajícího otce, šrotiště a destruktivních bitev robotů pořádaných pro lůzu, a především motiv "stínování" - spojení hrdiny a fantaskní bytosti, zde chlapce a jeho otce s robotem, který tančí i boxuje). Na tom samozřejmě nic nemění skutečnost, že námět pochází z povídky scenáristy a spisovatele Richarda Mathesona (který stál také u zrodu
Duelu,, ale také u řady dalších spielbegovských produkčních aktivit - viz např. seriály Úžasné příběhy a zvláště Zóna soumraku, v rámci jejíž původního předobrazu z roku 1963 se už povídka adaptace dočkala).
Zjevná odvozenost sice nemusí být stigmatem druhořadosti,
Ocelová pěst ovšem navíc je napsaná a vyprávěná jako béčko a zahraná je jen o něco lépe. Dojem ruší jen skutečnost, že její realizaci byla věnována mimořádná péče a podílelo se na ní nebývalé množství "áčkových" tvůrců. Jedinou lidskou hereckou hvězdou sice zůstává Hugh Jackman, filmu ovšem kralují velcí, zdařile digitál-animatronicky vyvedení roboti (i když ne tak velcí jako v jiné spilebergovské produkci - sérii
Transformers). Boxovat je učil sám
Sugar Ray Robinson. Hudba je dílem Dannyho Elfmana a kameraman Mauro Fiore (má Oscara za
Avatara) nabízí úžasný design obrazu ve vybraném stylu future retro, odkazující všemožně k 80. letům, ale současně směřující k podobě realistické sci-fi z blízké budoucnosti. (Nevídaná péče je věnována také detailům světa budoucnosti, a pokud by vás náhodou nudili roboti v popředí, vždycky vás spolehlivě zabaví sledování detailů v pozadí).
Po sci-fi
Super 8 je tak
Ocelová pěst dalším spilebergovským "nostalgickým" projektem, což předpokládá dlouhodobější koncepci (i když se zdá, že film s odhadovaným osmdesátimilionovým rozpočtem k finančním úspěchům studia rozhodně patřit nebude,
jak naznačují dosavadní nepříliš dobré víkendové tržby). Zdá se totiž, že z Levyho sice udělal lepšího režiséra Spielbergův producentský dohled (který bývá někdy dost přísný, pokud se dílo nedaří), ani ten však nezabránil celkové rozpadlosti příběhu. Vypravěčské akcenty během přetažené, víc než dvouhodinové metráže nezvykle kolísají, takže
Ocelová pěst místy úplně ztrácí z obzoru boxující roboty, odflákne pěkný "stínový" motiv a nakonec se zaměřuje na to nejnudnější - na banální, melodramatickou rodinnou zápletku. Nevyužívá posléze plně nic z toho, co nakousla. Ze zjevných naivních úliteb dětskému publiku pak nerozhořčí ani tak fakt, že souboje robotů jsou příliš měkké, ale skutečnost, že si tu nikdo nelámal hlavu se zapeklitým statutem robotů, kteří sice podléhají vůli svých pánů vybavených povětšinou dálkovými ovladači, ale jsou (alespoň v případě šampiona Dia a outsidera Atoma) obdařeni i jistou dávkou vlastní vůle. O tom ovšem
Ocelová pěst už vůbec hrát nestihne...
Nejlepší film Shauna Levyho je tak vedle
Kovbojů a vetřelců jedním z nejhorších projektů DreamWorks z poslední doby - a pokud jde o Hugha Jackmana, potvrzuje jeho kolísavý úsudek. Což ovšem neznamená, že byste se na Ocelovou pěst neměli vypravit do kina. Neočekávejte však zázraky, protože Vánoce jsou ještě daleko.
Real Steel
USA 2011, 127 min, titulky/dabing
Režie: Shawn Levy
Scénář: John Gatins
Kamera: Mauro Fiore
Hudba: Danny Elfman
Hrají: Hugh Jackman (Charlie Kenton), Dakota Goyo (Max Kenton), Evangeline Lillyová (Bailey Talletová), Anthony Mackie (Finn), Kevin Durand (Ricky), Hope Davisová (Debra), James Rebhorn (Marvin), Marco Ruggeri (Cliff), Karl Yune (Tak Mashido), Olga Fondaová (Lemková)
Premiéra: 10. 11.
Žádné komentáře:
Okomentovat