Příběh české filmové fantasy, s. r. o.

Nový film Václava Vorlíčka Saxána a Lexikon kouzel u kritiky propadl. A u diváků si také nevede nijak dobře. Zůstala jen vzpomínka na dobu 60. a 70. let, kdy našim kinům kralovala česká filmová fantasy. Staré zlaté časy však – jak známo – neexistují. Když totiž před čtyřiceti lety naivní poškolačka Saxana v podání Petry Černocké utekla z pohádkové říše do světa lidí, byla to docela legrace: hrdinka Dívky na koštěti sice popletla skoro všechna kouzla, ale neomylně pobavila filmové diváky, kteří se v éře rané normalizace roku 1971 zoufale sháněli po nějaké zábavě. Na tu v uplynulé éře získali blahodárný návyk: domácí filmaři totiž na postupné politické uvolňování nereagovali jen erupcí zajímavých uměleckých snímků, ale i nebývalým množstvím zábavných kousků. Z pohledu průměrného diváka tak zlatá 60. léta - upřímně řečeno – necharakterizovaly filmy Jana Němce, Věry Chytilové či Vojtěcha Jasného. Artové snímky těchto režisérů fascinovaly domácí intelektuály a bodovaly na zahraničních přehlídkách a festivalech, návštěvnost však měly v zemi svého vzniku až na výjimky skromnou.

I když dobová statistická data nejsou pravděpodobně příliš přesná a asi podlehla i účelovým úpravám, dobrodružnou komedii Fantom Morrisvillu (1966) vidělo v kinech 1,4 milionu diváků, zatímco Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové, které se na rozdíl od komedie Bořivoje Zemana vepsaly do filmové historie, se musely spokojit s 213 tisíci diváky. Z dnešního pohledu nepříliš povedený Vorlíčkův Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967) viděl víc než milion zábavychtivých Čechů - a vysoce ceněné historické drama Františka Vláčila Údolí včel jich nalákalo do kina jen 326 tisíc. Fantaskní komedie „Pane, vy jste vdova!“ přitáhla do kina 1,8 milionu Čechů, ale hororová feérie Valerie a týden divů režiséra Jaromila Jireše (1970) se z kin téhož roku vytratila s pouhými 196 tisíci diváky.

Pokud jde o Dívku na koštěti (1971), ta se stala jedním z vůbec nejoblíbenějších českých filmů 60. a 70. let: pobavila 2,1 milionu diváků a další dvě generace se ji naučily nazpaměť díky domácímu kinu a televizním reprízám. Není tedy vůbec divu, že se režisér Václav Vorlíček rozhodl, že natočí volné pokračování právě tohoto svého hitu. (I když ve hře prý dlouho byla i jeho fantasy komedie Jak utopit doktora Mráčka aneb konec vodníků v Čechách z roku 1974.)
Obyčejní diváci se tedy v 60. letech chovali tak, jako normální publikum kdekoli na světě: zašli se sice samozřejmě podívat na Obchod na korze (1965) režisérské dvojice Ján Kadár-Elmar Klos nebo na Ostře sledované vlaky (1966) Jiřího Menzela, tedy na filmy, které získaly v daleké Americe Oscary, v kině se ovšem chtěli především pročistit hlavu. Zajímavé je, že nejoblíbenější filmy té doby se velmi často přikláněly k tehdy u nás neznámému žánru fantasy: i když tehdy se jim nejčastěji říkalo bláznivé komedie, technicky šlo především o svérázné fantasy parodie a komede, říznuté občas prvky sci-fi.

Jména Karla Zemana, Oldřicha Lipského nebo právě Václava Vorlíčka tehdy zaručovala zábavu, která byla nejen stoprocentně Made in Czech, ale současně živě korespondovala s populárními světovými trendy. Čeští diváci sice vinou bdělé nacistické a pak komunistické cenzury neznali hollywoodské kovbojky, ale mohli do kina zaskočit na jejich skvostnou parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964). Díky socialistickým cenzorům neviděli v kinech jedinou bondovku, směli se však bavit na parodii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967). Většina z nich v životě nedržela v ruce žádný americký kreslený seriál, ale všichni si užili komedii Kdo chce zabít Jessii? (1966), ve které hrdinové uprchlí ze snů hlavního hrdiny vypouštějí z úst místo dialogů kreslené comcisové bubliny. Fantom Morrisvillu si pak celkem zdařile střílel ze strašidelných brakových detektivek, které v Čechách už celá dlouhá desetiletí nevycházely. A pokud jde o sci-fi, v kinech mohli Čechoslováci vidět je zlomek světové produkce. Kupodivu jim to ovšem nebránilo v ocenění takových filmů, jako bylo Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969) nebo „Pane, vy jste vdova!“. Jak je to vlastně možné?

Parodické odkouzlení

Socialistický stát neměl žánrové filmy v oblibě coby zábavu, kterou vládnoucí buržoazie na kapitalistickém Západě ohlupuje pracující masy. Jednou z možností, jak se jimi zabývat, se pro české tvůrce, pošilhávající v 60. letech za železnou oponu, stala parodie. Ta sice jednoznačně ukazovala, že jejich postoj k daným „pokleslým“ žánrům je kritický a že neberou své hrdiny a jejich napínavé a dobrodružné skutky vážně, spoučasně ovšem představovala možnost vstupu na lákavé, zakázané území. Jedinou alternativou, kterou ovšem cenzoři vždycky považovali za trochu podezřelou, bylo naplnění žánrového příběhu naučným či zušlechťujícím obsahem. To ovšem v rámci českého filmu dokázal v 60. letech důstojně – a dokonece opakovaně – dělat jen Karel Zeman. Od fenomenální Cesty do pravěku (1955) realizoval v celovečerním rámci pět napůl hraných, napůl trikových snímků, které se vepsaly do historie a měly obrovský úspěch i v zahraničí. (Zeman má dodnes početné fanoušky třeba v Japonsku.) Ve verneovkách Vynález zkázy (1958), Ukradená vzducholoď (1966) a Na kometě (1970), fantazijním Baronu Prášilovi (1961) a dobrodružné Bláznově kronice (1964) sice Zeman nešetřil poetickou ironií, své fantazijní příběhy však prezentoval s hlubokou vážností.

Hrdinství u Zemana zůstalo ušlechtile hrdinské, což zvlášť vynikne ve srovnání s „odkouzelním“, kterému v českém prostředí podléhaly fikční žánrové příběhy – a to nejen té doby. Snaha podřídit hrdinské vyprávění realitě a zcivilnit fantazijní světy – tedy polidštit je a zmenšit na míru malému národu – je pochybovačným, ironickým Čechům zřejmě vlastní. Výjimku mají snad jen některé pohádky (i když i zde existuje překvapivě málo skutečně "kouzelných" příběhů). Pokud jde ovšem o film, stačí si vzpomenout na proslulého námořního admirála, ze kterého se vyklube kapitám vltavského výletního parníku (Hrdinný kapitán Korkorán / 1934) nebo na potrét středověké krásky, v jehož oživení nemá prsty kouzelník, ale okouzlující podvodnice (Dívka v modrém / 1939). V českých filmech po roce 1948, vzniklých pod dusivě ochranitelskými perutěmi bdělého socialistického státu, už fantazie musela jen sloužit ideologii – stejně, jako v Císařově pekaři a Pekařově císaři (1951) chudák zkrocený Golem už jenom peče rohlíky pro vítězný lid.

O tom, jaké podoby nabyla v českých poměrech parodie, však svědčí už první film tohoto žánru natočený hned po komunistickém puči - Pytlákova schovanka režiséra Martina Friče (1949.). V příběhu šlechetného milionáře Reného totiž z plátna skrz dehonestující a sarkastické obrazy sálala taková láska a respekt k prvorepublikovým melodramatům, že je mnozí diváci vnímali jako jejich plnohodnotnou náhražku. Dobrá parodie totiž vyžaduje od tvůrců velmi dobrou znalost zesměšňovaných příběhů. Zatímco železná opona spolehlivě chránila občany socialistického bloku před přílivem morálně pochybené, samoúčelné zábavy ze Západu, filmaři naštěstí měli přece jen širší rozhled. Občas mohli pracovně vyjet za hranice, a pokud o to opravdu stáli, získali zdroje, ze kterých mohli čerpat informace. Dostali se také na uzavřené projekce nových zahraničních filmů, jež sice oko českého diváka nikdy nesmělo spatřit v kinech, ale jejichž kopie procházely Prahou v rámci zahraničního obchodu.

Není tedy divu, že se z jejich filmů dají původní, vážně míněné vypravěčské prvky a vzorce vyčíst. A že se tomuto čtení publikum věnovalo zvláště proto, že parodované originály pro ně měly příchuť zakázaného ovoce. Proto také fikční světy některých fantazijních komedií 60. (a později i spotřebních 70.) let hýří energií a pečlivostí při popisech „jiného“, bohatšího (rozuměj západního) světa – ať už jde o oblečení, zařízení bytu či líčení životního stylu. Stačí si vzpomenout na převtělovací sci-fi veselohru „Pane, vy jste vdova!” (1970), zasazenou do lepších kruhů smyšlené středoevropské zemičky, světáckou existenci agenta W4C či šlechtické sídlo Fantoma Morrisvillu. Ať už tyto příběhy přivádějí mezi normální postavy „kouzelné“ hrdiny nebo se rovnou odehrávají ve fikčním prostoru, nebývají tyto luxusní kulisy objektem parodie, ale až jakéhosi závistivého obdivu.

Postavy ovšem musely v divákových očích vyhlížet přesvědčivě: hrdiny českých fantazijních parodií a komedií byli proto většinou obyčejní, outsiderští dobráci s tváří Lubomíra Lipského nebo Jiřího Sováka, kteří byli konfrontovaní s vetřelci z jiného světa. Právě při jejich líčení si ovšem tvůrci mohli povolit uzdu. Comicsovou krásku, která unikne do reality z tajných snů uťápnutého vědce, ztvárnila ve filmu Kdo chce zabít Jessii? Olga Schoberová, která by bez problémů obstála v jakémkoli zahraničním filmu té doby. Šaramantní Květa Fialová se zase uplatnila ve Fantomovi Morrisvillu, kde dokonale fungovali i její mužně krásný Vít Olmer. Noblesní veterán Oldřich Nový se tu zase objevil v dvojroli hudebníka, pokoutně čtoucího během operního představení brakový román, a vznešeného protagonisty jeho románového příběhu, sira Morrise. Tajný agent Cyril Juan Borguette, známý pod hanlivou přezdívkou W4C, je zase v podání Jana Kačera celkem nonšalantním následovníkem agenta Jejího Veličenstva 007 – jen kdyby se nepouštěl do takové absurdní akce, jakou je boj o hotelovou slánku skrývající plány na vojenské využití Venuše. To je totiž zápletka, která by v tehdejších bondovkách se Seanem Connerym (navzdory jejich vzrůstající sebeironii) určitě neprošla. (Pokud jde o hi-tech bondovky s Piercen Brosnanem z 90. let, hodil by se tam ovšem takový motiv skoro ideálně.)

Ve jménu lobotomie

Konec celé relativně svobodné éry 60. let způsobila sovětská invaze v srpnu 1968. Následné zákazy dolehly především na artové filmaře, která nástup normalizace buď dohnal k emigraci na Západ, nebo k životu plnému v omezení a zákaz. I v oblasti filmové i televizní zábavy řádili cenzoři, osvědčený totalitní model „chléb a hry“ však dobře zafungoval i tehdy. V jeho rámci bylo „českým fantasy“ dovoleno vznikat intenzivně po celá 70. léta – a nešlo jen o další filmy Václava Vorlíčka, který se vyprtacoval v nejúspěšnějšího tvůrce celého tohoto subžánru.

Na své úspěchy z 60. let navázal i režisér Oldřich Lipský: po komunální sci-fi satiře Muž z prvního století (1961) a sci-fi komedii o paralelní historii Zabil jsem Einsteina, pánové… pokračoval v 70. letech zdařilou dětskou komediální fantasy Ať žijí duchové! (1977). A nadělil divákům ještě dvě parodie, které se neobracely k současné západní produkci, ale směřovaly do žánrové prehistorie: Adéla ještě nevečeřela (1977) konfrontovala v secesních kulisách „dokonalého“, lež prkenného amerického detektiva Nicka Cartera (Michal Dočolomanský) s bodrým, požitkářským komisařem Ledvinou (Rudolf Hrušínský), přičemž roli padoušského von Kratzmara, který likviduje své oběti prostřednictvín masožravé rostliny, si tu střihl Miloš Kopecký. On i Dočolomanský se pak objevili i v Lipského Tajemství hradu v Karpatech (1981), což byla parodie na verneovky.

Zatímco Vorlíček našel ideálního partnera ve scenáristovi Miloši Macourkovi, Lipský dosáhl zajímavých výsledků při spolupráci s Jiřím Brdečkou. Právě Brdečkovy detailní znalosti „nedoporučených“ žánrů se v tom nejlepším smyslu obtiskly do Limonádového Joea i do obou zmíněných starosvětských normalizačních parodií. Brdečka měl ovšem důležitý podíl i na jedné z nejvýraznějších českých komedií 60. let – filmu Až přijde kocour, který v roce 1963 natočil Vojtěch Jasný. Snímek, vysoce ceněný v zahraničí a protažený četnými mezinárodními festivaly, představil Jana Wericha v roli principála, který zavítá do navenek idylického městečka s kouzelným obrýleným kocourem, který mezi místními obyvateli neomylně odhalí pokrytce, nevěrníky i lháře, můžeme klidně počítat k žánru české satirické fantasy (podobně jako Bílou paní Zdeňka Podskalského z roku 1965).

Další stálicí na nebi české fantazijní komedie byl režisér Jindřich Polák, který se příznačně aktivizoval až v normalizačné éře: jeho seriál Pan Tau se stal prvním domácí televizní sérií natočenou v koprodukci s kapitalistickou cizinou. Také Polákův úspěch se opíral o stálou spolupráci s chápavým scenáristou: Ota Hofman pro Poláka napsal pana Tau, fantazijní příběhy o holččice Lucii a oživlých formelácích (…a zase ta Lucie, Lucie, postrach ulice – oba 1984) a komedie o plastelínových chobotničkách (Chobotnice z II. patra, Veselé vánoce přejí chobotnice – oba 1986). Svůj zájem ovšem už od 50. let směřoval k dětskému publiku, zatímco Polák neméně vážnou pozornost o sci-fi angloamerického typu realizoval s jinými scenáristy – příběh o cestování časem a bombě pro Adolfa Hitlera Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) s Milošem Macourkem a socialistickou space operu Ikarie XB 1 (1963) s Pavlem Juráčkem.

Juráček je jednou z pozoruhodných, noblesních postav české filmové scény 60. let: jako scenárista má na svém kontě i unikátní postkatastrofickou sci-fi režiséra Jana Schmidta Konec srpna v hotelu Ozon (1966). Coby režisér pak spolupodepsal krátkometrážní existenciální fantasy Postava k podpírání i absurdní feérii Případ pro začínajícího kata (1969), volně inspirovanou Swiftovou satirou Gulliverovy cesty. Právě Juráček, kterého umělecky i lidsky zlikvidoval srpen 1968 a následující normalizace, byl jednou z osobností, které se nedokázaly smířit s infantilizací a lobotomizací, jimž filmy podléhaly v novém normalizačním prostředí: po roce 1969 už nenatočil nic. Jen o něco lépe na tom byl Karel Zeman, který po vynikající fantasy Na kometě (1970), hořce vzývající navždy ztracenou svobodu, uprchl před požadavky normalizátorů do hájemství kreslených pohádek pro děti.

K těm se ostatně začali obracet i tvůrci, kteří zůstali věrni hranému filmu. Zatímco v 60. letech byli adresáty filmových fantazijních parodií a komedií dospělí diváci, později však česká komediální fantasy oslovovala spíš nezletilce. Děti se staly hlavními adresáty Polákových seriálů Pan Tau a Návštěvníci nebo seriálů Václava Vorlíčka Arabela či Létající Čestmír. Tím jako by byla dokonána pohana cizáckým anglosaských žánrů sci-fi a fantasy. Pokud v té době sloužily příběhlm pro dospělé, bylo to jen výjimečně a se zátěží „správné“ ideologie. (Jako příklad může posloužit nudná a tendenční Slečna Golem / 1972 Jaroslava Balíka, ve které řádí naklonovaná, zlá dvojnice hlavní hrdinky (Jana Brejchová) a zlí kapitalisté tu marně kují své nekalé pikle.)

Dětský divák ovšem samozřejmě není vhodným objektem pro parodii. Nové fantazijní příběhy proto vyžadovaly – navzdory použitému komediálnímu nadhledu – docela jiný přístup, včetně větší dávky vážnosti věnované kouzlům nebo vědeckofantastickým rekvizitám. Zřetelné je to i u Václava Vorlíčka, který na své úspěchy ze 60. let navázal už jen originální vodnickou komedií o doktoru Mráčkovi. Zdaleka tak zdařilá už nebyla jeho sci-fi komedie Což takhle dát si špenát (1977), jejíž protagonisté se po ozáření zázračnými regeneračními paprsky a požití dětmi neoblibované potraviny začnou zázračně proměňovat. Spojené talenty Vorlíčka a Macourka normalizační klima postupně zatlačilo ke tvorbě pro děti, v níž dosáhli úspěchu (a to i za hranicemi), i když za cenu omezení, kompromisů a ústupnů ve vkusu, daných zřejmě především požadavky západoněmeckých koproducentů. Na jejich pohádkový seriál Arabela (1979) nicméně nedá dopustit celá jedna divácká generace, a diváky si proto získal i „arabelovský“ celovečerní projekt Rumburak (1984). Po listopadu 1989 se Vorlíček s Macourkem vrátili ke své půvabné princezně, její zlé sestře Xenii a zlému, mocichtivému čarodějníkovi seriálovým pokračováním Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek (1993). To už ovšem nebyl zdaleka takový úspěch. Nijak úžasně si nevedla ani hraná verzi populárního kresleného Macourkova Večerníčku - Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001).

Coby zábava pro děti česká filmová fantasy, a to zvláště ve své nové televizní podobě, migrovala do podoby dětské televizní zábavy a stala se úspěšným prodejním aktiklem do kapitalistické ciziny. Zatímco se totiž v 60. letech české „umělecké“ tituly mohly uplatnit v artové nabídce, v konfrontaci s tamní mainstreamovou produkcí však nebyly filmy typu Kdo chce zabít Jessii? divákům samozřejmě moc srozumitelné (už proto, že se znalostí postavy Supermana nelze pochopit zápornou funkci postavy v tomto filmu). Hrály se tak především ve spřátelených zemích socialistického bloku (Konec agenta W4C třeba ve východním Německu, Pane, vy jste vdova! nebo Dívka na koštěti v Maďarsku)…

Produkce českých komediálních fantasy začala ustávat až v 80. letech. Jednak se parodická formule vyčerpala, jednak už diváci díky nástupu videokazet a občasným výpadům do polských, maďarských nebo jugoslávských kin začínali mít ponětí o tom, že jak vypadá původní angloamerická produkce. Pokud jste viděli Kmotra, mohli jste pouze pohrdat parodií Juraje Herze na mafiánské filmy Buldoci a třešně (1981), ve které hraje Marian Labuda mafiánského bosse jako cikánského barona. Se znalostí Hvězdných válek, Vetřelce či Blízkých setkání třetího druhu se nedala dost dobře skousnout veselohra Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982), ve které si populární slovenští komici Milan Lasica a Július Satinský zahráli mimozemšťany provádějící průzkum pozemského života.

Právě v 80. letech tak začala česká fantazijní produkce rychle ztrácet na síle. Příčinou byly i nové trikové technologie, které na Západě podnítily nový zájem o žánr fantasy a sci-fi. Češi často využívali nenákladných „dvojnických“ zápletek a celá desetiletí si vystačili jen s nápaditými optickými triky a maskérskými efekty. Proti technicky stále dokonalejším a finančně náročným velkofilmům z produkce Stevena Spielberga a George Lucase, které v té době začaly vznikat v Hollywoodu, však neměly šanci „dětinské“ plastelínové Chobotnice z II. patra (1986) Jindřicha Poláka ani robotičtí pomocníci do domácnosti hraní lidmi v komedii Ladislava Rychmana „Babičky dobíjejte přesně!“ (1983). Saxána a Lexikon kouzel, která se nyní nemotorně pokouší ťapkat ve stopách sofistikovaných hollywoodských rodinných blockbusterů, tak jen potvrzuje, že historie české komediální fantasy byla dávno uzavřena. .

(Tento oddechový text, jenž neusiluje o přesnost, ale spíš o trochu jiný pohled na celý komplex složitých otázek, jsem napsala pro časopis pouze pro muže ForMen. Redakci děkuji za možnost uveřejnit ho i zde. Údaje o dobovém počtu návštěvníků jsem s rizikem nepřesnosti čerpala z knihy Václava Březiny Lexikon českého filmu - nakladatelství Cinema, Praha 1997)