Rodina je základ státu

Scény z manželského života

Robert Sedláček je v sedmatřiceti letech oblíbencem řady těch probudilejších českých filmových kritiků. Na letošní LFŠ to dotáhl dokonce na vlastní retrospektivu, většinové publikum však o jeho stylově neuspořádané, živelné filmy (prokluzující osobitě ironickým způsobem mezi náladami a žánry) příliš nejeví zájem: počtářsky vzato se žádný z jeho tří celovečerních hraných projektů (Pravidla lži / 2006, Muži v říji / 2009, Největší z Čechů / 2010) nepropracoval v ročních žebříčcích návštěvnosti do první padesátky. Pokud jde o odbornou reflexi, "vážně" domácí odborná veřejnost přijala jednohlasně vlastně jen Sedláčkův debut, modelové psychologické drama z terapeutické komunity Pravidla lži (které získalo Českého lva za nejlepší scénář). Další dva režisérovy filmy odmávli udíleči cen "jen" jako komedie (které se v Čechách bůhvíproč neodměňují) - přestože Muži v říji nabízejí originální, hořké a výmluvné podobenství o české realitě (a podle mého skromného názoru jsou myšlenkově i formálně tím nejvyváženějším, co Sedláček v rámci své hrané tvorby zatím natočil).

Ráno po opici: oblíbená situace
českého filmu

Protože Robert Sedláček chce točit "své" filmy, ale musí také něco jíst, a současně citlivě vnímá ohlasy na svou práci, stal se teď mužem upnutým na skřipec. Ve svém novém filmu nazvaném ironicky Rodina je základ státu tak znovu vsadil na žánr dramatu a přimkl se těsněji k realitě, kterou by s ním - konečně - mohl sdílet většinový divák. Neutěšená kondice české společnosti nacházející se uprostřed globální ekonomické krize - tak, jak ji zjednodušeně cítí "obyčejní lidé" čtoucí Blesk (amorální podnikatelé - tuneláři, morálně zkorumpované mocenské složky...) - se ovšem stala jen východiskem komorního psychologického příběhu, který má tuto "objektivní" krizi současně zrcadlit i lidsky komplikovat. Hlavní hrdina Libor je člověk, který byl kdysi "normální" (dokonce učil dějepis, což je obecně vnímáno jako jistá garance "správného" vnímání hodnot) - naučil se však díky lukrativní práci jednat a žít nemorálně a vytvářet si přitom sám pro sebe i pro své nejbližší okolí alibi. Jeho součástí bylo i tvrzení, že vlastně všechno dělá především pro svou rodinu. Zatímco manželka Iva a obě děti se z jeho pohledu dávno změnily ve vyprázdněný fetiš, zjišťuje nakonec Libor (v rámci předem odhadnutelné hodnotové konstrukce filmu), že rodina je vlastně tím jediným, co mu zbylo. Jenže jak v očích svých blízkých znovu získat ztracenou důvěru?

Návštěva u přátel aneb Intimní osvětlení 

Opět je tu tedy ošidné a křehké dělítko mezi přijatelným a nepřijatelným, mezi prostředky a cíli – a znovu se dotýkáme hranic a „pravidel“ lži, které jsou vždycky problematické ve chvíli, kdy se stýká soukromí se sociální sférou (rodinou či jakoukoli jinou komunitou). Sedláčkovi naštvaní, nespokojení hrdinové už dávno zapomněli věřit tomu druhému i sami sobě – a pokud si někdo spolu s režisérem s trpkým zadostiučiněním pomyslí, že jde o situaci příznačnou pro celou českou společnost, mohlo by to ve filmu fungovat. Jedna věc je ovšem něco pojmenovat a prohlásit, že to je nemravné, a že stejně nemravné je přijímat lež a podvod jako normální stav. A druhá věc je svůj morální konstrukt autenticky rozpohybovat v rámci filmového vyprávění. 

Legrační strážníci (Taclík a Budař)

Máme tu dva příběhy: ten první (onen velký a naštvaný o „těch zlých nahoře“) je hodně populistický. Ale ten druhý (onen malý, nenapadnutelný a smířlivý, o těch lidech "dole", kteří mohou být dobří a představují naději, pokud se ještě dovedou mít rádi a zůstanou loajální) by populistický být nemusel - a dokonce ani neměl. Přestože rozhodně nejde o populismus ve stylu Vejdělka či Poledňákové, možná je pro mne Sedláčkova Rodina obtížně přijatelná právě proto, že postrádám - jak známo - to správné sociální cítění, takže nedovedu jen tak z principu fandit "bezmocným obyčejným lidem" a naopak podezřívat všechny "ty nahoře", kteří mají v rukou moc: možná měly být postavy policejních vyšetřovatelů ve filmu nesympatické, ale mne vlastně zajímaly mnohem víc, než hlavní hrdinové ve svém planém eskapickém gestu. Individualistická, liberální koncepce Petra Marka v ironickém "filmu o touze po adopci" Nic proti ničemu (což je jiný český "jiný" film, který má premiéru 13. října) mi připadá pravdivější, láskyplnější, otevřenější -  a noblesnější.
 

Krajina občas hraje důležitou roli

Oba Sedláčkovy příběhy měl každopádně spojit subžánr road movie, jež je jednak výletem čtyřčlenné rodiny Pokorných po vlastech moravských a hledáním otřesené vnitřní rovnováhy, jednak útěkem hlavy rodiny před policejními vyšetřovateli, kteří se ji chystají zatknout za spoluúčast na tunelování banky. Protože Česká republika postrádá hranici s Mexikem, jež bývá tradičním útočištěm všech sympatických desperádů z amerických road movie, a není tedy kam utéct, je konec filmu celkem jasný. Co se však stane mezi okamžikem, kdy vyděšený muž na prahu středních let Libor (Igor Chmela) spěšně nacpe svou nicnechápající rodinu do auta a vyrazí s ní na výlet, který bude nejspíš nadlouho jeho posledním, a okamžikem, kdy uprchlíky dostihne zákon? 

Dvě rodiny - podobná východiska,
podobné konce? Nebo ne? 

Zaplnit prostor, vlastnoručně vykolíkovaný velmi různými žánrovými prvky, by představovalo ošidnou výzvu i pro mnohem lepšího scenáristu, než kterým je Sedláček - vyškolený dokumentarista s citem pro pestré a často provokativní valéry sociálních situací, spoléhající až dosud na "kolektivní" portréty. Těžiště Rodiny se ovšem asi nemělo nacházet ve společenské kritice, ale ve vztahové sféře – jenže právě  psychologické drama je oblastí vyžadující precizní, strategickou vypravěčskou hru. Ať jsou Igor Chmela a Eva Vrbková jakkoli neokoukanými a zajímavými herci, které Sedláček opakovaně vyhledává, právě tady mi vinou scenáristovou občas něco zaznělo prázdně, falešně nebo prostě banálně. (Možná je to běžná, z reality odpozorovaná praxe, ale nemohu jaksi uvěřit třeba tomu, že by inteligentní manželka mohla netušit, že její manžel je morální grázl, a vydat se s ním - i s dětmi - na podobný "výlet".)

V Sedláčkově Rodině se především neústrojně pere komorní drama o odcizeném manželském páru, road movie opřená o půvaby "spolupracující" krajiny a satira konfrontující městské hrdiny s nejrůznějšími prostředími a situacemi (nejlépe podle mne Sedláčkovi jde návštěva hrdinů u venkovských přátel ve stylu Intimního osvětlení, jejímž prostřednictvím nás obloukem vrací k Mužům v říji). Závěrečný velkorysý exkurs do žánru akčního thrilleru (byť pojatý tak trochu sedláčkovsky, tedy úmyslně poněkud trapně) je pak nešťastným nápadem, při kterém si přišel na své snad jen režisérův oblíbený kameraman Petr Koblovský.

Partneři "na cestě"

Střetává se tu tedy - víc než v režisérových předchozích filmech - "asociální" dravá chuť vyprávět jakýmkoli, byť neučesaným způsobem, s očekáváními, navozenými žánrově jednoznačnými situacemi. Je samozřejmě nesmysl chtít po Robertu Sedláčkovi, aby něco dělal jinak, než to dělá: od jen napůl záměrného chaosu, kterým byl jeho předchozí, velmi osobní projekt Největší z Čechů, se ovšem (jistě vědomě) posunul do žánrově artikulovanější sféry, kde platí jistá pravidla. A samozřejmě jsou to, byť v rovině filmového vyprávění, opět "pravidla lži". Porušovat je a posouvat, nerespektovat je, obviňovat je z banálnosti a podléhat vlastní nevyhnutelné banalitě tváří v tvář "vážnému" tématu - to jistě lze. Znamená to ovšem riskovat přízeň většinového diváka, o kterou "Sedláčkovi na skřipci" jeho neustálého, tvůrčího hledání jde i nejde. A současně riskovat i přízeň těch, kteří si od tohoto režiséra zvykli přijímat "jiné" filmy. Na Rodinu ovšem do kina určitě vyražte, protože vás donutí přemýšlet - i kdyby vás třebas jenom naštvala.  

Rodina je základ státu
ČR 2011, 106 minut
Scénář a režie: Robert Sedláček
Kamera: Petr Koblovský
Hudba: Lenka Dusilová, Beata Hlavenková, Michal Rataj
Hrají: Igor Chmela (Libor Pokorný), Eva Vrbková (Iva), Albert Mikšík (Lukáš), Kristýna Tomíčková (Týna), Martin Finger (vyšetřovatel), Monika Fingerová (vyšetřovatelka), Simona Babčáková (Lenka), Jiří Vyorálek (Jura), Jan Fišar (policista v civilu), Jan Budař, Marek Taclík (strážníci)
Premiéra: 13. 10. 2011

(Tento text jsem rozepsala na předchozí objednávku redakce Lidových novin, která mi ovšem dnes sdělila, že si recenzi obstará sama z vlastních řad. Protože je mi vždycky líto zbytečné práce, dopsala jsem recenzi pro čtenáře tohoto blogu.)