Prohledat tento blog

pátek 23. března 2012

S Kingem do kina

Stephen King patří mezi nejfilmovanější spisovatele současnosti. Jeho díla se nicméně převodu na stříbrné plátno brání s energií navztekaného poltergeista. Mezi 136 filmovými a televizními „kingovkami“ tak najdeme totální propadáky – ale i vynikající díla. Čtenáři ho milují: ve čtyřiašedesáti letech je jedním z komerčně nejúspěšnějších autorů v historii. Prodalo se víc než 350 milionů výtisků jeho knih a on sám má na svém kontě řadu literárních cen v žánrech fantasy a hororu.

Když ovšem v roce 2003 obdržel za celoživotní dílo prestižní americkou Národní knižní cenu, vzbudilo to bouři nevole v „intelektuálních“ literárních kruzích: jeho jméno se totiž ocitlo v jedné řadě s takovými umělci, jako je Arthur Miller nebo Philip Roth. Nejznámější filmový kritik Ameriky, Roger Ebert, se tehdy právem ptal, proč by vlastně žánrový autor měl být méně seriózní než spisovatelé středního proudu. A navíc: King sice na jedné straně vydal sedm knížek pod pseudonymem své spisovatelské „temné půle“ Richarda Bachmana - na druhé se věnuje i „solidní“ tvorbě. A ta je čtenářsky stejně vzrušující jako jeho nejzdařilejší strašidelné kousky, i když v něm nenajdete žádné nadpřirozené prvky. V románu o osudem stíhané ženě Dolores Claibornová je jediným „tajemným“ prvkem zatmění slunce, v psychologické Geraldově hře sledujete v osamělé chatě pološílenou ženu, jejímiž „společníky“ jsou jen manželova mrtvola a toulavý pes. A co se týče sedmidílné série Temná věž, které King sice ukončil v roce 2004, ale letos v únoru k ní přidal další knihu – kde vlastně končí stravující příběh kombinujícího prvky fantasy a westernu a začíná „vážná“ literatura?

Pokud se ovšem zeptáte náhodného chodce na (ztemněné) ulici, kdo je podle něj nejznámějším žijícím spisovatelem hororů, pravděpodobně se mu vybaví právě Kingovo jméno. Tohle škatulkování Stephenu Kingovi sice na jedné straně pomáhá v prodeji jeho knih, na druhé ho ovšem dlouhodobě svazuje. Není ani příliš divu, že hrdiny hned několika jeho děl jsou spisovatelé stíhaní stihomamem a rozpolceností mysli. A že v románu Misery je úspěšný spisovatel brakové literatury vydán na milost (ale spíš nemilost) pomstychtivé fanynce, které mu chce zatrhnout vyšší autorské ambice.

Pokud jde o filmaře, nejsou výjimkou: i oni většinou tohoto autora vnímají především jako málem bezednou studnici strašidelných příběhů. Kingovo jméno v titulcích totiž spolehlivě přitáhne diváky toužící po tom, aby jim běhal mráz po zádech. Potíž je ovšem v tom, že Kingovy strašidelné povídky nebo romány fungují na papíře znamenitě – na plátně nebo televizní obrazovce se jim ovšem zdaleka tak dobře nedaří. A to i navzdory faktu, že King píše velmi „filmově“ a hýří vděčnými vizuálními podměty i aktuálními, chytlavými tématy. Ta se negenerují někde v pekle nebo v záhrobí, ale v lidech. Zlo plodí naše fascinace násilím, jež se u Kinga často realizuje v rodinném prostředí, kde řádí panovačný otec a trpí laskavá matka.

Sex může být neblahou a traumatizující zkušností - láska se všemi uvozovkami a závorkami by však možná fungovat mohla, stejně jako přátelství navázaná v dětství. To je zvláštním, navždy ztraceným obdobím života, ozdobeným oparem nostalgie. Dalším Kingovým oblíbeným okruhem témat jsou nadpřirozené síly dřímající v člověku, které se však v poslední době často mění v úžasnou schopnost důstojně přežít sebehorší „nehororové“ situace. Právě tento okruh témat způsobuje, že King i ve filmu patří mezi klasiky: historie anglofonního hororu by se asi stěží obešla bez teenagerovské duchařské historky Carrie (1976), temně stravujícího Osvícení (1980) nebo zlověstné Mrtvé zóny (1983). A venkoncem by v ní chyběla i „nekonečná“ béčková série o vraždících nezletilcích Kukuřičné děti (osm filmů z let 1984-2011), sci-fi Trávníkář s Piercem Brosnanem, která v roce 1992 překvapila tehdy inovativními digitální triky, nebo nevídaně hloupě natočená sci-fi Pavučina snů (2003). Právě příběh party kamarádů, která na dovolené v zasněžené pustině musí čelit ve svých tělech i myslích agresivní mimozemské invazi, je jedním ze zatím posledních pokusů, jak adaptovat pro film nějaký Kingův román.

Spíš než rozměrné bichle, kterými tenhle populární autor štědře bombarduje své čtenáře, ovšem filmaře lákají Kingovy skvostné povídky - snad proto, že se jim zdají pro převod do řeči pohyblivých obrázků snadnější. Romány, kterých už King vydal padesát tři, totiž už od pohledu nabízejí svět tak složitě provázaný a komplikovaný, že se dá zmapovat lépe – lépe než v jediném filmu - v rámci televizního seriálu či minisérie. Sám King pohlíží na adaptace svých děl dost kriticky a podobně jako jeho fanoušci si váží spíš „nehororových“ snímků. Mezi ty patří příběh skupinky chlapců Stůj při mně (1986), psychologický thrilleru Misery nechce zemřít (1990) či drama Nadaný žák (1998).

A samozřejmě dvě solidní vězeňská dramata - Vykoupení z věznice Shawshank (1994) a Zelené míle (1999), která natočil Kingův přítel Frank Darabont. V těchto příbězích nenajdete zlovolné duchy, nezletilé telepaty, běsnící bernardýny, šílený mandl ani vraždící zubní protézy. Zlo je tu ovšem samozřejmě přítomno (tak jako u Kinga vždycky), má ale podobu velmi lidskou: hamižnost, závist, zlá vůle, přesvědčení o vlastní pravdě a všechny ostatní druhy sebestředného fanatismu tvoří tuhé, zběsile houževnaté kořeny příběhů, které skrznaskrz prorůstají naším navenek spořádaným světem. Podle Stephena Kinga totiž žijeme ve světě horším, než je ta nejděsivější fikce. A imaginární hrůzy si vymýšlíme proto, aby nám pomohly čelit hrůzám reálným. A teď to zkuste zfilmovat.

Hurá na maturitní ples příšer

Stephen King do profesionální literatury vstoupil prvním honorářem za svou povídku v roce 1967 a svůj první román – Carrie - vydal v roce 1973. Manželka Tabitha, která je od roku 1971 spisovatelovou životní partnerkou, tehdy část rukopisu vylovila z odpadkového koše a přesvědčila ho, aby ho dotáhl a zkusil najít nakladatele. Příběh středoškolačky s telekinetickými schopnostmi, která svůj maturitníé ples změní v krvavý masakr, se pak stal prvním zfilmovaným Kingovým dílem. Podobně jako řada spisovatelových jiných děl se story o nepěkném konci jednoho maturitního plesu dočkala adaptace hned několikrát – broadwayský muzikál z roku 1988, televizní snímek z roku 2002 a pokračování z roku 1999 však stojí ve stínu brilantního snímku režiséra Briana De Palmy.

V roli osmnáctileté Carrie tehdy zazářila (sedmadvacetiletá) Sissy Spaceková tak oslnivě, že jí to (stejně jako Piper Laurie, která ztvárnila hrdinčinu matku) vyneslo nominaci na Oscara – což je ve světě filmových kingovek téměř nedosažitelná cena. Získala ji Kathy Batesová za roli posedlé fanynky ve filmu Misery nesmí zemřít a přiblížily se jí i Zelená míle (čtyři nominace) a Vykoupení z věznice Shawshank (sedm nominací). Carrie se dočkala ještě další adaptace v podobě videofilmu v roce 1988, ale bez většího ohlasu. Ani De Palmův scénárista Lawrence D. Cohen svůj úspěch v rámci kingovského filmového univerza nezopakoval: podílel se totiž na nepěkném zprznění vynikajícího Kingova románu To (1990). Sedmdesátá léta nicméně Stephena Kinga stabilizovala jako oblíbeného hororového autora, jehož díla publikum touží vidět zfilmovaná. Už v této dekádě se ukázalo, že motivy, se kterými spisovatel pracuje, často zapadají do dobových nálad a posilují je.

V roce 1979 se tak se vstřícným přijetím setkal dvoudílný televizní film Prokletí Salemu, který režíroval Tobe Hooper – jeden z režisérů, kteří se tehdy podílel na vlně nízkorozpočtových „béčkových“ hororů, odrážejících atmosféru ekonomické krize. Příběh mladého spisovatele, který se v novoanglickém městečku musí utkat s upíry, se tehdy pohodlně svezl na zájmu o „vampýry“, kterou vzbudila nová verze Draculy nebo remake Upíra Nosferatu. (Kingovu předlohu v roce 2004 znovu a s větším úspěchem zfilmoval Michael Salomon, totálním propadákem naopak v roce 1987 byl Návrat do městečka Salem's Lot). Sedmdesátá léta vygenerovala i jedinou kingovkou, kterou znají nazpaměť i filmoví cinefilové.

Adaptace spisovatelova třetího románu Osvícení (1980) je čistokrevným hororem: vypráví o spisovateli, který chce mít klid na práci, takže přijme místo sezónního hlídače prázdného horského hotelu, aniž tuší, že místo ovládají zlí duchové. V podání režisérského mistra Stanleyho Kubricka se však Osvícení stalo jednou z mála filmových kingovek, které kontextem i složitostí vynikají nad svou předlohu. Podíl na tom měl i strhující herecký výkon Jacka Nicholsona, který svému hrdinovi vdechl důkladnou porci temného šílenství. Šílený spisovatel dobývající se se sekerou v ruce na vyděšenou manželku skrytou v koupelně a honící synka v zasněženém zahradním labyrintu – to je postava, která vtsoupila do nejširšího kulturního povědomí.

Co se ovšem týče přijetí filmu, nebylo ve své době jednoznačné: Kubrick a předtavitelka hrdinovy manželky Shelley Duvallová si dokonce vykoledovali nominace na neoficiální filmovou anti-cenu Razzie. Dnes je Osvícení považované za mistrovské dílo, sám Kinga se pro ně ovšem nikdy nenadchl, protože se hodně vzdálilo jeho předloze. Postaral se o odkoupení filmovacích práv a v roce 1997 inicioval novou verzi svého románu, na jejímž scénáři se sám podílel. Minisérie režiséra Micka Garrise sice získala ceny Emmy za zvuk a maskérské efekty, věhlas Kubrickova snímku však nepřekonala.

Recept na dobrou kingovku

V 80. letech přestali filmaři veleplodnému autorovi stačit. King - s pomocí fiktivního Richarda Bachmana a kolegy Petera Strauba, který se podílel na románu Talisman - začal potvrzovat svou pověst profesionálního grafomana. (Do spisovatelského důchodu ho nakonec nezahnal ani trvale zhoršený zdravotní stav poté, co ho v roce 1999 při procházce na silnici poblíž jeho domu porazilo auto). Filmaři však nakonec – dokonce opakovaně – sáhli po většině jeho románů a po desítkách jeho vynikajících povídek. Na tom, že má řada filmovým kingovek dnes pečeť žánrové klasiky, mají ale podíl hlavně snímky zajímavých režisérů z 80. let.

Režie Mrtvé zóny se v roce 1983 ujal David Cronenberg, svérázný autor oscilující mezi sci-fi, existenciální fantasy a psychologickým thrillerem. V roli učitele, v němž autonehoda probudí schopnost předvídat budoucnost, exceloval Christopher Walken a celý příběh se nesl v atmosféře podvratné nejistoty. Pozoruhodná byla i adaptace románu Christine (1983), kterou pořídil veleúspěšný „béčkový“ režisér John Carpenter: obsedantní kingovský motiv auta nadaného vlastní osobností slavil úspěch v jednoduše a bez zvláštních efektů, ale velmi působivě vyprávěném hororu. Temný román o vraždícím bernardýnovi postiženém vzteklinou Cujo (na jehož vznik si King nepamatuje, protože ho napsal v nejdivočejším období své drogové závislosti) se naopak dočkal jen velmi průměrné filmové verze.

Sám spisovatel se v 80. letech poprvé a patrně naposled v životě ujal režie, aby si ve sci-fi Vzpoura strojů (1986) vyzkoušel, že vlastní materiál nemusí ovládnout ani ve chvíli, kdy si na něj sám zblízka dohlíží. Producent Dino de Laurentiis (který předtím produkoval několik filmových kingovek včetně Mrtvé zóny) tehdy Kinga přemluvil k režii vlastního scénáře, inspirovaného povídkou z jeho sbírky Noční směna. Vzpoura strojů vypráví o skupince lidí čelící v motorestu u dálniční benzinky nejrůznějším mašinám, posedlým vinou mimozemských vlivů vražednou mánií. Ve filmu můžete kromě vraždících trucků vidět třeba i zešílevší automat na plechovky s Colou (a také samotného Kinga v menší roličce – jedné z mála, ke kterým se kdy ve filmu propůjčil). Vzpoura strojů je dnes ukázkovým příkladem zpackaného kingovského přepisu.

Sám King se paradoxně dopustil stejné chyby jako většina jiných, necitlivých adaptátorů jeho děl: opomenul to, co jako spisovatel tak znamenitě umí – totiž pomalé budování atmosféry a vztahů mezi psychologicky jemně odstíněnými charaktery. Filmovou kingovku totiž směrem ke kvalitě neposouvá použití autorovy oblíbené rockové hudby. Nepomůže ani to, když se příběh odehrává v navenek idylickém městečku ve státě Maine, kde spisovatel bydlí a kde se naplňují osudy řady jeho postav. A přestože Kingův literární arzenál působí často vysloveně „béčkově“, kvalitu kingovky nezajišťuje defilé zlotřilých duchů, zlovolných auťáků toužících vyhladit lidstvo či zombiů plížících se z prokletého hřbitova domácích zvířátek.

Ke Kingovi je zřejmě třeba přistupovat přes jeho utkvělá témata, která se v jeho dílech – ať už jsou maskována jakýmkoli žánrem – stále vracejí. A případné fatazijní rekvizity brát spíš jako součást světa, ve kterém je hranice mezi realitou a fikcí velmi křehká. Nejde je ovšem spláchnout jako nějaké metafory v psychologickém příběhu: tradiční formy zla u Kinga skutečně ožívají, až už volí moderní kulisy nebo se transformují do nových podob (sklony k technofobii ve vztahu k dopravním prostředkům měl přitom tenhle autor o celá desetiletí dřív, než ho postihla zmíněná autonehoda)…

Po diváckém i kritickém neúspěchu Vzpoury strojů sice spisovatel o režii přestal uvažovat, od druhé poloviny 90. let se však příležitostně věnuje produkci. Jako výkonný producent zaštítil televizní seriál Svědectví (1994), který podle jeho postapokalyptické knihy poměrně úspěšně pořídil Mick Garris. (Producentovi a „jeho“ režisérovi se však před osmi lety výrazně hůř vedlo při adaptování Jízdy na střele, již King napsal původně na internet). Jaký výkonný producent King neopatroval jen několik vlastních děl, ale třeba i americkou verzi legendárního mysteriózního televizního seriálu artového Dána Larse von Triera Kingdom Hospital (2004).

Magie ve stylu Castle Rock

Osmdesátá léta kodifikovala chyby filmových a televizních kingovek, které se v následujících desetiletích opakovaly s železnou pravidelností. Zrodila však také první skutečně dobrou – podle mnohých možná nejlepší – „nehororovou“ adaptaci. Drama Stůj při mně (1986) je inspirované povídkou Tělo ze sbírky Čtyři roční doby a nabízí prostý příběh čtyř kluků, kteří se vydají jednoho letního dne hledat mrtvolu svého vrstevníka. V té době ještě nepříliš etablovaný režisér Rob Reiner (který realizoval o čtyři roky později další vynikající ne-hororovou kingovku Misery nesmí zemřít) natočil navenek obyčejný příběh klukovského kamarádství. Opřel ho o herecké výkony teenagerovských hlavních představitelů a pečlivě budovanou atmosféru. I King film Stůj při mně považuje za jeden z nejlepších přepisů svého díla, přestože se vůbec nepodílel na jeho scénáři (který byl mimochodem nominovaný na Oscara).

Rob Reiner ze svého úspěchu vytěžil maximum: v roce 1987 spoluzaložil produkční společnost Castle Rock pojmenovanou podle fiktivního městečka ve státě Maine, které často figuruje v Kingových románech. Společnost produkčně nebo distribučně zaštítila i řadu dalších kingovek, které si v pomyslném toptenu kvality stojí poměrně dobře. Mezi nimi září Zelená míle a Vykoupení z věznice Shawshank Franka Darabonta – režiséra, který se dlouho mohl pyšnit nejužší filmařskou specializací na světě: získal si totiž slávu filmy podle knih Stephena Kinga, které se odehrávají za mřízemi.

Darabont už v roce 1983 podle kingovské předlohy natočil půlhodinové drama o synovi, jehož matka umírá v nemocnici na rakovinu, Žena v pokoji. (Stal se tak prvním z řady Kingových „dolarových dětí“ - což jsou filmařské a divadelní talenty, kterým spisovatel prodává práva na adaptování svých prací za symbolický jeden dolar.) Darabont realizoval i jednu ryze hororovu filmovou kingovku, kterou má samotný autor předlohy rád – horor Mlha (2007), který dokázal obdivuhodně vybalancovat „brakové“ prvky a osudovou, strašidelnou atmosféru. Na skupinku lidí, která uvízla v supermarketu obklopeném tajuplnou mlhou, sice čas od času zaútočí obří mimozemské chapadlo – dojem však není hloupý ani dětinský. Jde vlastně o jakýsi drsný sociální horor, který však produkční studio The Weinstein Company nedovolilo Darabontovi s ohledem na komerční atraktivitu projektu natočit černobíle.

Mlha tak sice zůstala do značné míry kompromisem, Darabontovi však nemohla odebrat statut autora Vykoupení z věznice Shawshank a Zelené míle. Oba vězeňské filmy potvrzují, že filmová kingovka je útvarem, jehož kvality se neodvíjejí od množství adaptovaného materiálu. Zatímco příběh vězně odsouzeného na smrt za zabití dvou dětí a „jeho“ dozorce Zelená míle je románem (i když ho King v roce 1996 uveřejňoval v šesti pokračováních), příběh účetního, nevinně odsouzeného za vraždu manželky a jejího milence, Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank (1982), je „jen“ povídkou.

Recept na zdařilou kingovku se v Darabontově podání zdál nicméně na dosah ruky: v obou případech jde o retro a vyprávění táhne morální, obyčejný, slušný hrdina představovaný populárním, charakterním hercem (v Zelené míli se objevuje Tom Hanks, ve Vykoupení Tim Robbins). Je snadné se s ním ztotožnit i proto, že je konfrontován se sympatickým afroamerickým spoluhráčem: v Zelené míli hraje vězně odsouzeného na smrt černý obr Michael Clarke Duncan, ve Vykoupení z věznice Shawshank Morgan Freeman (v Kingově předloze je ovšem sympaťák Red zrzavým Irem).

I když oba filmy dodnes vábí diváky jemným humorem, psychologickou drobnokresbou i humanistickou myšlenkou o potřebě vnitřní svobody, žádný precedens do budoucna nevytvořily. Společnost Castle Rock nicméně uvedla na plátna kin i některé další poměrně povedené kingovky – hororového Obchodníka s hrůzou (1993) s Maxem vom Sydowem a psychologické Srdce v Atlantidě (2001) s Anthonym Hopkinsem. Strategie obsazování kvalitních herců se u kingovek dlouhodobě vyplácí - a i když není samospasitelná, může se postarat o úspěch, zvlášť když je přitom po ruce režisér schopný zvládnout nástrahy kingovského světa. Jako příklad může posloužit Nadaný žák (1998), příběh podivného přátelství dospívajícího chlapce a zestárlého nacisty unikajícího spravedlnosti, ve kterém si pod režijním dohledem velezajímavého Bryana Singera zahrál vynikající britský herec Ian McKellen. V Castle Rock Entertainment proto do zdařilého ženského dramatu Dolores Claiborneová (1995) obsadili oscarovou hvězdu Misery – Kathy Batesovou. Katastrofální Pavučinu snů (2003), což je nepochopitelný filmařský žvást jinak zajímavého režiséra Lawrence Kasdana, ovšem nezachránila ani herecká účast Morgana Freemana (který tak dobře fungoval ve Věznici Shawshank). Není divu, že Castle Rock se po tomhle propadáku do produkce kingovek přestala hrnout.

Zaručený recept na dobré filmové kingovky tak nenašel ani sám King, ani společnost, která se na jejich produkci specializovala. A těžko říct, jestli se tenhle problém povede někdy uspokojivě vyřešit. O adaptacích spisovatelových nejprestižnějších děl se tak v poslední době spíš donekonečna spekuluje, než aby se natáčely. Kingovi fanoušci tak už několik let čekají na jasnější zprávy o novém příběhu chlapce putujícího mezi dvěma světy Talisman. A dlouho se odkládá i realizace nejočekávanějšího z kingovských projektů - fantasy Temná věž, jejíž pistolnický hrdina, inspirovaný postavou Clinta Eastwooda ze spaghetti westernů Sergia Leoneho, putuje světem jako vytřiženým z Tolkienova Pána prstenů. Dnešní filmaři jsou totiž vybavení digitální supertechnikou a dovedou ztvárnit ty nesmělejší fantazie - vyrazit se Stephenem Kingem do kina a nevyděsit diváky dalším nepovedeným filmem je totiž skutečné umění.

(Tohle je samozřejmě další článek, který jsem napsala na ohrané téma - ale snad zase trochu jinak - na objednávku měsíčníku jen pro muže ForMen. Protože mám v těchto dnech plno placené práce a na soukromé psaní nemám čas,uveřejňuji text s laskavým svolením redakce ForMena i tady na blogu. Věřím, že čtenáři jsou stále ještě hlavně od toho, aby četli, a delší článek je nevyděsí.)

4 komentáře:

  1. Vím, že Kubrickovo Shining, je vychvalováno nad předlohu, ale při čtení knihy, ke které jsem se dostal poměrně pozdě, mi přijde strašně zjednodušené. Stejně tak Carrie, která je herecky výborná, ale děj je smrsknutý na pouhou teenagerskou vyvražďovačku. Naproti tomu neznámé Stůj při mě je naprosto nedoceněný kousek a pod ním zmiňovaná Hmla taktéž, je v tom prostě kus toho Kingova vyprávění. Naproti tomu Cujo je pojatý otrocky podle knihy až na konec, ten bohužel zničí celou skládanku, kterou film od počátku buduje. Ovšem podle mě nejlepší filmové Kingovo vyprávění: Bouře století se tu neobjevilo. Nádherná ukázka psychologie v pro někoho rozvláčném vyprávění, které vystihne i jeho knižní styl...

    OdpovědětSmazat
  2. IF: 1408 od Darabonta taky ujde

    OdpovědětSmazat
  3. Poměrně zapomenutým filmem je i Kočičí oko (Cat's Eye) - volně spojené adaptace povídek Nekuřáci, Římsa, název třetí si nepamatuju. Minimálně Nekuřáci ale stojí za zhlédnutí.

    OdpovědětSmazat