Animovaná myš směle cupitá po stopách slavných vzorů.
Nová počítačová pohádka se zavděčí hlavně dětem.
Počítačově animované příběhy už v českých kinech zdomácněly – a rodiče musejí každou chvíli řešit, jestli takovou podívanou svému dítku dopřát, nebo se je od návštěvy kina pokusit jemně odradit. Protože u menšího potomka obvykle rodič zároveň funguje jako povinný doprovod, připravuje se navíc zpravidla na jistou jistou dávku odpolední nudy. Nebo -
v horším případě – čirého diváckého utrpení.
Představy tvůrců o tom, jak se zavděčit dětskému publiku, totiž většinou dost podceňují právě menší diváky – podle nich by zřejmě mělo stačit, že je film hodně barevný, hýbe se a bezduše animované postavy se komicky pitvoří.
Nový počítačově animovaný snímek Příběh o Zoufálkovi sice nevyšel z dílny osvědčeného studia Pixar, nemá však nic společného ani s neobratnostmi typu Cesty na Měsíc 3D nebo slabým průměrem ve stylu Madagaskaru 2. Rodiče surově netýrá a dětem – což je důležitější – poskytuje relativně slušnou porci potěšení.
V hlavní roli ušatá myš
Příběh o Zoufálkovi je výjimečný tím, jak čistě využívá reálií i některých vypravěčských postupů klasické evropské pohádky. Vyskytuje se tu honosný královský zámek, šíleně smutná princezna, omylný král, chyby a křivdy, které uvedou všechny do neštěstí – a také zprvu odstrkovaný sympatický hrdina, který nakonec podle očekávání dovede všechno ke šťastnému konci.
Chrabrým rekem ve filmu ovšem není rytíř na bílém koni, ale mrňavý ušatý myšák Zoufálek, který se vymykal zákonům myšího společenství už od chvíle, kdy se narodil. Ničeho se totiž nebojí, neschovává se a asi nikdy se nenaučí vystrašeně cupitat. Knihy v zámecké knihovně nežere, ale čte – a dokonce se odvažuje mluvit s lidmi!
Podobnost čistě náhodná?
V polévkovém království, kde tragicky ovdovělý král - k zoufalství královského šéfkuchaře Andrého – zakáže vařit polévky a nechá vyhnat všechny krysy, způsobí mluvící myška se svými sny o odvaze a cti pořádný povyk. Lidé tu totiž nedělají žádný zvláštní rozdíl mezi obyčejnými myšmi a bezectným krysím národem, jehož příslušník se před časem nešťastnou náhodou zasloužil o královninu smrt.
Pro každého zkušenějšího dětského diváka je však Zoufálek dobrým známým: příliš velkýma ušima, s jejichž pomocí se naučí létat, připomíná Disneyho slavné slůně Dumba.
Rytířským chováním zase upomene na
statečného
Rípčípa z druhých Letopisů Narnie.
Jak si půjčovat odjinud
Autorka literární předlohy, americká dětská spisovatelka Kate DiCamillová, se zjevně inspirovala především francouzskými pohádkami. Tvůrci filmu se však opřeli o mnohem složitější síť odkazů.
Většina z nich navazuje na divácké zkušenosti dětskéhom publika z nedávné doby. Hrdinův pád do temného krysího světa odkazuje ke Spláchnutému, na kterém se ostatně podílel spolurežisér Zoufálka, Sam Fell.
Kuchařský motiv
přímo těží
ze znamenitého hitu
studia Pixar
Ratatouille.
A pokud jde
o padoušského
vládce krysího světa,
je poměrně
zdařilou
kombinací jídelního kritika Antona Ega
z Ratatouille - a Murnauova
Upíra Nosferatu...
Řada výtvarných řešení zase působí povědomě i ve vztahu k sérii Shrek.
Místy to dokonce vypadá tak, jako by tvůrci Zoufálka
odkoupili ve slevě od studia DreamWorks nějaký starší software ze Shreka.
Zarážející je to hlavně u postavy
venkovské cuchty Sviňky, 
která závidí princezně korunku a která jako by z oka vypadla
princezně Fioně
v její zlobří podobě.
Ale on ani ten obtloustlý, plešatý zámecký žalářník
nevyhlíží - samozřejmě když si obratem přimyslíte zelenou pleť a mimozemská ušiska - zase o tolik jinak než sám slavný zelený zlobr
z populární animované trilogie.
Vypravěčka pro začátečníky
Tempo Zoufálka místy vázne a klopýtá o nelogičnosti a nespojitelné motivy, které si tvůrci nerozvážně nastražili do cesty. Začíná to už tím, že za hlavního hrdinu dlouho považujete jistou protřelou pirátskou krysu, která se v jednu chvíli dokonce změní ve zloducha. Chybu udělá i ten, kdo si oblíbí chudinku Sviňku. A proč šéfkuchař André nečinně teskní v pusté kuchyni, když místo polévky může vařit cokoli jiného?
Děti z toho možná budou mít v hlavě pěkný zmatek, ale nejspíš si netroufnou protestovat. V tom jim zabrání i autoritativní hlas vypravěčky, který neustále vysvětluje všech, co autoři nedokázali divákům podat prostřednictvím obrázků a děje.
Dětem musí stačit, že Zoufálek je bezchybně roztomilý, princezna Hráška krásná, některé scény skutečně strašidelné a jiné (ale těch je ve filmu dost málo) svižné a legrační.
Chutné drobty pro pokročilé
Příběh o Zoufálkovi nicméně nabízí
i několik drobných radostí dospělému divákovi
– obzvláť pokud má rád výtvarné umění.
Tvůrci odkazují k práci malířských velikánů
– a mění tak svůj film v pestrou galerii,
kde narazíte na postavu inspirovanou Arcimboldovými díly,
kompozice z plátem vlámských mistrů či na monstrózní fantazie Hieronyma Bosche.
Po výtvarné stránce je tak Zoufálek kultivovanější a zajímavější než po stránce scenáristické a režijní. Ocenění si zaslouží i pečlivá animace nejrůznějších povrchů: nosy hlodavců působí vysloveně čiperně a vlhce, látky jejich šatů svádějí k pohlazení a jejich srst k přátelskému muchlání. S přesvědčivostí zvířecích hrdinů ovšem smutně kontrastují lidské postavy, působící jako nenápadité karikatury (ale to ostatně nevyřešili docela uspokojivě ani tvůrci jinak bezchybné Ratatouille).
Příběh o Zoufálkovi tak nenabízí “dokonalou” podívanou, ale spíš zábavu, ve které si každý najde něco málo pro sebe. Protože děti se většinou v malířství moc nevyznají a roztomilá myš není tím nejšťavnatějším tématem k hovoru , po cestě z kina si rodiče s dětmi bohužel asi moc nepopovídají.
CZI 70%
The Tale of Despereaux. USA 2008, 94 minut. Režie: Sam Fell, Robert Stevenhagen. Scénář: Will McRobb (podle knížky Kate Di Camillové). Kamera: Brad Blackbourn. Hudba: William Ross. V českém znění mluví: Marek Holý, Lucie Vondráčková, Naďa Konvalinková, Jan Šťastný, Miroslav Táborský.
(Tento text byl ve vzkrácené podobě uveřejněn na www.aktualne.cz. Díky za povolení uveřejnit jej i zde!)
Žádné komentáře:
Okomentovat