Kdo chce zabít Bonda

"A nyní zemřete, pane Bonde.“ Tato věta zazněla v nejrůznějších obměnách ve všech filmových příbězích agenta 007. Ani jedinkrát však nedošla naplnění, i když na slavného špiona Jejího Veličenstva měli políčeno nejďábelštější protivníci všemožných velikostí, národností, přesvědčení, pohlaví a ras. Příběhy Jamese Bonda vzrušují svět už od roku 1962, kdy měl premiéru první film s literárním hrdinou Iana Fleminga, pojmenovaný příznačně podle hlavního padouchu: Dr. No. S narůstajícím počtem dalších dílů se bondovky s přehledem staly nejdelší a nejprestižnější sérií v historii: počítáme-li „neoficiální“ díl Nikdy neříkej nikdy i nejnovější Quantum of Solace, za víc než pětačtyřicet let jich vzniklo už třiadvacet.

Filmové bondovky jsou něčím výjimečným: mimo jiné je nemůžeme jen tak lehce poměřovat slavným bonmotem mistra napětí Alfreda Hitchcocka, že film je tak dobrý, jak dobrý – tedy zajímavý a účelně použitý - je jeho zloduch. Tento bonmot totiž předpokládá přítomnost jednoznačně kladného hrdiny: mužný, tvrdý, požitkářský a elegantní britský agent 007 James Bond však nikdy nebyl hodným hochem. Povolení podle potřeby zabíjet všechny, kteří ohrožují kdekoli na světě zájmy západního světa, nevyvažuje sběrem vzácných tisků a s jeho morálkou to bývá na pováženou. Bond vstřebává - a dokonce i ovlivňuje - životní styl toho období, v němž se každý jeho nový příběh odehrává. Bez svých zlovolných soků by tak byl jen efektní reklamou na všechno to, co si drtivá většina jeho diváků ve svých průměrných životech nemůže dovolit. Svůj tvrdě vybojovaný luxus a výjimečnost musí neustále obhajovat v soubojích s konkrétními soupeři – a nic na tom nemění ani fakt, že v legendárních úvodních titulcích tvář zloducha na rozdíl od samotného 007 neuvidíte. Naopak právě hlavní padouch bývá největším překvapením každé nové bondovky, jejíž průběh bývá jinak předvídatelný předem.

Padouch jako zrůda

Záporné postavy působí většinou už na první pohled kontrastně ke každému představiteli slavného agenta (se současným - Danielem Craigem - se jich v této roli vystřídalo už šest). Přinejmenším do Zlatého oka, které v roce 1995 po několikaleté odmlce sérii restartovalo, bývala jednou z největších atrakcí každého filmu právě jejich odlišnost od mužského ideálu, ať už ho představoval Sean Connery, George Lazenby, Roger Moore či Timothy Dalton. Pečeť padoušství se většinou obtiskuje už do tváře a těla: protivníci 007 jsou často zrůdnými anomáliemi, ať už je poznamenala příroda (odpornost tlustého Goldfingera ze stejnojmenného filmu sugeruje jeho i vzezření zrzavého albína) nebo nějaká tragická nehoda (Asiat s napoleonským komplexem doktor No, který při nehodě v laboratoři přišel o ruce a nosí hrozivé kovové protézy, či stříbrovlasý elegán s černou páskou přes oko Emilio Largo z Thunderballu).

Podle pokleslého šestákového klíče (a zároveň politicky značně nekorektních pravidel, která konzervativní bondovská série úplně neopouští ani dnes) padouchy určuje už jejich národnost (často jde o tradiční nepřátele Británie – Rusy a Němce). Podobně je zatěžuje i jejich rasa, ať už jde o zlovolného černocha v koloniálním stylu s přezdívkou Mr. Big, zneužívajícího praktik voodoo (Žít a nechat zemřít), kluzkého Číňana doktora No nebo Kamala Khana z Chobotničky, připomínajícího orientálního intrikána z temné pohádky. I navenek celkem normální, mladistvý vzhled může ovšem skrývat znetvořenou duši, jako je tomu u oblíbeného bondovského padoucha v podání Christophera Walkena z Vyhlídky na vraždu: plavý, křehce vyhlížející Max Zorin je zvrhlým výsledkem nacistického koncentráčnického experimentu.
Zloduši znejmilejší

Křiklavým výstřelkem ve světě ztepilého a mužně pohledného 007 a jeho přepychových dlouhonohých bondgirls je i postarší, drobná (a podle všeho lesbická) ruská superagentka Rosa Klebbová, jejíž nebezpečnost ještě prudce zvyšuje speciální obuv vybavená otráveným ostřím. Díky filmu Srdečné pozdravy z Ruska patří k nejoblíbenějším ženským padouškám v bondovském světě – v podání inteligentní, kultivované herečky Lotte Lenyaové ji totiž nic nepřesvědčí, že by měla vzít v úvahu agentův svůdnický šarm. Nepatří tak k těm ženám, které skrz Jamesovu vstřícnou náruči přestoupí ke straně Dobra. V éře emancipace ovšem protivnice už tak snadno nepodléhají agentovu kouzlu. Dosvědčuje to i smrtelně krásná Xenia Onatoppová, ve Zlatém oku zákeřně rdousící muže stiskem svých stehen…


Stejně populárním padouchem jako Klebbová je i umanutý psychopat Ernst Stavro Blofeld, který se postupně objevil v sedmi bondovkách a kterého si zahrálo celkem šest fyzicky značně odlišných herců. Nejmilovanějším představitelem padoucha, kujícího pikle zpravidla s oblíbenou bílou perskou kočkou na klíně bezvadného smokingu, je Donald Pleasence, jehož vzhled distingovaného plešatého gentlemana narušuje jen oblíbené „padoušské“ stigma řady Bondových protivníků – jizva na tváři. Pro nás je zajímavé, že v roli Blofelda v „japonské“ bondovce Žiješ jenom dvakrát Pleasence nahradil původně obsazeného Jana Wericha, jenž připadal producentovi Albertu R. Broccolimu „příliš santaclausovský“.

Blofeld nejenže neustále kuje další světovládné plány, ale zlikviduje i krásnou a citlivou Tracy Di Vicenzo - jedinou ženu, s níž se Bond kdy oženil (ve filmu V tajné službě Jejího Veličenstva). Postupně s ním bojují tři bondovští představitelé – Connery, Lazenby a Moore, několikrát atypicky přežije smrtící střetnutí a nakonec ho agent dostane už před titulky filmu Jen pro tvé oči. Tento zloduch však vstane z mrtvých v „neoficiální“ bondovce s příznačným názvem Nikdy neříkej nikdy. Protože Casino Royale nás před nedávnem vrátilo na počátek Bondovy profesionální dráhy, je možné, že se hrdina se svým "věčným“ protivníkem Blofeldem setká v některém z následujících filmů znovu...


I mezi zloduchovými pochopy ovšem najdeme řadu nezapomenutelných postav: patří k nim Goldfingerovi oddaný, blahobytně vyhlížející Korejec Oddjob, metající s neomylnou přesností svou vražednou buřinku, zabiják zvaný kvůli svému ocelovému chrupu Čelisti, trpasličí Scaramangův kuchař Nick Nack či filozofující psychopatická dvojka homosexuálních vrahounů Wint a Kidd (Diamanty jsou věčné). Této padoušské linii zůstal věrný i puntičkářský zabiják doktor Kaufman, obdařený ve filmu Zítřek nikdy neumírá zvláštní, melancholickou tváří Vincenta Schiavelliho - oblíbeného hereckého fetiše režiséra českého původu, Miloše Formana.  .

Podobnost čistě náhodná?

Typický bondovský padouch je většinou nadpozemsky bohatým výstředníkem, zatímco Bond, jehož finanční základna musí být nutně omezená, zůstává záměrně sociálně nezařaditelný. Umí se však nenuceně pohybovat v třpytivém luxusním světě svých soků, protože právě ten je jeho skutečným domovem. Se svými protivníky drží krok i co se týče „aristokraticky“ elegantního ošacení a vystupování. (Dočasná změna nastala jen v 80. letech, kdy bondovky podlehly hollywoodské módě a tehdejšího 007 Timothyho Daltona přiblížily panujícímu šupáckému statutu: protože každého správného zloducha tehdy charakterizoval právě oblek, agentovým protivníkům bylo dovoleno si ho ponechat.)

Bond se však občas převléká do maskáčů či skafandru, aby tajně pronikl do protivníkova skrytého sídla či do řídícího centra, odkud se plánuje zkáza světa. Zde má padouch konečně to potěšení nenáviděného 007 zajmout, zmučit a odsoudit k smrti. Jeho touha, aby se Bond stal pokořeným svědkem jeho ničivého triumfu, se však nikdy nenaplní: během obvyklého závěrečného proslovu agent k sokově smrtelné smůle svou navenek beznadějnou situaci obrátí ve svůj prospěch...

Aby byla taková zápletka vždycky znovu zajímavá, musejí padouši být agentovými rovnocennými soupeři: platí to, pokud jde o inteligenci, protřelost, vědomosti, obratnost i bezohledné odhodlání. Stejně jako Bond nezřízeně milují rychlé a přepychové ženy i dopravní prostředky, dobré jídlo a alkohol – a možná především s ním sdílejí vášeň pro hru. To občas zloducha i hrdinu zažene na svěží green (Goldfinger) či je posadí proti sobě ke karetnímu stolu (Casino Royale). Přestože Bond uvnitř každé hry sleduje vlastní plány, spojí ho tehdy s jeho sokem pevné pouto sounáležitosti. V tom okamžiku jsou si velice podobní… Podobnost mezi agentem a jeho protivníkem nejzřetelněji demonstroval film Muž se zlatou zbraní (1974). Famózního nájemného zabijáka Scaramangu, zabíjejícího své oběti zlatými střelami a skrytě znetvořeného třemi prsními bradavkami, totiž hrál Christopher Lee, který odpovídal Bondovi Rogera Moorea i fyzicky. Diváky to však natolik mátlo, že se producenti podobnému efektu propříště raději vyhnuli.

Na Carverově věčírku

007 do každé akce už skoro půlstoletí vypravuje zbrojíř britské tajné služby M16 účinnou, ale převážně kapesní supertechnikou (případně nějakým tím speciálně upraveným autem). Velikášství agentových protivníků se naopak odráží v jejich lásce k okázale viditelným technickým udělátkům: kradou ponorky a oceánské lodě, konstruují obří tajné základny a velkolepé smrtící střely či operují ve vesmíru s raketami a satelity.

Zatímco prostředky jsou u bondovských padouchů i dnes vlastně stále podobné (i když dnes už solární energie a lasery publikum zdaleka tolik neohromují), jejich cíle se od 60. let změnily. Dříve páchali zločiny spíš pro vlastní potěšení (takže třeba úchylný Goldfinger nechával své nahé milenky pozlacovat).
Od 70. let je však vzrušuje vyhlazení lidstva, likvidace celé planety či alespoň třetí světová válka. Prvním z řady takových nebezpečných idealistů posedlých mocí je pošahaný milovník oceánu Stromberg v bondovce Špion, který mne miloval, který chce na úkor dosavadní populace stvořit novou podmořskou civilizaci.

Po rozdělení Sovětského svazu a pádu „železné opony“ se uspořádání světa změnilo, což se nejvíc odrazilo právě na hrdinových protivnících. Série však naštěstí většinou nestavěla na aktuální politické zápletce: dávala si třeba pozor na to, aby Rusy neoznačila za oficiální protivníky 007. (Sovětskou stranu tak často zastupovaly hezké agentky, které s hrdinou často ochotně spolupracovaly v akci i na lůžku.) Ani v nových bondovkách s Piercem Brosnanem a Danielem Craigem se padouši raději nehlásí ke konkrétním vládám, ale spíš k fiktivním zločineckým společenstvím. Po osvědčených firmách SMERSH a SPECTRE nedávno zabodoval obojaký JANUS a nejnověji se rýsuje záhadné QUANTUM. Nespíš však půjde zase jen o organizaci sdružující šílence, kteří se už dávno vymkli kontrole a nejraději jednají sólově. Nové bondovky disponují civilněji vyhlížejícími a opravdověji působícími padouchy, kteří v souladu s panujícími společenskými trendy viditelně omládli. Ani svižný, světácky prošedivělý mediální magnát Carver, který pro sebe hodlá uchvátit čínský televizní trh a neváhá proto destabilizovat rovnováhu civilizovaného světa (Zítřek nikdy neumírá), nemá mnoho společného s robustní „otcovskou“ figurou typu Goldfingera.

Zrůdné deformace mají dnes spíš podobu efektního designu, s nímž by padouši uspěli na kterémkoli Carverově mondénním večírku: takového druhu je znetvořený ušní lalůček, jejž pod efektní náušnicí skrývá dědička ropného impéria Elektra Kingová (Jeden svět nestačí), ale i diamanty zasekané do tváře severokorejského plukovníka Moona (Dnes neumírej). Bez problémů by se na tomto pomyslném večírku vyjímali i takoví úřednicky úhlední padouši, jako je Le Chiffre a pan White z Casina Royale. Necítil by se tu asi dobře pouze Elektřin tragický společník Renard, terorista, jehož kulka putující mozkem odťala od normálních citů a jenž je díky hereckého ztvárnění Roberta Carlylea asi nejzapamatovatelnějším zloduchem nových bondovek.

Padouch nikdy neumírá

Nejvýraznějším prvkem novým bondovských zloduchů je jejich unikavost, která nejspíš souvisí i s nepřehledností a složitostí současného světa. V globalizovaném prostoru je méně zřetelné, kde stojí dobro a kde zlo: historické křivdy splývají s osobními pomstami a padouši mohou být přímo „výtvory“ MI6 (jako Renard v Jeden svět nestačí) či dokonce samotného 007 - jako temný hrdina bondovky Dnes neumírej. Ten se po komplikovaném lékařském zásahu z Asiata mění ve stoprocentně britského gentlemana Gravese, který se s agentem utká ve starosvětském šermířském souboji… Navzdory složitějším souvislostem bondovští padouši ani dnes neslevují ze svých velikášských plánů. Pracují však s novými prvky, jakými je terorismus, separatismus a ropná otázka (Jeden svět nestačí), ohrožení z Asie a genetické experimenty (Dnes neumírej) či mediální globalizace (Zítřek nikdy neumírá). Nejaktuálnějším bondovským tématem je momentálně ekologie: nastupující agentův protivník Dominic Greene v Quantum of Solace v Latinské Americe navenek ochraňuje přírodní zdroje, společnost Greene Planet je však jen zástěrkou pro jeho zločinné politické pikle.

V nejnovějším bondovce je ještě výraznější, že 007 nikdy neusiluje o osobní výhody a cíle: i když někdy ve vztahu vůči svým zaměstnavatelům a daným rozkazům směle improvizuje, slouží neústupně zájmům své vlasti a obecněji celého západního světa. Nezvyklé napětí s kapkou romantismu do jeho letité filmové služby vnesla skutečnost, že Její Veličenstvo královnu – jedinou ženu, jíž kdy zůstal věrný – dnes zastupuje žena: šéf M změnil pohlaví a v aristokratickém podání Judi Denchové získává v každém novém filmu další body. Stále však platí, že agentova nezničitelnost se odvíjí od zdánlivě nepřekonatelných překážek, které mu kladou do cesty jeho protivníci. Neporazitelný je proto, že jsou oni tak často pyšně přesvědčeni o vlastním vítězství. Kdyby ovšem jednoho dne definitivně prohráli a zmizeli ze scény, byly by příběhy 007 tak nudné, že by nemělo smysl se na ně dívat.

Toto měření sil neskončí, dokud diváci neodejdou z kina po definitivně poslední bondovce – u momentálně pěkně rozjeté série je to ale naštěstí dost vzdálená představa. Bondovští zloduši tak mohou k našemu pobavení ještě nějaký čas klidně ohrožovat svět.

(Tento lehkovážný text původně vyšel v měsíčníku ForMen, kde se stal součástí reklamy na sérii hodinek s tématy bondovských zloduchů. Roku 2008 se také týkají datace, od kterých se odvíjí. Případné další chyby však přičtěte výhradně mně. Děkuji redakci ForMena za možnost uveřejnit text i zde.)