Veselé Velikonoce

Letos trávím křesťanské svátky s pohanskými kořeny s kolekcí íránských filmů loňské a letošní produkce, kterou mi k laskavému posouzení nadělilo programové oddělení Karlovarského festivalu. (Díky tomu, že jsem přišla o práci, která mne sice živila, ale zabírala mi většinu bdělého času, se totiž nakonec přece jen můžu věnovat své oblíbené každoroční činnosti - skromné pomoci při výběru festivalových filmů.) Ze čtrnácti kousků už jsem zdolala rovnou polovinu a hlavu mám tedy zavirovanou nejen rýmou, ale i filmem.Zatím nemohu vydat nic jiného než tradiční nechápavý ston: jak se to vlastně stalo, že mám mít nějaký názor zrovna na Íránce? Já, která jenom opisuju informace o filmech z webu (viz komentář anonyma k mojí čtvrteční recenzi Moona do Lidových novin - no, ten mne teda namíchnul :-))?

Kompenzace íránského nadělení prostřednictvím louskání celkem zajímavé studie o Jane Austenové (která se připletla i na fotku) je pouze  drobným vyvážením takových filmů, jako je mravoličné černobílé drama o středoškolákovi, který - vinou nedostatku otcovské autority -  začal kouřit cigarety, "logicky" k tomu přibral drogy a špatnou partu a skončil na ulici, respektive na dně íránské společnosti. Nebo (rovněž černobílý) nezávislý film o tom, jak tři kamarádi jedou autem. Nebo černobílý, ale dvěma barevnými scénami nepochopitelně vyzdobený film o továrním dělníkovi, kterého opustí manželka a on se posléze rozhodne těžce se zranit při autonehodě, protože jenom tak může splatit šíleně vysokou částku, kterou po něm žena při rozvodu požaduje.

Zatím největší boj jsem ovšem svedla s poetickým dramatem When the Lemons Turnes Yellow (ano, dokonce se nachází i na internetu, což není u íránské produkce vůbec samozřejmé) - snímkem, který už prošel nějakými západními přehlídkami či festivaly a tudíž v očích vnějšího světa nepostrádá jisté kvality. Trochu mi svou poetikou připomíná třicet, čtyřicet let staré gruzínské filmy, které se u nás kdysi hrávaly ve Filmovém klubu. Hrdinkou je postarší lékařka, která přišla o nohu ve válce, přestěhovala se do chudé venkovské haluzny, kde dře a pečuje o nemocného otce, a maluje na stěny domku naivistické fresky. Na zdi citrón zežloutne, na zahradě nikoli, včelky bručí, děvčátko laská v náručí husu, hudba dlouze hraje, umělá noha padá ze stromu, v dózičce v domku se symbolicky hromadí sponky s motýlky, které hrdince nosí roztoužený soused. Hrdinka nakonec ráno zaspí, nebo možná zemře, každopádně symbolicky odjíždí ve žlutých šatech na kole, které bylo dosud připoutáno silným řetězem ke zdi haluzny, k symbolické řece, do které vstoupí... Je to magický realismus íránského Emira Kusturici nebo prostě obratně natočený kýč určený západnímu publiku, jehož sláva se šíří evropských festivalovým světem jako mor?

Hodlám se ve svém názoru držet druhé klasifikace - tak schválně: myslíte, že se to ve Varech  nakonec bude přece jenom taky hrát?