Příběh permanentně vznikajícího kina

Pražské sídliště Spořilov, kde už pár desítek let bydlím, zabydlují zestárlé zbytky původních osídlenců a jejich potomci - alespoň v části, se kterou jsem spojená tak stále ještě zůstává páteř dávné stabilní sociální skladby (kupříkladu v našem bloku se - pokud se mýlím, BabE mne laskavě opraví - družstevní byty v 60. letech přidělovaly často rodinám vysokoškolských učitelů z elektrofakulty, zatímco o dva bloky dál, kde jsem vyrůstala a kde teď bydlí moje sestra, spíš humanitní vysokoškolské inteligenci).

Stejně jako na jiných sídlištích se ale obyvatelé Spořilova mění a naše adresa se "zhoršuje": vedle asimilovaných Asiatů (neškodně zamořujících oprýskané chodby vůněmi exotických krmí) tu začíná být i plno Ukrajinců s unikátní schopností neodpovídat ani na sousedský pozdrav, což je pouze vrcholek ledovce jejich odlišností. Moje adresa s hučící magistrálou pod okny se minulý měsíc značně zhoršila pokácením vzrostlých jehličnanů vysazených v 60. letech přímo před našimi okny. 

Před lety jsem se na protest proti tomuhle záhadnému a nesmyslnému záměru přivazovala řetězem k domovním dveřím - obrazně - , což byl dosud jediný zjevně "ekologický" akt v mém životě. (Coby aktivistku mne pak rozčarovalo, že 1/ moje sousedy otázka až na výjimky naprosto nezajímá - nebo s kácením souhlasí, protože jim stromy stíní ne výhledu na protější panelák 2/ příslušným magistrátním úředníkům je to jedno a skutečné ekologické aktivisty nějaké blbé smrky neberou, neboť mají v merku onačejší věci.) To jen tak na okraj a prohloubení lokálního kontextu. 

Náladu mi ovšem teď zase zvedlo a adresu pomyslně vylepšilo zjištění, že spořilovský biograf v úterý po Velikonocích vstal z mrtvých: coby kino Sigma zahájil provoz ještě před listopadem 1989 (prvním představením byl Bertolucciho Poslední císař), ale pak - však to znáte - zaniklo, podobně jako drtivá většina starých pražských i mimopražských kin.(Protože nejsem nepřítelkyní multiplexů, odpustím si lamentaci na jejich adresu.) Na čas se Sigma znovuzrodila coby kino Edison a i když se tu zrovna nehrálo, dělal přilehlý bufet radost třeba matkám s malými dětmi, bloudícími na povinných procházkách bezcitnou sídlištní pustinou. Trvalejšího charakteru než permanentně vylidněný svatostánek, kterému k návštěvnosti nepomohlo ani slušné programování, se pak na řadu let stala videopůjčovna v předsálí, kde usedlíci několik let ukájeli základní bio-logické potřeby. (Místo videopůjčovny je tady dnes prázdnotou zející Czech- POINT.) 

Víc než dva roky tedy na Spořilově byli bez kina (posledním představením prodělečného podniku, který prý fungoval jen díky grantům městské části Praha 4, byl Vejdělkův Václav), přičemž výprava do nejbližšího fungujícího chrámu komerce předpokládala nutnost přičíst k metráži promítaného filmu zhruba hodinu a půl vyplýtvanou na cestu. Vychladlý kinosál se používal coby kulturní centrum s programem koncertů a přednášek vhodných spíše pro domovy důchodců. 

V sále se teď pod magistrátním patronátem zase hraje, ale nikdo o tom neví, protože propagace kina je prakticky nulová (psalo se o něm třeba ve Spořilovských novinách). O tom, že se začalo v úterý odpoledne projekcí muzikálu Mamma Mia! (která byla prý narvaná, protože se nabízel  zdarma vstup i kobliha), vím jen čirou náhodou a z doslechu. Jak vidíte na fotce, jen trochu méně bdělý kolemjdoucí nemá šanci o existenci nového svatostánku pohyblivých obrazů cokoli zjistit. Vyšťárala jsem na internetu program kina, které bude hrát v dubnu dvakrát týdně, v úterý ve 20.00 a ve středu v 15.00. Vedle důrazu na český film zaujmou v zatím nejasné dramaturgii "artové" tituly - Na Východ od ráje a Dům k pověšení. Jsem zvědavá, jestli na ně bude narváno i bez koblihy. 

Provoz tohoto dobře utajeného biografu je prý mimochodem jen zkušební: jedná se tedy patrně o jakýsi rafinovaný a poměrně přísný test hbitosti a orientace potenciálních diváků, kteří by se měli snažit dorazit na místo dříve, než zase přijde o svou bio-funkci.