Znovu viděný: Souboj Titánů

Klasickou fantasy Desmonda Davise Souboj Titánů během velikonočního pondělního odpoledne TV Prima odvysílala jasnozřivě, respektive v dohodnutém, logickém komerčním souladu s distributorem nové verze (která má v českých kinech premiéru příští čtvrtek). Mistrovské dílo legendárního hollywoodského trikaře Raye Harryhausena, který se podílel i na produkci devětadvacet let starého snímku, má právem spoustu fanoušků - o tom, jak dopadl jeho remake, bych mohla právě teď spolu s vámi jen spekulovat (režisér Louis Letterier - další z frenetických Francouzů usilujících o kariéru v Hollywoodu, který se tu uvedl prostřednictvím pouze průměrného Neuvěřitelného Hulka, neslibuje zážitek, který by se vyrovnal originálu).

Na původní Souboj Titánů mi nezbylo hledět jinak než staromilsky, nebo spíš kombinovat dávný libý, byť nikoli ohromující zážitek z počátku léta 1985 s kontexty, které vznikly později. Nejvíc se dnes nabízí srovnání s Hvězdnými válkami, respektive se stejnojmenným filmem z roku 1977 a jeho pokračováním Impérium vrací úder z roku 1980. Zlatá mechanická sova, kterou vyrobil božský kovář Héfaistos, aby pomáhala Diovu protekčnímu synkovi Perseovi, nevyhnutelně vykrádá komické triky druida  R2-D2 (a Davisovo tvrzení, že vznikla dřív, lze brát přinejmenším s rezervou) a v celém původním Souboji - navzdory dobovému komerčními úspěchu - cítím  hlavně snahu vyrovnat se dynamičtější konkurenci Lucasových produkcí.

I když jde o rozloučení s klasickou technologií stop-motion animace, drtivá většina Harryhausenových triků  nezestárla - dobře si pamatuji, že měla stejný, poněkud loutkovitě nemotorný půvab už před čtvrtstoletím. Kvalitu si původní Souboj udržel samozřejmě tím, že má jednotný vizuální názor, na který současní režiséři pracující s digitálními triky vesměs kašlou. Výborně v té roztomile kašírované podívané vyhlížejí i modely na pozadí reálného, prosluněného modrého nebe (vypadá to dokonce, že právě na těch si Harryhausen zakládal, jako by šlo o přijetí výzvy dodat autenticitu právě těmto tradičně ošemetným scénám).  

Velké potvory jako Kraken či obří sup unášející v noci duši Andromedy v elegantní klícce vypadaly už tehdy trochu nepovedeně, ale mechanická sova či Pegas si zachovávají i dnes stejnou poetickou opravdovost. Nejvíc mne nicméně dneska bavil důvtipný způsob, jakým si původní film poradil s postavou Kaliba - přerostlého netvora, kterého v detailních konfrontacích hraje Neil McCarthy, zatímco v těch ostatních jde o zlověstně rozpohybovaný model (názornou ukázku najdete třeba tady). Kalybos mimochodem původně neměl vůbec mluvit.

Kombinace Jasona Flemynga a CGI efektů v novém filmu mi po tomhle zážitku asi může jen stěží zlomit srdce...