Závoj Umy Turmanové (nejen ve svatební scéně filmu Kill Bill)

Uma Thurmanová mi nejde do hlavy. Se svou vytáhlou, štíhlou postavou, vláčnými pohyby a vyzývavě plachýma očima představuje prototyp samozřejmého, smyslného ženství, u kterého není jasné, nakolik si je vědomo své přitažlivosti. Akci na plátně tak rozpoutává pouhou svou přítomností a nemusí být zrovna její aktivní hybatelkou. Dokáže totiž evokovat i takové ryzí, zničující prvky tvořící typickou femme fatale, jako je plachost a spontánnost (což Qunetin Tarantino dobře postihl prostřednictvím její gangsterské manželky Mii Wallaceové v Pulp Fiction). Důraz na vnitřní nejistotu a zvědavost pak uvádí hrdinky Thurmanové do pohybu v „civilnějších“ žánrech – komediích a milostných romancích. Její akční i civilní podobu Quentin Tarantino - jedno po druhém - redefinoval ve dvou dílech Kill Billa.

Thurmanová na plátno vnáší vlastní mihotavou záři, onen „závoj“ zviditelněný v černobílém úvodním segmentu druhé části Kill Billa, kde si coby Nevěsta vláčně praktickým pohybem připíná do vlasů skromný závoj: napůl obnažené, jen skromně nalíčené hereččiny tváře jakoby se na okamžik dotkl nebesky jasný svit. Tarantino v té chvíli díky své dlouhonohé, nosaté múze s nadměrnými chodidly vrací filmovému plátnu jeho dávno ztracený „stříbřitý“ charakter.

S tímto jemným „závojem“ si ovšem vědí rady jen někteří tvůrci: Thrumanová se ráda baví a ochotně zkouší nové věci, takže se často nechává unést svým poněkud švihlým smyslem pro humor. Protože citlivě reaguje na kvality zvoleného režiséra a spoléhá na jeho koncepci, někdy působí na plátně ztraceně a při vší své fyzické eleganci až nepatřičně. Právě to ji v méně povedených projektech její filmografie (zatím poslední ukázkou je výstavní komediální propadák Mateřské galeje, který v Čechách zamířil rovnou na video - můžete ho vidět už příští týden) vzdaluje velkým hvězdám, které obdivuje a které dokázaly za všech okolností neústupně zářit na vlastní silné frekvenci Marlene Dietrichové nebo Gretě Garbo.