Cesta: když se ve filmu začne pokašlávat

Znáte to: hrdina začne nejdřív pokašlávat tak nenápadně, že tomu ani nepřikládáte důležitost. Postupně vás to vzrůstající pokašlávání začne jako diváka trochu obtěžovat a pochopíte, že to není jenom tak. První decentní kapka krve na úbělovém kapesníčku na sebe nenechá dlouho čekat - a pak už to jde rychle...

V Cestě Johna Hillcoata se  pokašlávání hlavního hrdiny (až nepříjemně  realistický Viggo Mortensen) prožírá do vyprávění stejně nevyhnutelně jako do divákova srdce pocit naprosté bezvýchodnosti : sledujete vyhasínání lidského světa i jednoho kdysi životaschopného chlapíka, který byl (alespoň podle cukrkandlových flashbacků) kdysi šťastným manželem ženy s andělskou tváří Charlize Theronové, milovníkem vážné hudby a majitelem rozkvetlých rododendronů, koně a psa.

Australan John Hillcoat po westernu Proposition roztáčí další vizuálně efektní podívanou, v souladu s literární předlohou Cormaca McCarthyho komorní, minimalistickou postkatastrofickou sci-fi, jejíž dva bezejmenní hrdinové - muž a jeho syn - vláčejí kárku se svým majetkem zničeným, vychládajícím světem nedaleké budoucnosti. Jejich cílem je pomyslný jih, kde má být tepleji, současně však směřují k oceánu, což je tak banálně metaforické, že když se přes sérii zničujících střetnutí a mizerných zkušeností konečně doplahočí na pobřeží, čekáte tak strašnou tlačenici. Hillcoat ale postavy z desítek a stovek jiných filmů, které kdy se svými existenciálními problémy skončily na nehostinné pláži, nakonec zažene mávnutím ruky za podmračený obzor - a nabídne vám  naději jako úbělový kapesníček, do kterého můžete úlevně vyplivnout krvavý chrchel všech svých předchozích diváckých pochybností.

Cesta se tedy (ať už v návaznosti na literární předlohu či nikoli) ubírá navzdory svému důrazu na hyperrealistickou ušmudlanost a ošklivost značně  tradičními vypravěčskými stezkami. Naštěstí v ní ale nikdo nevláčí v batohu žádnou spasitelskou literaturu (jako onehdy otravný hrdina Knihy přežití). Hrdinové si ovšem nesou v srdci pomyslný oheň naděje a chlapec (famózní Kodi Smit-McPhee) postupně stále pečlivěji dbá na to, aby jeho pokašlávající otec v souboji o přežití úplně nepropadl vzrůstající paranoii - pocitu, že dvojici všichni, které na své osamělé cestě potkávají, sledují a chtějí zničit - víceméně jim sníst jejich jídlo nebo je samotné.

Což je víceméně pravda - série setkání s nejrůznějšími skupinkami, osamělci a podivíny bojujícími o život má ovšem vzestupnou morální tendenci a Hillcoatovi a jeho týmu je ke cti, že si i tohohle dalšího významného "pokašlávání"  vlastně všimnete až ve chvíli, kdy se příběh začne ve finále zacyklovat do pečlivě propracovaného myšlenkového a emocionálního plánu.    

Zatímco hrdinovi - na rozdíl od Dámy v kaméliemi nebo Satin v Moulin Rouge - není dán žádný úbělový kapesníček a plive krev na neplodnou zemi, divák Cesty má tedy od režiséra k dispozici po všech stránkách velmi komfortní proprietu. Její úlevná promyšlenost směřující ke katarzi nakonec dá zapomenout na to, že jste se z povznesení a dojatému potěšení museli probojovat "nekonečnými" minutami strašlivě depresivních obrázků a situací, ve kterým se děsivě ubližuje malému chlapci a snad ještě víc jeho tatínkovi. I k tomu se po všech stránkách chytrá Cesta vyjadřuje: hrdina poznamená, že pokud máš ještě zlé sny, je všechno v pořádku. S kopce to s tebou začne jít až ve chvíli, kdy se ti začnou zdát pěkné věci.

The Road
USA 2009, 111 min., titulky
Režie: John Hillcoat
Scénář: Joe Penhall (podle knihy Cormaca McCarthyho)
Hudba: Nick Cave, Warren Ellis
Kamera: Javier Aguirresarobe
Hrají: Viggo Mortensen (muž), Kodi Smit-McPhee (chlapec), Charlize Theronová (žena), Robert Duvall (stařec), Guy Pearce (veterán), Molly Parkerová, Michael K. Williams, Garret Dillahunt
Premiéra v ČR: 29. 4. 2010