K
poznámce o filmech s prvkem labyrintu je možná třeba ještě dodat něco o středu labyrintu: ten bývá v tradičním zobrazení "jen" znepokojivě prázdným prostorem. Do tohoto středu si každý poutník umisťuje "svého Mínótaura" - něco, s čím se musí utkat jen on sám a co tedy také může jen on sám vidět. Každý poutník by měl tedy zřejmě sám pro sebe poznat, kdy se ocitl ve středu labyrintu - v místě, ve kterém musí svést souboj s temnými stíny své vlastní duše.
Pokud vnímáme putování některých filmových hrdinů jako průchod labyrintem, přestože se ve vyprávění žádný zjevný labyrint klasického tvaru nevyskytuje, je zajímavým příspěvkem k otázce "prázdného středu" je muzikál
Čaroděj ze Země Oz. V jeho finále Dorotka s přáteli po řadě překonaných strázní konečně dorazí ke svému titulnímu protivníkovi - a zjistí, že vlastně neexistuje, respektive že očekávání jeho velikosti a moci vzniklo na základě "filmového" triku (odhalení prostoru za závěsem). Ideologie příběhu L. Franka Bauma, kterou klasický snímek z roku 1939 přejal, tedy hrdince nenabízí očekávané utkání s čarodějem a vzdává se tak mytologických/pohádkových řešení (povinnost viditelného, akčního vyvrcholení tohoto druhu naznačuje řešení finále v Burtonově Alence v říši divů). Jisté divákovo zklamání pak nutně musí pokračovat, když dosud tak zvídavá a kurážná Dorotka odsouhlasí, že nejlepší je to nakonec stejně doma, takže se pokorně vrací z barevného, snového světa plného dobrodružství zpátky do své všední, černobílé reality. Zatímco u jejích společníků došlo ke zjevné změně a získali odměnu, nemáme žádné viditelné důkazy o tom, že Dorotku její putování nějak změnilo a bude život ve svém světě nyní žít jinak.
Čaroděj porušuje i další pravidlo pro obvyklý průchod labyrintem, během kterého je klíčová samota: cesta každého poutníka labyrintem je obrazem lidské existence, kterou přece také každý absolvuje sám za sebe. I když hrdinu obvykle provázejí společníci, které často získává během jednotlivých zastávek, ve finále úzké a klikaté chodby pohyb skupiny prakticky vylučují. Hrdinu ovšem většinou během jeho putování sleduje vědoucí síla nebo bytost, kterou ve středu labyrintu očekává, nebo se tam s ní setkává nečekaně - třeba ve chvíli, kdy má konečně dosáhnout předmětu nebo osoby, za nimiž se do labyrintu vydal. Pokud jde o podobu bytosti ve středu, třeba v Labyrintu je jím pro dívenku Sarah (Jennifer Connellyová) zlý skřetí král (David Bowie), který unesl jejího bratříčka, zatímco pro malou Koralínu je jí nepravá matka, která zprvu vypadá jako lepší verze dívčiny vlastní maminky a teprve postupně se odhaluje jako monstrózní broučí čarodějnice, se kterou je potřeba svést vražedný souboj. Tato bytost - ať už přátelská nebo nikoli - staví hrdinu zpravidla před nějakou zásadní volbu: někdy jde o záchranu milované osoby nebo osob, jindy o "poklad", předmět symbolizujícího "skutečné" lidské hodnoty (láska, přátelství, naděje, víra). Zjevně drahocenný, "mocný" vzhled může klamat. Panenská princezna Lily (Mia Saraová) v Legendě Ridleyho Scotta tak zbloudí v podzemních léčkách pekelného Pána zla a vinou špatné volby (touha po hmotném, světském majetku) se mění ve svou temnou, sexuální verzi.
Čaroděj porušuje i další pravidlo pro obvyklý průchod labyrintem, během kterého je klíčová samota: cesta každého poutníka labyrintem je obrazem lidské existence, kterou přece také každý absolvuje sám za sebe. I když hrdinu obvykle provázejí společníci, které často získává během jednotlivých zastávek, ve finále úzké a klikaté chodby pohyb skupiny prakticky vylučují. Hrdinu ovšem většinou během jeho putování sleduje vědoucí síla nebo bytost, kterou ve středu labyrintu očekává, nebo se tam s ní setkává nečekaně - třeba ve chvíli, kdy má konečně dosáhnout předmětu nebo osoby, za nimiž se do labyrintu vydal. Pokud jde o podobu bytosti ve středu, třeba v Labyrintu je jím pro dívenku Sarah (Jennifer Connellyová) zlý skřetí král (David Bowie), který unesl jejího bratříčka, zatímco pro malou Koralínu je jí nepravá matka, která zprvu vypadá jako lepší verze dívčiny vlastní maminky a teprve postupně se odhaluje jako monstrózní broučí čarodějnice, se kterou je potřeba svést vražedný souboj. Tato bytost - ať už přátelská nebo nikoli - staví hrdinu zpravidla před nějakou zásadní volbu: někdy jde o záchranu milované osoby nebo osob, jindy o "poklad", předmět symbolizujícího "skutečné" lidské hodnoty (láska, přátelství, naděje, víra). Zjevně drahocenný, "mocný" vzhled může klamat. Panenská princezna Lily (Mia Saraová) v Legendě Ridleyho Scotta tak zbloudí v podzemních léčkách pekelného Pána zla a vinou špatné volby (touha po hmotném, světském majetku) se mění ve svou temnou, sexuální verzi.