Prohledat tento blog

úterý 27. prosince 2011

Hollywoodizace Austenky: Wrightova Pýcha a předsudek

Pokud jde o (pop)kulturní posuny, nabízí adaptace románu Jane Austenové Pýcha a předsudek dostatek šťavnatého materiálu. Uvědomila jsem si to v neděli večer, když jsem si na Primě dopřávala filmovou verzi v režii Joea Whighta z roku 2005. Cizelovaně energický debut tehdy třiatřicetiletého režiséra (který podle mne později nepřekonal Pokáním, Sólistou ani Hannou) stojí na konci celé řady filmových a televizních verzí nejznámějšího spisovatelčina románu, mezi kterými má pro poněkud starší generaci klíčovou roli britská televizní minisérie z roku 1995 s Jennifer Ehleovou v roli Elizabeth a Colinem Firthem coby panem Darcym. /Na tu také navázaly románové a filmové Deníky Bridget Jonesové (2001, 2004), které volně kopírovaly austenovský děj (což se ve filmu prosadilo i do faktu, že role moderního Darcyho se ujal právě Colin Firth 1/./

V minulém desetiletí se pak s modernizacemi příběhu chytré, svéhlavé, leč nemajetné hrdinky a pyšného boháče Darcyho roztrhl pytel (viz hollywoodská teenagerovská variace z roku 2003 a bollywoodský muzikál Moje velká indická svatba z roku 2004). Wrightův film ovšem - myslím - zůstává ultimativní verzí pro mladší generaci, která sice Austenovou nemá ve své příruční knihovničce, ale uvítá její živé a inteligentní přežvýkání. (Podobně dobrého skutku jako Wright se nedávno dopustil Cary Fukunaga s brontëovskou klasikou Jane Eyrová, navíc s protagonisty, kteří působí zrale "dospěle" a nehýří štěněcím šarmem jako oba hlavní wrightovští herci). Wrightova Pýcha a předsudek je současně dokonalou ukázkou až panicky úzkostné snahy o oživení klasického literárního díla (mimochodem Wright se o totéž právě teď pokouší s Annou Kareninovou). Odpoutaná, "umělecká" kamera provádí složité taneční figury v kulisách, jež jsou bezchybně malebnou přehlídkou anglické architektury, designu a zahradní kultury konce 18. století, kam zapadne i ta poslední strakatá slepice na venkovském dvorku nebo kapradina, umně vyrůstající na terase vznešeného darcyovského sídla Pemberley. A reprezentativnímu hereckému amsámblu, v němž nelze přehlédnout nádherného Donalda Sutherlanda v roli ironického a milujícího otce Benneta, dominují mladí a zářící protagonisté, s nimiž je snadné se ztotožnit: Keira Knightleyová (která v polovině minulého desetiletí ještě nebyla únavně manýristická) a Matthew McFadyen (o kterém si stále myslím, že má to nejlepší ještě před sebou).

Starostlivě oživené obrazové stránce (jejímž symbolem je pro mne krásná "houpačková scéna") a důrazu na přitažlivě moderní rysy obou zamilovaných, znesvářených hrdinů odpovídá snaha nabourat austenovskou emocionální distanci v popisu samotného milostného vztahu. Rafinovaná, ironicky rezervovaná Austenová není žádná romantička a vášnivé citové výlevy a divoké vzněty k ní naprosto nepatří 2/ - náleží však nedílně k představě většinového publika o románové klasice. I Wrightova Elizabeth, rozervána citovými pochybnostmi, tak v jednu chvíli zcela nepatřičně stane na skalním výběžku, přičemž jí vichr působivě čechrá rozpuštěné vlasy. Pro adaptátory, citlivě řádící v rozlehlém a složitém textu, bylo ovšem naštěstí nepřípustné zatížit vyprávění dalšími romantizujícími prvky. Když ovšem došlo na vtažení zamilovaných postav, potýkajících se na poli morálky a idejí, do světa tělesnosti, musela o krok ustoupit právě ta Austenová, jež cudně upozaďuje klíčová milostná vyznání svých postav. Ty si totiž objetí a polibky nechávají na soukromé okamžiky mezi řádky a čtenáře do nich zásadně nezatahují.

Wrightovští milenci se však ve světě zjevně svázaném konvencemi postupně fyzicky přibližují, počínaje "veřejnými" tanečními figurami na plese. Tam, kde v seriálu fungovala jako erotizující moment dvojí společensky "dehonestující" prezentace (Elizabeth, zašpiněná a urousaná, jak spěchala za nemocnou sestrou/Darcy po pádu do vody), nastupují ve filmu "romantizující" hollywoodizující momenty, upozorňující na fyzickou koexistenci hrdinů. Samotná Elizabeth je konfrontována s lidskou nahotou v Darcyho galerii soch, nejdůležitější je však kroužení kolem "zapovězeného" austenovského polibku: dvojice se mu přiblíží po hádce v zahradním altánu a ve finále jej supluje políbení, jež rozněžnělá hrdinka vtiskne na ruku Darcymu, jenž si - konečně bez upjatosti (čili rozhalený, bez naškrobeného nákrčníku) - za rozbřesku přichází pro odpověď na své vyznání lásky.

Vedle této celkem nedráždivé tečky, v níž hrdinové splynou ve vycházejícím slunci pouze čely, existuje ovšem ještě strašlivé finále z kinoverze určené amerických divákům. Škádlení ne zcela dostatečně oděných hrdinů na stolku na terase v Pemberley tady vplyne do závěrečného polibku, bez kterého by natvrdlý zámořský divák patrně vůbec nepochopil, že i tentokrát láska zvítězila nad lží a nenávistí. Masochisté si tento alternativní konec mohou vychutnat zde.

1/ Ve filmu byla dokonce původně scéna, ve které novinářka Bridget pořizuje interview s hercem Firthem (k vidění je na DVD mezi vystřiženými scénami - v nedobré kvalitě ji najdete tady na youtube).

2/ Což dobře tematizuje neironičtější román Austenové - Opatství Northanger, ale i postava romantické blouznivky Marianne v Rozumu a citu.

1 komentář:

  1. Joe Wright, vynikajúci režisér. možno trochu nedocenený

    OdpovědětVymazat