Prohledat tento blog

úterý 13. prosince 2011

Kult ve filmu

V dávných dobách existovaly kulty uvnitř či na okraji různých náboženství, ateistické 20. století je však vycentrovalo mimo náboženskou oblast - a vdechlo jim masový charakter. Kulty se zavedly v politické sféře díky praktikám moderních diktátorů Stalinova typu, miliony lidí však kultovní chování zapojují do své každodenní existence prostřednictvím populární kultury. Přestože mimořádně uctívané mohou i být obrazy, knihy nebo písničky, kultovní statut si nejviditelněji získávají filmy.
Kinematografie si budovala výjimečné postavení už od svých počátků – snad proto, že umožňuje na rozdíl od četby či návštěvy koncertu velkému množství uctívačů společné sdílení téhož zážitku, které se dá opakovat prakticky donekonečna. Ani když se rozpadla obehraná filmová kopie kultovního válečného melodramatu Casablanka (1942), nemuseli se jeho ctitelé bát, že přijdou o sexy způsob, jakým v něm Humphrey Bogart kouří cigarety. Vždycky existovala možnost zajít si do jiného kina.

V digitální éře už neexistují žádné hranice a opakovanému uctívání - třeba klasického muzikálu Zpívání v dešti z roku 1952 - se lze věnovat i doma u nablýskaného přehrávače Blu-ray. Radostný tanec Genea Kellyho v proudech deště možná ještě nikdy nezněl tak dobře jako v prostorovém zvuku ve vašem obýváku. Časy, kdy se diváci vehementně věnovali uctívání svých kultů v kině, jsou asi už dávno pryč. Nikdo už ovšem nevymaže z historie přápad filmu Rocky Horror Picture Show. Bizarní adaptace divadelního muzikálu v kinech v roce 1975 zcela propadla, o dva roky později ji ovšem jeden neworský biograf začal promítat na půlnočních představeních.

Tim Curry coby mimozemšťan Frank-N-Furter, zpívající v punčochách a podvazkovém pasu song Sweet Trasvestite, stáhl dav diváků do víru perverzní vášně. Publikum na film chodilo v úborech kopírujících kostýmy postav, zpívalo a recitovalo s hrdiny oblíbené dialogy a ve scéně svatby rozhazovalo po kinosále rýži. K takové dokonalosti své uctívačské praktiky nedotáhli ani ti fanoušci původních Star Wars z roku 1977, kteří večer neusnou bez repliky světelného meče. Příběh kultovních filmů je ovšem bohatší než nabídka koláčů, které zbožňuje agent Cooper z krimi seriálu Davida Lynche Twin Peaks (1992), závratnější než intelektuální interpetace Hitchockova thrilleru Vertigo (1952) a delší než seznam Terminátorových obětí. Namíchejte si tedy prosím obří sklenici Bílého Rusa (což je kultovní pitivo titulního protagonisty komedie bratrů Coenových Big Lebowski, sestávající z vodky, Kahlúy a smetany). A poslouchejte.

Jak vypadá kult?

Přesné datum zrození prvního filmového kultu asi nikdy nezjistíme. Vášnivému uctívání se nicméně těšila ta nejlegitimnější božstva 20. století – filmové hvězdy. Kultovní statut však historie nepřiřkla těm nejmilovanějším nebo nejvíc vydělávajícím, ale spíš tem, které působily výjimečně nebo excentricky. Ty nebylo možné si jen tak přivlastnit a ztotožnit se s nimi. Kult musí být větší než jeho ctitelé – a prvky bizarnosti a nečitelnosti přitom nejsou na závadu. Popularita hvězdy raného Hollywoodu Thedy Bary, opředené provokativní „okultní“ mystikou, tak měla ke kultovnímu uctívání blíž než rozesmátý miláček Ameriky Mary Pickfordová. Božství si pak vydobyl i „latinský milovník“ Rudolph Valentino, když svým předčasným skonem v jednatřiceti letech uvedl své fanynky do stavu masové hysterie. Podobně tomu je v případě dalších celebrit, které odešly ze světa předčasně: Jamese Deana, Marilyn Monroeové či nejnověji Heatha Ledgera. Kultovní status u nich zjevně vygeneroval právě „romantický“ dotek smrti.

Pokud jde o filmové hvězdy, bylo by vhodnější mluvit spíš o populárních ikonách. Neexistuje tak třeba kult Brada Pitta, i když za kultovní film se považuje drama Davida Finchera Klub rváčů (1999), ve kterém si plavovlasá hvězda zahrála šaramantního násilníka Tylera Durdena. Jako kultovní je ovšem naopak vnímán třeba legendární představitel Draculy (1931) z hororu Toda Browninga. Bela Lugosi, který nikdy nepřekonal svou životní roli, zemřel v roce 1956 v zapomnění. Pohřben byl – jak si přál – v kostýmu svého upírského hraběte, ale několik let před smrtí ještě stačil navázat kontakt s režisérem Edem Woodem. Jr. Zahrál si tak v několika nízkorozpočtových filmech, které jsou považovány za jedny z nejhorších, které byly kdy natočeny – a mají ryzí kultovní status.

Nejpopulárnější je Woodova sci-fi zombie horor Plán 9 (1959), která sice halasně inzerovala účast dávné hvězdy, vzhledem k Lugosiho odchodu ze světa si však musela vystačit jen s několika staršími hercovými záběry a „dvojníkem“. Chiropraktik režisérovy manželky se ovšem Lugosimu vůbec nepodobal, což však před všetečnými zraky publika mistrně maskoval zdviženým předloktím stínícím spodní polovinu tváře. Plán 9 sice okrajovými americkými kiny samozřejmě prohučel bez povšimnutí, statut nejhoršího filmu všech dob ho však dostal na vytoužené výsluní. Smutný na tom je jen fakt, že Lugosi a Wood svou práci brali seriózně a jistě by se jim nelíbilo, že jejich uctívači při jejím sledování řvou smíchy.

„Vážný“ status se jim pokusil vrátit režisér Tim Burton, který v roce 1994 natočil životopisnou tragikomedii Ed Wood s Johnnym Deppem v titulní roli. Přestože film získal dva Oscary a je velmi oblíbený, kultovní rozhodně není. Zajímavá je v něm ovšem rozhodně scéna, ve které se Ed náhodou setká v baru s kolegou Orsonem Wellesem: muži, kteří s odstupem času získali nálepku nejhoršího a nejlepšího režiséra na světě, si hned padnou do noty, protože vlastně mají oba stejné problémy se seberealizací. Tim Burton při fiktivní schůdce dvou režisérských „velikánů“ zaujímá navenek podvratné stanovisko, které je ovšem typické pro vyznavače filmového kultu: nejde o diváckou popularitu ani o přízeň kritiků, ale o to, že filmy Wellese aiWooda si našly své oddané vyznavače.

Zatímco ovšem Občanu Kaneovi (který má v nejrůznějších žebčíčcích statut „nejlepšího filmu všech dob) se koří zjemnělí filmoví intelektuálové, obskurní Plán 9 je kultem milovníků špatného vkusu. Přístupy k filmovému kultu jsou totiž různé. První je tak ironický, jak jen může být nadšené sledování filmu, v němž jsou nejsmělejším zvláštním efektem poklice z kol cadillacu simulující létající talíře. Druhý je tak seriózní, jak jen může být seminář špičkových filmových teoretiků zasvěcený rozboru jedné scény s pálením dětských sáněk. Což je legendární finální záběr Občana Kanea.

Zlatá šedesátá: špatný vkus a generační kult

Ironické vzývání snímků tak špatných, až jsou dobré, je podle některých vykladačů tím jediným správným kultovním chováním. Takový přístup k vybraným filmovým „pokladům“ začala zaujímat v 60. letech rebelsky smýšlející americká mládež. Jedním z historicky nejstarších filmů, který se těšil takovému uctívání, bylo Drogové šílenství z roku 1936, což je slaboduše zahraná a režírovaná agitka proti kouření marihuany. Filmeček, který ve své době právem zapadl, dosáhl časem popularity během půlnočních představení v nezávislých kinech a univerzitních klubech (přičemž se samozřejmě sledoval s jointem kolujícím mezi kamarády). Dnes bývá využíván na internetových stránkách propagujcíích dekriminalizaci marihuany.

Na sklonku 60. a počátku 70. let se ovšem těšily kultovní pověsti i filmy novějšího data. V oblasti pseudoartových podivností bodovaly Dívky v kůži (1965) Russe Meyera, což bylo ošklivé, kruté béčko o třech prsatých krasavicích jezdících v závodnických autech, nebo bizarně mystický, narcistní western Alejandra Jodorowského El Topo (1970). Popularitu si získal i oplzlý výtrysk špatného vkusu Johna Waterse Pink Flamingos (1972), jemuž kraluje makabrózní transvestita Divine v roli tlusté a sprosté hrdinky obhajující důstojně titul „královny odpornosti“. Uctívači špatného vkusu tvoří specifickou skupinu kultovního publika dodnes: jsou vlastně o jedinou diváckou societou, kterou se oficiálnímu Hollywoodu nedaří zmanipulovat. Své idoly si totiž volí sami v oblasti mainstreamu: mezi uctívaný odpad tak patří i erotické drama Paula Verhoevena Showgirls (1995) vyprávějící o strastiplné snaze mladé tanečnice uplatnit se v lasvegaském showbyznysu, či scientologická sci-fi Bojiště Země (2000), v níž John Travolta velí invazi mimozemšťanů v rybářských holinkách a masivním suspenzoru.

Vedle kuriozit sloužících k pobavení se ovšem v 60. letech přízni mladých diváků těšil i působivě podvratný černobílý horor Noc oživlých mrtvol. Podobně jako Poslední dům nalevo Wese Cravena (1972) či Texaský masakr motorovou pilou Tobea Hoopera (1974), i film George A. Romera fungoval jako znepokojivá reflexe tíživé dobové atmosféry. Na rozdíl od dnešních mladistvých diváků, kteří se dodnes nezávazně řehtají nad svými kultovními hororovými kousky, nemohli tehdejší diváci tušit, jestli je po návratu z kina v poštovní schránce nečeká povolávací rozkaz do Vietnamu.

Revolta konce 60. let zrodila i filmy vázané na hudební subkulturu a hnutí hippies. Nejvýznamnějším titulem té doby se stala Bezstarostná jízda (1969), pořízená partou nadšenců v čele s Dennisem Hopperem a Peterem Fondou. Působivou road movie o dvojici kamarádů, kteří si na svých motorkách vyrazí na výlet napříč Amerikou, hnala kupředu jitřivá idea svobody, za kterou je v nepřátelsky naladěné společnosti nutno těžcě zaplatit. Doplňil ji i nádherný soundtrack plný dobových hitů. Právě hudba je bezmála ideálním nosičem kultovních nálad, což nedokázaly jen klasické hollywoodské muzikály ze 40. let typu Čaroděje ze země Oz (1939) nebo Zpívání v dešti (jež se v 80. letech staly erbovními tituly amerických a britských gayů).

Šedesátý léta vygenerovala různé způsoby kultovního uctívání hudebních idolů, které se přenesly i na filmové plátno. Projevy beatlemánie zachytil v polodokumentární komedii Perný den (1964) britský režisér Richard Lester, zatímco o čtyři roky později svět slavné liverpoolské kapely podchytil neméně kultovní animál Žlutá ponorka. Kombinace hudby a animovaného filmu stála u zrodu takových kultovních vizí předcházejících úru videoklipů, jak byly Heavy Metal (1981) či Pink Floyd – The Wall (1982). Bezstarostná jízda stvořila sebevědomý model „generačního“ filmu natočeného mimo oficiální struktury pro mladé publikum stejně starými filmaři.

Mnohé filmy aspirující předtím na kultovní status sice reflektovaly divácké potřeby mládeže, vesměs je natáčeli starší tvůrci – ať už šlo o Divocha (1953) s Marlonem Brandem, Rebela bez příčiny (1955) s Jamesem Deanem nebo motorkářská béčka producenta a režiséra Rogera Cormana z druhé poloviny 60. let. Ani o filmařských hnutích konce 50. a první poloviny 60. let - britské free cinema či francouzské nové vlně – nemůžeme mluvit jako o generačním kultu. Některá díla té doby se ovšem později kultovními stala.

Kulty pro pokročilé

Na přelomu 60. a 70. let se mezi komunitami kultovních uctívačů obevili i američtí intelektuálové, kteří se zamilovali do evropské „umělecké“ sféry. Filmy Federica Felliniho ši Ingmara Bergmana tvořily kontrast k domácí produkci, omezované až do konce 60. let cenzurou. Kultovním hitem se stala Zvětšenina (1966), kterou italský režisér Michelangelo Antonioni natočil v Londýně. Podobně jako u dusného erotického dramatu Poslední tango v Paříži (1972), které Bernardo Bertolucci realizoval v metropoli nad Seinou, ovšem diváci měli sklon přehlížet kritický tón těchto filmů a zaměřovali se spíš na atraktivitu předváděného uvolněného životního stylu. Mládež a intelektuálové se na sklonku 60. let uctíváním kultovních filmů jen nebavili ve svém volném čase. Někteří z nich se na nově zřizovaných katedrách vrhli rovnou na studium filmu. V rámci výuky dostali možnost poznat nejen neamerickou klasiku (ze které je nejvíc uchvátila francouzská nová vlna, spaghetti westerny Sergia Leoneho či díla Japonce Akiry Kurosawy), ale podívat se novýma očima i na hollywoodskou historii.

Do praxe se tak na sklonku 60. a začátku 70. let dostala generace Nového Hollywoodu, která svůj zájem o film odvozovala právě od kultovního, zcela neironického uctívání některých filmů, tvůrců či žánrů. Zatímco Martin Scorsese zůstal vášnivým cinefilem dodnes, jména Petera Bogdanoviche či Michaela Cimina si dnes už skoro nikdo nezná. I díla vůdčí osobnosti celé generace - Francise Forda Coppoly, zastínily obrovské úspěchy snímků jeho komerčněji laděných souputníků. Právě Coppolův mafiánský opus Kmotr (1972) odstartoval fenomén diváckého blockbusteru, jejž kodifikovaly žraločí thriller Stevena Spielberga Čelisti (1975) a comicsová sci-fi pohádka George Lucase Hvězdné války (1977).

Tyto divácky nesmírně úspěšné filmy, které jsou stále ještě základem hollywoodské mainstreamové produkce, nastolily v oblasti kultovního uctívání filmu novou situaci: byly totiž plné citátů a odkazů na staré filmy a klasické žánry. Obvyklé bylo také citovat z kamarádova filmu nebo odkazovat k nějakému vlastnímu dílu: v halloweenové scéně Spielbergova E.T. – Mimozemšťana (1982) se tak mezi maskovanými koledníky mihne i postavička moudrého mentora Yody z Lucasova pokračování Hvězdných válek – filmu Impérium vrací úder (1980). Archeolog-dobrodruh Indiana Jones, který se poprvé objevil v Dobyvatelích ztracené archy (1981), byl pak vědomým spojením akčního superhrdiny typu Jamese Bonda a sarkastického bogartovského drsňáka ve stylu Maltézského sokolova (1941) nebo Casablanky (1942).

Scorsese, Spielberg či Lucas (a jejich chráněnci a pokračovatelé) si tuto smělou hru mohli dovolit jen proto, že díky rozšiřující se nabídce televizních stanic a rozvoji videotrhu se začala dostávat do širšího diváckého povědomí jak filmová klasika, tak i mnohé evropské artové tituly. Pojem filmového kultu během 80. let radikálně změnil svou podobu: nešlo už jen o obsukurní a často temné objekty zájmu diváckých minorit. Postmoderní styl, plný odkazů a citací, strhl miliony diváků. Ti se z role naivků přijímajících s prvoplánovým nadšením všechno, co se jim v kině nabízelo, přerodili v poučené publikum, jež ocení i ty nejsmělejší kombinace kultovního „vysokého“ umění a neméně kultovního pouťového kýče.

Typickým příkladem je výstřední artový surrealista David Lynch, jehož nesrozumitelný celovečerní experiment Mazací hlava (1977) z hlubin obskurnosti vyneslo právě video. Nezpochybnitelnou kultovní klasikou se staly v roce 1990 i Lynchovy mysteriózní krimi Modrý samet a Zběsilost v srdci. Ambiciózní sci-fi Duna (1984), kterou producenti proti Lynchově vůli zkrátili a v kinech propadla, se pak stala kultem díky rozšířené verzi uváděné v televizi a později na DVD. Složitější osud měla sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner. I ta se do dnešního nezpochybnitelného postavení probojovala přes zmrzačenou a diváky nedoceněnou producentskou verzi. V roce 1992 ale Scott uvedl do kin režisérský sestřih, n němž se vyprávění přiblížilo původně zamýšlené, temnější a podvratnější podobě. Čtvrt století po premiéře navýšil Blade Runner svůj status „finálním sestřihem“, uvedeným nejen ve vybraných kinech, ale i na DVD a Blu-ray.

Právě možnost kvalitního digitálního přepisu se stala dalším stupněm v cestě diváka za kultovním zážitkem. Nabízí totiž možnost film důkladně prozkoumat a zafixovat si jeho význam a detaily i na základě bonusových materiálů. Ty mohou zvyšovat zajímavost díla i prostřednictvím komentářů nejrůznějších uctívaných osobností. Pokud se povede přesvědčit Quentina Tarantina, aby nějaké akční béčko s Jackiem Chanem prohlásí za inspiraci svého hitu Kill Bill, má daný filmeček o uctívání postaráno. Tarantinovi fanoušci si ho zařadí do svého portfolia a nový hit sdílejí na YouTube, v diskusních klubech i na specializovaných stránkách obsahujícíh třeba speciální znalostní kvízy.

Soudobé kultovní chování se tak z kina přesunulo do virtuálního světa internetu, kde po sobě vyznavači metají „kultovními hláškami“ rychlostí, jakou by jim záviděl i rychlopalný hrdina (kultovního) thrilleru Johna Woo Hard Boiled. Dnešní kultovní filmy se ovšem rodí i díky zapáleným a vysoce odborným aktivitám filmových vědců a historiků, kteří se podílejí na restaurování a propagaci filmové klasiky: třeba loni tak nejprestižnější filmové festivaly (včetně MFF Karlovy Vary) uvedly s obrovským ohlasem nádherně restaurovanou kopii baletního melodramatu Michaela Powella a Emerica Pressburgera Červené střevíčky (1948). Letos diváky zase ohromilo psychogické drama Martina Scorseseho Taxikář (1976): příběh vietnamského veterána v podání Roberta De Nira se v nových kontextech ukázal zajímavější a složitější, než se zdálo v době jeho uvedení. Zájem o nový výklad Taxikáře vzrostl: velkou módou v řadách uctívačů filmových kultů je totiž nekonečné mudrování nad možnými významy některých mnohozančnějších filmových děl.

Taxikář se tak rázem ocitl nejen v dobré společnosti Blade Runnera či Lynchovy krimi Mulholland Drive (2001), ale také v blízkosti pseudokultovních snímků Fontána (2006) nebo Počátek (2010). Právě režiséři obou filmů – Darren Aronofsky a Christopher Nolan – dnes patří k nejhalasněji vzývaným kultovním režisérům. Teprve čas však rozhodne o tom, zda se doberou stejného postavení jako britský režisér Danny Boyle (autor generačního drogového hitu Trainspotting / 1996), nezávislý minimalista Jim Jarmusch (jehož proslavilo teskné drama Podivnější než ráj / 1984) nebo bratři Joel a Ethan Coenové (kteří sázejí na sarkatické variace na film noir už v Bartonu Finkovi / 1991).

Navíc zůstává otázkou, jestli dnešní pojetí kultu nebere režisérům čerstvý vítr z plachet. Příkladem může být Quentin Tarantino, jehož kariéru málem zablokovala fanouškovská hysterie kolem jeho krimi Pulp Fiction – Historky z podsvětí (1994). „Nejmilovanějšímu kultovnímu režisérovi planety“ trvalo řadu let, než se osvobodil od pocitu, že by měl svým obdivovatelům servírovat jen další podobné filmy. Sen o slávě vyfutrované plnými kasami je na hony vzdálený původní představě uctívaného filmového díla. Právě fenomén kultovního filmu je ovšem dnes živnou půdou pro nejrůznější chladnokrevné kalkulace producentů. Lákavá nálepka kultu se dnes běžně používá jako reklamní lákadlo pro rádobynezávislou mainstreamovou produkci, flirtující s nejrůznějšími subkulturami. A může se dokonce vnutit i do reklamního sloganu nějakého konvenčního dílka, které teprve přichází do kin. Zůstává tedy otázkou, zda kult není ve filmové oblasti vlastně už dávno mrtvý.

(Tento text vznikl - jak asi tušíte - na objednávku měsíčníku jen pro muže ForMen. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

2 komentáře:

  1. Proč považujete Fontánu a Inception za pseudokultovní? Kvůli mládí filmu, nebo statusu režiséra? Spíš mě tedy zajímá definice výrazu "pseudokultovní"....

    OdpovědětSmazat
  2. Anonymní: Odpovídáte si v podstatě sám. Na to, abychom prohlásili ty filmy za kultovní, ještě nemáme dost dlouhou časovou perspektivu. Promluvme si o tom za pět let - a pak za dvacet, což je ten nejsprávnější časový limit. Myslím, že u těch filmů nejde o kultovní oblibu, ale částečně i o marketing. Odtud to "pseudo".

    OdpovědětSmazat