Anuška v lese naruší zákony přirozenosti a rovnováhy. Dá volnou ruku Pytlíkům Zapíkovi a Vidličkovi, kteří ve jménu totalitně pojaté ekologie začne lesní obyvatele tyranizovat, a odvážejí na skládku všechno, co do přírody takzvaně nepatří. Ve jménu čistoty lesa vyzývají místní obyvatele k udavačství a pobírají zřejmě za výsledky své práce na skládce tučné odměny. Divoké lesní bytosti až dosud poklidně používaly k životu nejrůznější odpadky z lidského světa, kterým dávali nový, vlastní účel. Teď však Vodák přijde o loďku udělanou z lahve od jaru a Žoužel o domeček z bílé krabice. Bytostně ohroženi jsou i pijáci lesní smůly: hospodský ji totiž čepuje do starých plastových uzávěrů. Když Anuška vyžene z lesa Hergota, začne nejspíš ještě přituhovat. Kdo žije přírodně a narodil se v lese, se prý nemá čeho bát – jenže o tom, kdo do lesa patří a kdo ne, má rozhodovat právě jen Anuška. 
Co se týče ekologie, divoké lesní bytosti uvažují jinak, než civilizovaní lidé. Nechápou, proč by se v lese neměla povalovat stará láhev: je jim jedno, že nevznikla tlakem, růstem nebo letitým usazováním, ale byla vyrobena v lidské továrně. Důležité je pro ně to, že všechno je složeno ze stejné hmoty. Hergot mluví s Kukym na lesním hřbitově s pokojnou moudrostí o tom, že dřív nebo později se vše rozpadne: on sám, Anuška, jehličí i stromy, ale i Pytlíci, kterým to ovšem vzhledem k jejich plastové podstatě bude trvat déle. V tomto koloběhu se nic neztratí, ze všeho se stane zase něco jiného.
„Je sobecké předstírat, že se chováme ekologicky, když věci odklidíme ze svého okolí, abychom kolem sebe podle vlastních představ měli uklizeno,“ vysvětluje Jan Svěrák. „To je náš, lidský pohled: vlastně odpadky jenom přemístíme někam jinam, na nějakou hromadu, kde dál existují.“
Skládka
Popelářské auto odveze vyhozeného medvídka Kukyho spolu s odstatními odpadky na skládku. Hračka však díky přání svého malého majitele Ondry ožije a uteče zpod kol kompaktoru. Dírou v plotě unikne i hlídce dozírající na to, aby odpadky zůstaly tam, kam patří. V raných verzích scénáře se měl Kuky dostat i do spalovny odpadků, Jan Svěrák však nakonec usoudil, že by to vyprávění zbytečně protahovalo. Spalovna je děsivým prostředím, už městská skládka je ovšem místem, na které se málokdo chce podívat. O tom, že jde o nepříjemné, smutné a nebezpečné místo, se přesvědčili i filmaři během dvou dnů, ve kterých tady natáčeli scénu Kukyho obživnutí a útěku. Na skládce v Benátkách nad Jizerou musel štáb nosit ochranné obleky a roušky, které ho však nechránily před všudypřítomným puchem. Igelitové pytlíky, které filmaři proháněli mezi hromadami odpadků s pomocí větráku, ovšem byly nové a obstaral je a odborně zašpinil rekvizitář.
V souvislosti se skládkou a jejími obyvateli hrají ve filmu nejdůležitější roli umělé hmoty, které dané prostředí podle režiséra nejlépe vystihují: „Kdyby archeologové jednou zkoumali pozůstatky naší civilizace, nejspíš by narazili hlavně na plasty.“ Živé bytosti (ať už jde o obyvatele lesa nebo lidi) se ovšem umějí přizpůsobovat danému prostředí: podobně jako lesní bytosti zapracovávají do svého života naše odpadky, připadá Kukymu pach výfukových plynů ve Smradově jako domácká vůně. Ondra zase žije docela šťastně v panelové „krabici“ a uvnitř konzumního prostředí svých rodičů si vytváří vlastní, svobodný svět.
„Loutkové filmy chtějí být pochopitelné, a proto bývají trochu schématické,“ poznamenává kameraman Vladimír Smutný. „Kuky ale schématický ani jednoznačný není: Jan Svěrák uplatňuje vlastní logiku, která není antropocentrická.“ Součástí režisérova komplexního, trochu provokativního pohledu je tak i skutečnost, že Kukyho pronásledovatelé Pytlíci se sice navenek chovají ekologicky, protože uklízejí les, jsou to ale ryzí zloduši. Jejich činnost postrádá smysl a navíc ztěžuje lesním obyvatelům život. Rychlá hlídka ze skládky Anuška získá nejplatnější spojence ve dvojici ze smetiště – Pytlících Vidličkovi a Zapíkovi. Strážci smetiště jsou sice trochu tupí a neschopní, jak se ukáže při pokusu o noční přepadení Hegotova domku, ale dobře slouží zloduchovým plánům i jeho škodolibé povaze. Vede je slepá touha třídit věci na „správná“ místa a nejvíc je potěší, když dostanou volnou ruku v lese, kde zatím neměli co dělat. Chtějí Kukyho odvézt zpátky na smetiště za každou cenu a jejich náklaďák nic nezastaví.
Loutkoherec a realizátor loutek Robert Smolík se díky návrhům výtvarníka Jakuba Dvorského seznámil s prací s petlahvemi: tepelně modeloval Pytlíky z lahví naplněných vodou a pak zapalovačem dotvářel detaily. Oba jsou jedinečnými figurami, stejné by nikdy nešlo udělat znovu. Petloutky mají část hlavy nafukovací: igelitové pytlíky hlavy se daly nafukovat brčkem a signalizovat tak hnutí jejich mysli. Ve filmu to však většinou není moc vidět.
(Jak jsem onehdy slíbila, budu na tomto blogu občas uveřejňovat textíky, které při editorském krácení vypadly z mojí knihy o natáčení Svěrákova Kukyho. Tohle je druhý z nich.)
Žádné komentáře:
Okomentovat