Sherlock Holmes: Hra stínů

K prvnímu setkání režiséra Guye Ritchieho a Doyleova Velkého detektiva jsem byla značně smířlivá (jak jste si mohli na tomto blogu přečíst skoro před rokem). S odstupem času nechápu, proč jsem se tím filmem vůbec tak podrobně zabývala, protože Sherlock Holmes vyšuměl do prázdna a nezbylo po něm nic víc než jen pár smítek prachu na kritiččiných podrážkách. Hádám, že osvěživé bylo tehdy pro mne především to, že se někdo vůbec pokusil o nějaké nové pojetí holmesovské legendy. Na jaře mi ovšem přišla do rány onačejší sherlockovská variace: vynikajícím britským televizním seriálem s Benedictem Cumberbatchem a Martinem Freemanem jsem se zabývala s ohromnou radostí (moji recenzi třetího dílu s odkazy na předchozí dvě najdete zde).

Právě srovnání s oslnivým veletočem, který s klasickou látkou provedli Mark Gatiss a Steven Moffat, ubírá Ritchiemu pracně nasbírané body - a jeho druhý holmesovský film mění skutečně jen v bezvýznamnou, třeštivou hru stínů. Druhé díly bývají "převodovou pákou" mezi jedničkou a trojkou a vyznačují se zmnožením prvků a atrakcí první části. To platí o i druhém Ritchieho kousku s poznámkou, že vše nepovedené či vysloveně špatné z jedničky ve Hře stínů skutečně triumfuje, zatímco to zajímavé a dobré vymizelo. Pokud jsem si u prvního Sherlocka vážila "chemie" mezi Holmesem a Watsonem, patrnerství hlavních hrdinů ve dvojce je jen dvěma paralelními exhibicemi Roberta Downeyho, Jr. a Juda Lawa, které se málokdy vůbec protnou.

Zvláště Downey se vybíjí v povrchním šaškování v převlecích a jeho Holmes zcela ztratil ty rysy důstojného, temného šílenství, které minule držely viktoriánského detektiva z londýnské 221B Baker Street nad vodou. O detektivní dedukci, neřkuli o myšlení obecně, nemůže být ani řeč: Hra stínů nahrazuje veškerou mozkovou činnost fyzickou akcí. V souladu s tím jsou Sherlockovy "analýzy" z minulého dílu už je vizualizací toho, kdy a jak dát protivníkům v očekávané bitce po hubě. Po vtipných dialozích s Watsonem (odkazujících v minulém filmu občas až k doyleovské předloze) není ani památky - nahradily je pouhé rádobyvtipné "hlášky". Nemá tedy smysl stýskat si nad takovou drobnou banalitou, jakou je zatajování informací divákovi, kterému režisér neumožňuje sledovat detektivovy myšlenkové pochody.

Pokud jde o děj, je jím ovšem Hra stínů přecpaná až k dokonalému vyprázdnění. Vlastně se tu ale neděje nic víc, než že Holmes a Watson v doprovodu krásné cikánky Simzy (!) cestují Evropou a ve stylu Jamese Bonda sledují různé stopy, aby překazili zlovolnému Moriartymu jeho světovládný plán. Prvky převzaté z Doyleova Posledního případu tady (na rozdíl od zatím posledního dílu zmíněného seriálu, inspirovaného stejným textem) nenabírají žádné aktuální kontexty, i když jsou ve hře "teroristické" bombové útoky, machinace průmyslníků a politiků a hrozba světové války. To všechno je vlastně jen taková povinná čokoládová poleva na příběhu dvou akčních supermanů, kteří v drsné shodě vlastně nepotřebují k životu ani žádné protivníky, ani žádné ženy. Watsonovo čerstvé manželství s Mary a Holmesova láska k dobrodružce Irene Adlerové jsou asi tak důležité jako spodní knoflíček u dobře ušité vesty tělnatého gentlemana, který vypadá, jako že drží celou jeho tělesnou konstrukci pohromadě, ale ve skutečnosti má funkci výhradně ozdobnou. Bezúčelné jsou ovšem i všechny vtípky mající dokázat existenci mužného přátelství: jenom totiž přispívají k tomu, že si začnete být ve filmu vědomi právě kabaretních homofobních podtextů.

Hra stínů je až jakousi antitezí žánru literární detektivky: příběh pátrání po zločinci, který se řídí přísnými vypravěčskými pravidly, vytěsnila metoda "použij všechno, co ti přijde pod ruku, a třeba bude legrace". Ritchie patlající bezúčelně dohromady komediální a akční motivy se chová tak svévolně, že obsazuje v panteonu režisérských mizerů bez vkusu místo hned vedle Luca Bessona a Roberta Rodrigueze. Pokud jde o vypravěčskou anarchii, terorismus a bombové útoky, nijak si nezadá s Moriartym, na rozdíl od svého zloducha je však povětšinou velmi nudný... V tom, aby byla Hra stínů úplnou hovadinou, jí tak brání snad jen skvělý kameraman Philippe Rousselot, který se v nenápadně ohromující součinnosti s trikaři postaral o přesvědčivou vizuální stránku vyprávění. A samozřejmě jsou tu i zajímaví herci, kteří jsou ovšem vesměs nevyužití, což platí zvláště o nobesním Stephenu Fryovi, kterého zřejmě v roli Mycrofta bavilo ukazovat nahý zadek, a o Jaredu Harrisovi coby Moriartym, který by si zasloužil lepší film.

Sherlock diváky příliš nebaví: film s rozpočtem 125 milionů dolarů za první víkend promítání vydělal jen 39,6 milonů. Podle dalších údajů si však nakonec na chleba přece vydělá - a divila bych se, kdyby Ritchie nešel do třetího dílu. Pokud jde o mne, já se těším spíš na další řadu televizního Holmese... která začíná pro Brity už na Nový rok.

Sherlock Holmes: A Game of Shadows

USA, 2011, 129 min., titulky

Režie: Guy Ritchie

Scénář: Michele Mulroney, Kieran Mulroney (podle knížek Arthura Conana Doylea)

Kamera: Philippe Rousselot

Hudba: Hans ZimmerHrají: Robert Downey Jr. (Sherlock Holmes), Jude Law (Watson), Noomi Rapaceová (Simza), Stephen Fry (Mycroft), Jared Harris (Moriarty), Kelly Reillyová (Mary), Eddie Marsan (Lestrade), Rachel McAdamsová (Irene Adlerová)

Premiéra: 5. ledna 2012