Pohádka o dívce, která zatoužila po červených střevíčcích a celý svůj život pak musela protančit, není v rámci díla dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena příliš oblíbená – snad proto, že lehkonohou touhu dovádí k tak tragickému konci. Posloužila však jako východisko britského baletního melodramatu Červené střevíčky, které v roce 1948 natočili režiséři Michael Powell a Emeric Pressburger. Klasický snímek, který právě vstupuje do české distribuce v nádherné rekonstruované podobě, má sice potěšit především filmové klubisty, je však mnohem víc než jen bizarní cetkou vylovenou z temných hlubin kinematografické historie. To potvrdilo i nadšené přijetí, kterého se tomuto třpytivému filmovému klenotu dostalo v rámci loňské přehlídky Powellových a Pressburgerových filmů na MFF Karlovy Vary. 
Nejznámější film pozoruhodné tvůrčí dvojice však není za mistrovské dílo považován odjakživa (byť získal Oscara za hudbu a výpravu). V době, která si vážila realismu, totiž Powell s Pressburgerem natáčeli „jen“ silně stylizované žánrové příběhy. Vnímat jejich tvorbu jako sérii navenek lehkovážně položených otázek, týkajících se smyslu života a smrti, dokázala až současnost – jistě především proto, že právě tímto způsobem pracuje i část hollywoodské elity. V souvislosti s Červenými střevíčky samozřejmě okamžitě naskočí baletní drama Darrena Aronofského Černá labuť (2010). Právě ve srovnání s povrchně efektním snímkem, který se klasikou Powella a Pressburgera volně inspiroval, ovšem vynikne nestandardní zajímavost třiašedesát let starého titulu.
Technicolor a tkáň života
Přestože Červené střevíčky jsou vrcholnou ukázkou práce s dnes už nepoužívaným materiálem, trichromním Technicolorem, cinefily v čele s režisérem Martinem Scorsesem na nich dlouhodobě nefascinuje jen povrchní rozměr opulentní podívané. Právě ten se ve filmu ovšem stává východiskem zkoumání, které působí nestandardně a komplexně jak v rámci dobových, tak současných kinematografických trendů. V záři vypravěčského reflektoru se ocitá tanečnice Victoria (kterou oduševnělým způsobem ztvárnila dvaadvacetiletá baletka Moira Shearerová), jež přijímá angažmá ve špičkovém baletním souboru. Ví, že kariéře primabaleríny musí obětovat všechno, neváhá však opustit profesionální výšiny kvůli soužití s milovaným mužem. Talentovaný skladatel Julian však začne svou Victorii brzy podvádět s operou - a baletka se vrací do područí náročného a inspirativního impresária Borise Lermontova a ke své osudové roli v titulním baletu.
Rivalitu života a umění Emeric Pressburger s Michaelem Powellem nevnímají jako problém, který by se dal nějak uspokojivě vyřešit. Správné rozhodnutí neexistuje, přestože pravděpodobně existuje dokonalé představení – alespoň v té podobě, ve které je ve filmu nabízí legendární patnáctiminutová baletní sekvence začínající jako „zfilmované divadlo", pokračující v artové muzikálové konvenci a končící jako zásadní existenciální fantazie odehrávající se v hrdinčině mysli. Prvky reality přitom neustále podvratně atakují divadelní prostředí, kde působí "nemožně", už proto, že celá sekvence (která je stříhaná jako film) začíná a končí zvednutím opony.
Neobvykle rozdány jsou i role ve vyprávění. Hrdinkou zde totiž není Victoria, ale Lermontov ve vynikajícím, napůl ironickém a napůl démonickém podání oblíbeného Powellova herce Antona Walbrooka. Noblesní impresário je pyšným stárnoucím mužem, který se do své hvězdy zamiluje, ale nedokáže zahodit své poučky o tom, že soukromý život do baletu nepatří. Obývá současně dva světy, jeviště i jeho zákulisí - realitu. Oba se pokouší ovládat, neumí však sám tvořit ani žít. Musí selhat i proto, že jde vlastně o jeden záludný prostor, ve kterém se lidem po čase nabízí jediná alespoň trochu poctivá cesta - bolestně a osaměle se ubírat k (možná nedosažitelnému) zmoudření. Což je velmi realistické vyznění „baletního dramatu“.
Powell a Pressburger na sklonku 40. let dosáhli zralého mužného věku a do desátého společného díla vložit své životní i umělecké zkušenosti. V Červených střevíčcích tak stvořili cosi jako hluboce osobní existenciální horor o tvůrčí existenci, který nás diváky – skrz „dokonalý“, stylizovaný povrch - přibližuje tepající a krvavé tkáni reality.
VB 1948, 133 minut, titulky
Scénář a režie: Michael Powell, Emeric Pressburger
Kamera: Jack Cardiff
Hudba: Brisn Easdale
Hrají: Moira Shearerová (Victoria Pageová), Anton Walbrook (Lermontov), Marius Goring (Julian Craster), Austin Trevor (Palmer), Esmond Knight (Livy), Ludmila Tchérinaová (Boronská)
Premiéra: 13. 12. 2011
(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také vyšel. Redakci děkuji za možnost uveřejnit ho i zde na blogu.)
Žádné komentáře:
Okomentovat