Vypravěč příběhů Steven Spielbeg

Letošní rok je pro Stevena Spielberga obdobím k bilancování: v listopadu to bylo čtyřicet let, co poprvé oslnil diváckou veřejnost. Jeho celovečerní debut Duel (1971), televizní thriller o řidiči pronásledovaném vraždícím náklaďákem, byl tak úspěšný, že si našel cestu i do kin. Dalším důvodem k oslavám jsou i pětašedesátiny, které Spielberg oslavil 18. prosince. Nazout kostkované bačkory a přijímat v domácím ušáku gratulace ovšem nehodlá. Uvádí do vánočních amerických kin hned dva své nové filmy. Toto načasování si ovšem užívají jen Spielbegovi krajané: v Evropě se sice z adaptace kreslených seriálů Belgičana Hergého Tintinova dobrodružství můžeme těšit už od konce října, na premiéru ambiciózního přepisu úspěšné knížky britského spisovatele Michaela Morpurga Válečný kůň si však budeme muset počkat až do února příštího roku.

Už teď je ovšem jasné, že oba filmy, které vznikaly prakticky paralelně, představují dva různé póĺy Spielbergova režisérského talentu. Tintinova dobrodružství jsou velkoryse pojatou zábavou, která oslovuje nejširší divácké spektrum, navíc v módním formátu 3D. Ten si Spielberg jako režisér vyzkoušel ve své kariéře poprvé, a hned s pozoruhodným výsledkem. Druhý letošní Spielbergův režijní počin, Válečný kůň, není artovým opakem Tintina, ale dalším z řady režisérových „malých“, osobních projektů, kterými odjakživa prokládá své divácké hity.

Pro Spielberga ovšem neexistuje v rámci jeho vlastní tvorby žádné striktní dělení na filmy adresované dospělému publiku a „dětinské“ blockbustery plnící pokladny kin. V portfoliu režiséra, jehož majetek se dnes odhaduje na tři miliardy dolarů, se fantazijní příběhy doplňují a prolínají se seriózními dramaty vázanými na témata války a holocaustu (jež Spielberg považuje za osobní kvůli svému židovskému původu). Pro jeho přístup k filmařské práci je ovšem příznačné, že i jeho „umění“ většinou vydělává: oscarové drama Schindlerův seznam (1993) se s rozpočtem 22 milionů dolarů a celosvětovými tržbami 321,3 milionu stalo jedním z jeho vůbec nejvýnosnějších děl. Špatně si nevedlo ani drama z druhé světové války Zachraňte vojína Ryana (1998) či retrodrama o izraelském lovci teroristů Mnichov (2005).

Tuto strategii si Spielberg může dovolit jen proto, že největší zisk mu dlouhodobě nepřináší jeho vlastní tvorba, ale jeho rozmanité a rozsáhlé producentské aktivity zahrnující vedle filmu i televizi či videohry. V rámci společností Amblin Entertainment a Dream Works sází na svůj prakticky neomylný čich na lukrativní látky a témata a na schopnost rozvíjet spolupráci s herci a tvůrci, kteří generují vysoké zisky. Spielberg tak vytvořil úspěšné tandemy s režiséry Robertem Zemeckisem (sci-fi série Návrat do budoucnosti v 80. letech) a Michaelem Bayem (série Transformers) nebo producenty Georgem Lucase (série Indiana Jones) nebo Peterem Jacksonem (Tintinova dobrodružství).Současně už od konce 70. let pomáhá začínajícím tvůrcům a formuje cizí kariéry, což se mu z dlouhodobého hlediska samozřejmě znamenitě vyplácí.

Uplynulý rok byl v tomto směru téměř vzorový: jako výkonný producent si přepilný Steven připsal na konto sérii televizních dokumentů o 11. září Rising: Rebuilding Ground Zero, televizní sci-fi seriály Falling Skies a Terra Nova a hned několik pozoruhodných fantazijních snímků určených pro kina. Zatímco westernová sci-fi Kovbojové a vetřelci si u diváků ani u kritiky moc dobře nevedla, třetí díl akčního dobrodružství Transformers je v režii hitmakera Michaela Baye zatím druhým nejvýdělečnějším titulem letošního roku. Celosvětově si na tržbách přišel na víc než na miliardu dolarů. Dobře si vedly i další sci-fi, na kterých se dnešní oslavenec podílel jako výkonný producent – rodinný příběh o boxujících robotech Ocelová pěst a dobrodružství skupinky teenagerů a ztraceného mimozemšťana Super 8. Druhý zmíněný film natočil zkušený J. J. Abramse jako otevřenou poctu Spielbergovým filmům z konce 70. a první poloviny 80. let: najdete v něm ozvuky témat a vypravěčských postupů příznačných právě pro tvůrce Blízkých setkání třetího druhu, E. T. – Mimozemšťana.

Od outsidera k vítězi

Film Super 8 se odehrává na maloměstském předměstí – podobném, na jakém v 50. letech vyrůstal samotný Steven Spielberg. Jeden z dospívajících hrdinů Abramsova snímku je navíc zapáleným amatérským filmařem, který si nerozumí s realitou a uniká před ní do jistoty vlastní fantazie. Obojí dobře zapadá do Spielbergova vlastního životopisu, jehož ranou část sám mnohokrát velmi osobitě převyprávěl ve svých filmech.
Spielberg se narodil 18. prosince 1946 v Cincinnati, ale dětství strávil v newjerseyském Haddon Township a arizonském Scottsdale. Předměstí plné uniformních rodinných domků, pyšnící se bazénem a dvěma garážemi a blikající do tmy televizní obrazovkou, se v jeho filmech objevuje s železnou pravidelností. Úhledný, blahobytný středostavovský životní styl však maskuje odcizené rodinné vztahy. A od souseda k sousedovi je přes pečlivě posekaný trávník někdy nekonečně daleko. Azylem pro všechny introvertní snílky se zdá být klukovský pokoj, i do něj však zasahuje skutečnost: je třeba dospět, i když při tom není nutné ztratit všechnu nevinnost a zvědavost spojovanou s dětstvím.

S předměstím svého dětství Spielberg zřejmě definitivně nezúčtuje nikdy: naposled si to s ním vyřizoval ještě před třemi lety v Indiana Jonesovi a Království křišťálové lebky (2008). Navenek idylická předměstská lokace se tu ukazuje být obří kašírovanou maketou, na které armáda v arizonské poušti testuje ničivé účinky atomové bomby. V rámci žánrové nadsázky stačí Indymu v podání Harrisona Forda schovat se do ledničky, malý Steven se však s destruktivními ataky reality musel vyrovnávat jinak. Jeho dětství přitom nebylo vysloveně nešťastné, alespoň pokud jde o hmotné zabezpečení a lásku matky Leah, koncertní pianistky.

Inženýrská profese otce Arnolda však vyžadovala, aby se rodina často stěhovala. Přecitlivělý Steven si v každé nové škole musel hledat kamarády, učil se mizerně a ulevilo se mu, když mohl z neutěšené reality rodičovských sporů (jež vyvrcholily rozvodem) unikat do snů. Motivy rodiny s věčně nepřítomným otcem a unavenou, trpící matkou a téma hledání ztraceného domova se posléze staly leitmotivem řady jeho filmů. (Vlastní domov si ovšem Spielberg vybudoval vzorově: po čtyřletém svazku s herečkou Amy Irvingovou zakotvil před dvaceti lety po boku Cate Capshawové a otcovské povinnosti ho váží k sedmi potomkům, ať už vyženěným, vlastním nebo adoptovaným.) V road movie Sugarlandský expresu (1974) rodiče prchají před policií s uneseným synkem, v E.T. – Mimozemšťanovi (1982) se ztracený cizinec z vesmíru pokouší vrátit domů s pomocí frustrovaného pozemského chlapce, v dramatu Říše slunce (1987) se malý Brit zoufale snaží najít rodiče ztracené ve víru válečných událostí a v duchařské romanci Navždy (1989) pro zemřelého hrdinu domov znamená život. V Hookovi (1991) se zase přerostlý Peter Pan snaží vzpomenou si na šťastnou myšlenku o své rodině a v ambiciózní sci-fi A.I. Umělá inteligence (2001) se zodpovědnosti lidských rodičů marně domáhá ztracený malý robot naprogramovaný na lásku. A v tragikomedii Chyť mě, když to dokážeš (2002) zase mladý podvodník chronicky měnící své identity nachází otcovskou figuru v agentovi FBI.

Postava otce se objevila i v původně ryze oddechové sérii o archeologovi-dobrodruhovi: v druhém pokračování nazvaném Indiana Jones a poslední křížová výprava (1989) vystupuje postava Indyho tatínka v podání Seana Conneryho – a ve čtvrtém filmu se sám stárnoucí protagonista musí vyrovnat s existencí téměř dospělého syna, o jehož existenci dosud neměl ani ponětí. Série o Indianu Jonesovi je typickým příkladem spielbergovského díla, jež v bezproblémovém, sladkém cukrátku zábavné podívané skrývá hořkou pilulku: hra s žánrovými vzorci umožňuje návrat k tématům, která jsou podle Spielberga příznačná pro celou generaci, zrozenou v éře poválečné hospodářské prosperity a dozrávající v bouřlivých 60. letech.

Sám Spielberg ovšem v rámci generace Nového Hollywoodu, jež v první polovině 70. let vstoupilo praxe a posléze do filmové historie, představoval spíš opak angažovaného rebela s jasnými politickými názory (dnes je ovšem uvědomělým sympatizantem amerických demokratů). Ještě v 80. letech ho filmy zajímaly víc než realita, což bylo pro jeho kritiky neklamnou známkou politováníhodné infantility. Ve skutečnosti nešlo jen o prosté pokračování Spielbergova dětského úniku do světa fantazie – šlo také o schopnost podívat se na reálné problémy skrz žánrové vzorce a pokusit se je jejich prostřednictvím řešit. Spielberg ze svých filmů dlouho vylučoval špatné konce, jako by chtěl přepsat své vzpomínky na dětství pro co nejširší divácký okruh. Taková osobní psychoanalýza, pokud má fungovat jako zdroj obživy, ovšem není pro každého: vyžaduje schopnost zaujmout a vtáhnout diváky do svého světa. A právě to Spielberg umí.

Dnes sám patří k nejlepším vypravěčům stříbrného plátna, své schopnosti si však tříbil jako vášnivý filmový fanoušek. Už coby introvertní teenager pronásledovaný úzkostmi a fobiemi byl - navzdory rodičovským zákazům - televizním maniakem. Návštěvy kina ho fascinovaly natolik, že otcovu amatérskou 8mm kameru proměnil v největší výhru svého života. Od amatérských filmečků natáčených s kamarády a třemi sestrami se díky rodičovské podpoře rychle posunul dál: sci-fi o mimozemské invazi Firelight, kterou v roce 1964 jako šestnáctiletý pořídil za 400 dolarů, měla víc než dvouhodinovou metráž a tematicky předznamenala jeden z jeho příštích hitů – Blízká setkání třetího druhu.

S pocity outsidera, které bývají na začátku spielbergovského filmu povinnou výbavou každého hrdiny, se ovšem sám Steven musel ještě dlouho potýkat. Na střední škole čelil projevům antisemitismu (přestože mu tehdy židovské kořeny jeho rodiny nic moc neříkaly). A po dvou neúspěšných pokusech dostat se na prestižní Jihokalifornskou univerzitu se musel spokojit Kalifornskou státní univerzitou. Důležitější pro Speilbergovu filmařskou kariéru však byla exkluzivní pracovní smlouva, již s ním coby s jednadvacetiletým talentovaným mladíčkem uzavřelo prominentní studio Universal díky jeho krátkému snímku Amblin‘ (po němž v roce 1981 pojmenoval svou vlastní produkční firmu). Televizním režisérem se však nakonec nestal, i když se podílel mimo jiné na zrodu legendárního seriálu o inspektoru Columbovi (přinejmenším tím, že pomáhal Peteru Falkovi s charakterizací jeho proslulého hrdiny).

Stevenovým snem byl film, v čemž se nijak nelišil od svých vrstevníků – vesměs absolventů nových filmových programů na univerzitách, kteří znali a milovali hollywoodskou klasiku i evropské artové snímky a dokázali na začátku 70. let oslovit středoškolsky vzdělané mladé publikum. Spielberg a jeho vrstevníci – Francis Ford Coppola, George Lucas, Martin Scorsese či Peter Bogdanovich – debutovali menšími, nízkorozpočtovýmni snímky, ale produkční studia jim rychle začala svěřovat nákladnější projekty. Stejně jako jeho vrstevníci, i Spielberg, jehož prvním filmem určeným pro kina byl thriller Sugarlanský expres, totiž snil o vzkříšení klasických hollywoodských žánrů, které by naplnil vlastními pocity a touhami a novou vypravěčskou energií. Po úspěchu Coppolova mafiánského dramatu Kmotr (1972) to byl právě on, kdo natočil první hollywoodský blockbuster moderního typu – Čelisti (1975). Příběh o bílém lidožravém žralokovi, který tyranizuje turisty v prázdninovém letovisku, stál 9 milionů dolarů a na tržbách vynesl rekordních 470,6 milionu.

Spielberg se tak v necelých třiceti letech stal prototypem filmaře, který umí vydělávat peníze. Mohl se pyšnit hvězdným renomé srovnatelným s hereckými star zlaté hollywoodské éry. Producenti v něm viděli tvůrce, do kterého mohou bez rizika investovat vysoké částky. Naplnil sice očekávání díky sci-fi Blízká setkání třetího druhu (která vydělala 303,7 milionů dolarů), bláznivá komedie z druhé světové války 1941 (1979) se však divákům příliš nelíbila a do pokladen amerických kin přinesla jen 92,4 milionu dolarů. Později si sice vedla velmi dobře na videokazetách a dnes sice patří ke spielbergovské klasice, tehdy však vážně ohrozila kariéru svého autora. Spielberg totiž na sklonku 70. let nebyl v rámci generace Nového Hollywoodu jediný, kdo se nechal unést svými velikášskými představami a narazil na tvrdou realitu. Dnes je ovšem ukázkovým příkladem režiséra, který pracuje rychle, účelně a úsporně – a nikdy nepřekračuje rozpočet.

V následujícím desetiletí však Spielberg znovu upevnil svou pozici a stal se jedním z nejprominetnějších filmařů své generace. S přítelem Georgem Lucasem (jinak tvůrcem galaktické ságy Star Wars) rozjel Dobyvateli ztracené archy (1981) dobrodružnou sérii o Indiana Jonesovi, inspirovanou klasickými hollywoodskými příběhy plnými akce, exotiky a humoru. Navíc oslnil hluboce emocionálním a filmařsky bravurním E.T. – Mimozemšťanem, který stal divácky nejúspěšnějším hollywoodským titulem roku 1982 a dnes patří ke kultovní klasice žánru sci-fi.

Navzdory tomu si však znovu začal připadat jako outsider: po Blízkých setkáních a Dobyvatelích ztracené archy vyšel už potřetí jako režisér naprázdno z oscarové ceremonie. Přestože jeho filmy vydělávaly peníze, jeho režisérské práci se nedostalo náležitého ocenění. Filmový svět si Spielbega zakonzervoval jako výrobce dětinské popcornové zábavy a okázale ho přehlíží jako „vážného“ tvůrce. Nejtrpčí zklamání ambiciózního tvůrce ovšem teprve čekalo: jeho adaptace románu Alice Walkerové Puprurová barva (1985) získala jedenáct oscarových nominací včetně kategorie „nejlepší film“. Energicky natočené drama o osudech černošské rodiny se obešlo bez mimozemšťanů, kosmických lodí i akčních eskapád, však žádnou zlatou sošku nezískalo.

Spielberg mohl právem nabýt dojmu, že ho Hollywood nenávidí. Osmdesátá léta jsou nejnevyrovnanějším obdobím jeho karéry nejspíš právě proto, že ho pocit zneuznání zastihl v nejproduktivnějším věku a že se pokoušel nejrozmanitějšími způsoby dokázat svou hodnotu. Chtěl diváky bavit, ale nabídnout jim i svou temnou stránku (takže se Indiana Jones a chrám zkázy potýkal s výškou divácké přístupnosti). Vrhl se ve velkém do filmové produkce. Podpora nových talentů i úspěšných kolegů je mu ovšem bytostně vlastní: mnozí z nich se pod jeho ochrannými křídly vyprofilovali ve vlivné a úspěšné filmaře. Díky tomu v roce 1987 získal prestižní cenu Irvinga G. Thalberga. Protože ta se tradičně udílí v rámci oscarové ceremonie, mohl se alespoň tímto způsobem stát jedním z aktérů cen Akademie.

Na sklonku neklidných 80. let Spielberg v žertu hádal, že by se jeho vztahy s Hollywoodem mohly upravit, až mu bude pětapadesát. Nevěděl, že není daleko od pravdy: svého prvního režisérského Oscara získal až v roce 1994 za Schindlerův seznam. Bylo mu osmačtyřicet let.

Stárnout s humorem

V pětašedesáti už nemá Steven Spielberg s outsiderskými pocity žádný problém: režisérskému Oscarovi za Schindlerův seznam v roce 1999 pořídil bratříčka díky válečnému dramatu Zachraňte vojína Ryana. A mezi nejvýdělečnější filmy všech dob přidal po Čelistech a E.T. – Mimozemšťanovi v roce 1993 i dinosauří sci-fi Jurský park (která produsala kiny s tržbami 914,6 milionů dolarů). Sedmadvacet celovečerních filmů, pod kterými je Spielberg podepsaný jako režisér, vydělalo celosvětově celkem 8,5 miliardy dolarů.

Získal obrovské množství nejrůznějších cen (včetně Řádu briského impéria) a v hollywoodském filmovém průmyslu má dodnes klíčové postavení a obrovský vliv. Nikdo už nepochybuje o tom, že umí natáčet „vážné“ filmy, jež nejsou nevraživě intelektuální, ale působí dostatečně inteligentně na to, aby vzbuzovaly veřejné diskuze o „velkých“ otázkách týkajících se vnímání historie západní civilizace nebo postavení člověka ve vesmíru.

Jen stěží lze zpochybnit skutečnost, že Spielbergova díla patří k těm nejzábavnějším a nejzajímavějším, jaká dnešní Hollywood divákům nabízí. Ve čtvrtém Indiana Jonesovi Spielberg ukázal, že stárnout se dá s humorem, velkorysostí a pokorou: ví, že už dnes samozřejmě nemůže být nejrychlejší, nejvelkolepější a nejvtipnější. Tyto soutěžní disciplíny rád přenechává mladším a zbrklejším kolegům. Právě proto jeho technicky brilantní a složitě, jemně koncipované filmy projevují podivuhodnou odolnost proti zubu času.

Své temné stránky už jeden z nejúspěšnějších režisérů poválečného Hollywoodu nemusí hledat, protože je dokáže pozorně vyčíst z reality a přetavit ve velké lidské příběhy – ať jde o sci-fi o ničivé mimozemské invazi Válka světů (2005) nebo o politické drama Mnichov. A ani ve slunečně jasné, sofistikované klukovské hravosti ho hned tak nikdo nepřekoná, což nejlépe ukazuje jeho nejnovější film – Tintinova dobrodružství.

Úspěšnost Spielbergových filmů ovšem nezajišťuje jen jeho fenomenální vypravěčské umění, ale i schopnost do rozměru zábavné podívané ústrojně vpašovat naléhavé, hluboce emocionální poselství. Spielbergovská kinematografie tak proklamuje důležitost rodinných hodnot a toleranci k menšinám. Od ošklivého, komického mimozemšťana E.T., který se v 80. letech stal metaforou „politické korektnosti“, ovšem přešel k reálné afroamerické menšině: po Purpurové barvě a historickém dramatu Amistad (1997) chystá do kin drama Lincoln, vyprávějící o životě šestnáctého amerického prezidenta, který se zasloužil o zrušení otroctví. A ve Válce světů se utiskovanou societou stává samotné lidstvo.

Situace ohrožení hrozícího zničit nepohodlnou menšinu prostupuje řadu Spielbergových děl, nejosobnější naplnění však našla v těch režisérových aktivitách, které souvisejí s jeho židovským původem. Zájem o evropské předky, které zasáhl holocaust, sytil hluboce humanistický Schindlerův seznam, který Spielberga zviditelnil jako „dospěle“ uvažujícího tvůrce. Současná komplikovaná politická situace pak vyzařovala z podtextu Mnichova, který se zabýval složitou otázkou pomsty za brutální teroristický čin. Tento filmař se však ve svých filmech dotýká i komplikovaných otázek manipulace s osudem jedince nebo rovnou lidského druhu – ať už je vyčteme z příběhů o manipulaci s pravěkou DNA v Jurském parku nebo z pochmurných sci-fi o světě budoucnosti A.I. Umělá inteligence a Minority Report (2002).

Kdo by hádal, že takhle vyroste režisér, který si před čtyřiceti lety dokázal na opuštěné silnici hodinu a půl hrát s osobním autem a náklaďákem? Spielberg je přitom stále týž: zůstává plný nadšení a energie, hýří plány do budoucna a neopouští ho důvěra v dobré konce. I když v ní bude asi už vždycky přimíšená trocha hořkosti a nostalgie.

(Tento text jsem napsala pro měsíčník pouze pro muže ForMen, jehož redakci za možnost shrnout některá fakta o svém oblíbeném filmaři děkuji - stejně jako za možnost využít článek i zde na blogu. Uveřejnit portrét o víkendu se vzhledem k smrti Václava Havla moc nehodilo - snad se vám ale teď bude hodit k nějakému většímu, klidnému kafi v předvánočním čase.)