Hronovská etuda

Zatímco v sobotu navečer se místní borci poblíž rozkopaného hronovského náměstí rozcvičovali na Česko polský půlmaraton, využila jsem volné chvilky a dokoukala poslední DVD s filmem, který jsem měla ještě opatřit posudkem pro programové oddělení MFF Karlovy Vary. Letos jsem měla na starosti vesměs (ale nejen) indické a íránské filmy a neodvažuji se spočítat, kolik jsem jich vlastně viděla (něco kolem čtyřiceti).

Nebyla jsem tentokrát moc pilná, protože mi hodně času blokovalo psaní knížky (ta už v současné době zaplaťpámbu prochází odbornými korekturami). Užila jsem si nicméně vrchovatě adaptací současné psychologické indické prózy, vesnických melodramat se zpěvy, antiglobalizačních dramat a také překvapivého množství "muslimských" filmů o zlých hinduistech (nepamatuji, že bych se v minulých letech s nějakými setkala, nebo jsem je možná nepochopila).

V tom posledním (trval požehnaných 142 minut) se v navenek idylkické vísce v Bengálsku hrálo tradiční divadlo (takže se i zpívalo) a investigativní hrdinka - reportérka přišla na kloub machinacím místních politiků. Jednotka úspěšnosti každého indického filmu v mých očích ("jeden slon") však vůbec nebyla naplněna. Vlaďka Chytilová, která není příbuzná s paní režisérkou a má ve varském programovém oddělené na starosti zavalování posudkářů dalšími a dalšími haldami disků a následné laskavé vylamování posudků z těch smějících se bestií, si vždycky myslí, že si s tím slonem jenom dělám legraci. Ale vlastně dělám.

Teď jsem dost zvědavá, co z toho, co jsem navrhla (nebo odmítla) se na festivalu nakonec bude hrát. Program je samozřejmě v podstatě hotov, ale definitivní rozhodnutí budou vzhledem k návratu paní doktorky Zaoralové z Cannes padat zřejmě tuhle středu. Zatím vím jen to, že z filmů, které jsem doporučila, bude v soutěži k vidění drama Nejsem tvůj přítel režiséra Györgyho Pálfiho, které je divácky stejně nepříjemné jako onehdy jeho Taxidermie, i když se tentokrát obejde bez výstředních nechutností. Inu, kdo umí (zhnusit), ten umí.

Hádám, že by tenhle film mohl vzbudit trochu rozruchu - a také vyvrátit ty věčné řeči o tom, jak jsou všechny ty filmy v soutěži pořád tak nudné... O svém nadšení z toho, že se bude hrát mnou vřele doporučovaný Bezpečný prostor Izraelce Orena Gviliho, jsem už psala onehdy.

Z těch částí festivalového programu, které jsou zatím potvrzeny, se obzvlášť těším na Sametovou sekci s podtitulem Dvacet let svobody. Zvlášť políčeno mám na komedii Juliusze Machulského Kolik váží trojský kůň, ve které se slavný autor Sexmise (1984) vrací do 80. let. Vedle dalších, už klasických kousků (Milá Emmo, drahá Bětko Istvána Szabóa nebo oscarové Životy těch druhých) tady bude za českou stranu ke shlédnutí i časosběrný dvojdokument Heleny Třeštíkové Stanislav a Zuzana z cyklu Manželské etudy po dvaceti letech.

Ano, to je ten příběh, ve kterém se dva lidé berou strašlivě mladí kvůli očekávanému dítěti, patnáct let žijí v odcizeném manželském svazku a zatímco žena se utápí v tom, co by všechno bylo bývalo, kdyby, muž se před našima očima z mladíčka postupně promění v konstruktéra dalekohledů a neokázalého myslitele o životě.

Po letech Třeštíková dvojici zastihuje už v oddělených životech: rozdíly mezi povahově zcela protichůdnými partnery se ještě prohloubily po roce 1989. Podnikavec Stanislav se změnil v podnikatele, zatímco Zuzana se ještě bytelněji zabetonovala ve svém bolestínství a osamělosti... Kromě toho, že tenhle díl Manželských etud pěkně zrcadlí sametové změny, vypráví pro mne také o ženském a mužském způsobu, jak nakládat se životem, a také o tom, jak se postoje rodičů odrazí jako míč zpátky do života jejich dětí.

Děti Stanislava a Zuzany, Honzík a Zuzanka, jsou dnes už dospělí, pasivní a negativistická matka je od sebe odstředila a aktivní a zajímavý otec je přitáhl, jedno ovšem vědí jistě: svoje partnerské vztahy budou řešit jinak, než jejich rodiče. Film Třeštíkové vyznívá jemně optimisticky - opravdu by mne zajímalo, jak by asi vypadalo časosběrné sledování původních protagonistů dokumentu ve zbrusu novém, normalizačním režimu, který se na nás teď valí.

Asi je to jasné: pan Stanislav, až mu seberou firmu a dům, který si postavil, mu zdaní tak, že se ho bude muset vzdát, prodá svoje pěkné staré dalekohledy a vrátí se ke své první motorce. A paní Zuzana bude dál tiše a bezzubě reptat na osud v lékárně, kde je zaměstnaná, přestože bude mít plno různých pěkných sociálních dávek... A pískomilové v akváriu se jí budou utěšeně množit, protože těm je všechno fuk.