Prohledat tento blog

pátek 1. května 2009

Literatura nedětská: Gaimanova Kniha hřbitova

Protože v poslední době (a pořád ještě) musím spíš knihu psát než abych měla čas si nějakou cizí a lepší číst, teprve včera jsem zaklapla Knihu hřbitova Neila Gaimana. Autor mého oblíbeného comicsu Sandman se stává mým stále oblíbenějším spisovatelem: vždycky mne bavilo "být u toho" a sledovat na dálku, jak se někdo vyvíjí. A teď užasle koukám, jak se z mistra kreslených příběhů a výborného povídkáře stává literátí. Tím spíš, jak ostře zvlášť v poslední době vnímám rozdíl mezi "spotřebním čtivem" a "literaturou". Ty uvozovky jsem použila proto, že si (stejně jako u filmu) myslím, že potěšení z trvalejší kvality mohou nabízet i mnohé zdánlivě neušlechtilé žánry, pokud se jich chopí někdo, kdo myslí a k myšlení nás umí vyzvat. Samozřejmě pak "nevítězí" ten, kdo prodal světu víc výtisků (stačí si srovnat - abychom zůstali v oblasti fantasy - knížky Joanne Rowlingové o Harrym Potterovi, což podle mne není "literatura", a úchvatného Jonathana Strange a pana Norella od Susanny Clarkové).

Neil Gaiman se pomalu, ale jistě také stává literátem: každá jeho nová kniha je promyšlenější a celistvější, což se zdáli naznačovat už Anansiho chlapci, i když byli "pouhou" variací na Americké bohy. Kniha hřbitova daný směr potvrzuje i v tom, že Gaiman rozvíjí "své" téma a zbavuje se předchozích chyb: jednotlivé kapitoly lze sice vnímat jako povídky (kniha tak vlastně začala vznikat), zdání fragmentárnosti ovšem během čtení pozvolna ustupuje pevné koncepci a na konci se všechno spojí tak, jak má, aby vám to vzalo dech.

V první řadě se nenechte zmýlit představou, že jde o nějakou dětskou četbu, jakou sugeruje česká obálka. Hrdinou je sice dítě, respektive někdo, koho sledujete od batolecího věku na práh dospělosti, není to ovšem tradiční postava sloužící jako vějička ke ztotožnění pro dětského čtenáře. Kniha hřbitova dokazuje, že i s formou zdánlivě "dětské" literatury se Gaiman naučil zacházet. Zatímco Koralina (jejíž filmová adaptace přijde do českých kin co nevidět) byla zjevně dětskou četbou napsanou pro vlastní dcery, Kniha hřbitova nenaznačuje jenom to, že i nejmladší Neilova dcera Maddy už snese "vážnější" vyprávění. Nejlepší knihy "pro děti" totiž může číst každý a kdykoli a dospělí se se svými potomky zpravidla přetahují, pro koho z nich jsou vlastně určené. Kouzlo těchto knih je v jejich nesentimentálnosti a nedořečenosti: dávají vám prostor pokračovat po jejich přečtění dál - a už zcela samostatně. A právě něco podobného dělá v Knize hřbitova Neil Gaiman, částečně úmyslně, částečně ovšem omylem (pregnantnost závěrečných stran působí vzhledem k rytmu předchozích kapitol úchvatně, ale také uchvátaně). Proto také Kniha hřbitova není žádným "definitivním" mistrovským dílem, ale pouze příjemně zajímavou knížkou: nemohu a nechci tvrdit, že je něco jako Alenka v kraji divů, ale myslím, že si ji můžete klidně přečíst a že si to celkem užije i vaše dospělé, nesentimentální ego (já jsem na konci uronila poctivou slzu).

Skutečnost, že na samém začátku zloduch Jack jedním šmikem podřízne celou hrdinovu rodinu, by ostatně mohla milovníky roztomilých dětských vyprávěnek odradit hned na začátku. Finále, ve kterém si to hrdina s Jackem vyřeší docela jiným způsobem, odkazuje k možnosti "jiných", dospělejších řešení, než jaké nabízí klasický souboj usilující o fyzické zničení protivníka.

Co se týče jiných, promyšlených a dospělých čtenářských radovánek, postava hrdinova mentora Silase má určitě v sobě něco, co hned tak nezapomenete (navíc svou zálibou v černých šatech zase připomíná Sandmana a samotného Gaimana - tentokrát jde ovšem o neposkvrněný černý samet!). Nemluvě o slečně Lupescu, která je tak trochu vlkodlak a snaží se převést Nika na rostlinnou stravu (a zaplaťpámbu nemá žádné "skřítčí oči" jako zatím snad všechny gaimanovské hrdinky). Co se týče nejrůznějších kulturních, mytologických a popkulturních konotací, patřících do oblasti "dospělé" četby, přijdete si tady samozřejmě - jako u Gaimana vždycky - na své.

Na Knize hřbitova naštěstí nic roztomilého není (stejně jako v ilustracích Davea McKeana, o jejichž "comicsovosti", respektive "filmovosti", nelze pochybovat) - tedy pokud nepovažujete za "roztomilé", že se osiřelého batolete ujmou duchové z místního hřbitova, nabídnou mu tam bezpečný domov, který ho má uchránit před Jackem do doby, než dospěje, a pojmenují ho Nikdo.

Jednotlivé Nikovy příběhy pak vypadají jako nezávazné epizody na dané téma a dají se číst jednotlivě, nikoli však na přeskáčku - směřují a gradují totiž zcela logicky ke konci - a ten z drobné zábavné historky o bizarním dospívání (které však kopíruje kteroukoli literární a mýtickou hrdinskou dospělost) dělá důstojný "pilotní díl" možné literární, comicsové nebo filmové série.

I tady je cítit jistá neukončenost, která ovšem souvisí už s vývojem samotného Gaimana. Film možná vznikne, možná nikoli, a kdyby se ho ujal třeba Tim Burton nebo Brad Silberling (který má obsesivní zálibu v záhrobních tématech), mohlo by to dopadnout třeba i lépe než adaptace Gaimanovy knížky Hvězdný prach, která byla pouze průměrně dobrou filmovou fantasy. Nemuselo by vzniknout dílko tak minoritní, jako výtvarně zajímavá Maska zrcadla, kterou podle Gaimanova televizního scénáře režíroval Dave McKean. A určitě by to mohlo dopadnout cituplněji a humorněji než podivně odcizený Beowulf, na jehož scénáři se Gaiman podílel s Rogerem Avarym.

Pokud jde o Gaimanovy nejbližší filmové plány, vypadá to momentálně ovšem spíš takhle. Což by mohla být dokonce časem i dobrá zpráva (zvlášť pokud padnou časem nějaká další zžajímavá jména).

A ještě poznámka: Jestli knihy raději posloucháte v originále v podání samotného autora, nezmarněte tuhle šanci. Vyhnete se tak navíc některým nepříjemným přehmatům, kterých se dopustila překladatelka českého knižního vydání Ladislava Vojtková.

Kniha hřbitova
/The Graveyard Book/
Neil Gaiman
Polaris 2008, 304 str., 249 Kč (ale třeba internetový Kosmas inzeruje slevu)

2 komentáře:

  1. Poněkud opožděně reaguji na tuto recenzi - trochu mi v ní chybí informace (podle mě dost významná), že celá kniha je parafrází Kiplingovy Knihy džunglí (resp. dvou Knih džunglí) --- je to parafráze do té míry, že jednotlivé Nikovy příběhy jsou zřetelně paralelní s konkrétními příběhy Mauglího.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zní to,jako by na tom bylo něco špatného:D Přitom Gaiman tuhle inspiraci v knize i zmiňuje a mě se tahle parafráze moc líbí :)

      Smazat