Kdo chytá v žitě - Terminátor?

Včera v šest večer se příjemnou vernisáží zahájila prodejní výstava mých amatérských korálkových šperků na filmová témata v prodejní galerii Ivany Follové ve Vodičkově ulici 36. Nakonec je tu vystaveno 49 položek, zahrnujících různě ujeté náhrdelníky, náušnice a náramky.

Podíl na přípravě expozice, respektive civění na ty, co to odpracovali, byl pro mne trochu perný, protože takové akce jsou jednou z mých španělských vesnic.

Díky kamarádkám a spol., které skvěle pomohly, a především úctyhodné profesionální nápaditosti samotné Ivany, to nakonec nevypadá tak hloupě, jak jsem se bála. Můžete se ostatně přijít podívat - nějakou dobu to ještě bude asi vystavené... Přijdete ovšem každopádně o rafinovaný a vtipný zahajovací projev kolegy Jana Folla, Ivanina manžela a mého dávného profesionálního mentora, ve kterém zmínil názvy všech 49 filmů, podle kterých jsou vystavené šperky pojmenovány. Protože je to směs od Persony po Burtonovu Planetu opic, klobouk dolů.

Náhrdelník nazvaný Červená pustina (nyní zdobí záhlaví blogu) jsem udělala v rámci charitativní akce organizace LORM, podporující hluchoslepé spoluobčany. Té akce se účastnily významné pražské módní návrhářky z volného společenství Czech Fashion Centre (CFC), mezi které patří Ivana, ale já přirozeně ne. Ale přece jen mne jakýmsi přehmatem růžovým chryslerem na mučivě dlouhou hodinu a půl unesli z vernisáže plné mých kamarádů od filmu na "Jarní červenobílý koktejl" CFC.

Ten probíhal paralelně na jiném místě Prahy a žádné hluchoslepé jsem tam neviděla, zato jsem však utrpěla jistou ukázku společenského žita. Krásným mladičkým modelkám a cvakajícím fotografům jsem se pak ráda vzdálila zpět ke svým poté, co jsme odevzdali kasičku s penězi, vybranými částečně také na mé vernisáži. :-) Snad ty peníze k něčemu budou.

Ráda jsem se dnes vrátila do svého světa. Třeba tak, že jsem cestou na projekci čtvrtého Terminátora (který je tak špatný, jak píše František Fuka), v metru narazila na kamaráda Jiřího Soukupa. Vedle Jana Gogoly staršího (který se zaměřuje spíš na "příběhy" ve stylu Je třeba zabít Sekala) je Jíra v Čechách jediným "skutečným" dramaturgem, kterého si vážím.

Pracuje trochu skrytě, vybírá si jen projekty, které ho osloví, ale když si vzpomenete (jen namátkou, snad to nepopletu) na filmy Vojtěch, řečený sirotek, Cesta pustým lesem, dokument Paní LeMurie nebo vláčilovský Sentiment (ale taky třeba na Záhadu hlavolamu nebo Děti noci, ve kterých také krátce smočil svůj tvůrčí spár, i když to nakonec dopadlo asi jinak, než bylo v plánu), cítíte ten silný, spodní proud, který táhne český film úplně jiným směrem než k povrchním hovadinám typu Václava.

Jíra směřoval na Moravu, kde odstartuje zatím tajný filmový projekt podle jeho scénáře (takže jsem se dál neptala, abych pak něco nevykecala). Vyprávěla jsem, co se v poslední době dělo se mnou, a tak jsem si uvědomila, že oproti němu stále poctivě a soustředěně žiju svou útržkovitou, chaotickou pěnou dní. Asi už s tím nic nenadělám, protože se k tomuhle zjištění doberu pokaždé znovu vždycky, když na sebe během let narazíme. A tak se zkouším uklidnit nápadem, že setkání silných podzemních vod a efemérního pěnidla má nakonec možná také nějaký smysl a že se obojí nějak vzájemně doplňuje.

P. S. Co se týče Terminátora, který je myslím právem poněkud mimo Jírův obzor :-), nechce se mi psát o něm, protože mne nudil- tedy nevřeštěla jsem nudou, ale taky jsem se vůbec nebavila. Asi mne ten nový Star Trek nějak zmlsal, že čekám nemožné. Nebo si pořád ještě příliš dobře pamatuju ten první film série, syrový a nekorektní. Terminátoří svět ale teď upadá do nicotnosti a může se tam už stát úplně cokoli.

Jen malá poznámka k motivu, o kterém se František ve své komplexní recenzi nezmiňuje: film si tezovitě pohrává s metaforami srdce a mozku, přičemž srdce coby pomyslné sídlo citu náleží lidem, zatímco mozek (respektive hlava) je doménou "robotů". A celé vyznění pak směřuje k jakési vyšinuté politické korektnosti, kdy se ruka němé a ohavně roztomilé černošské holčičky vine k ruce robotově.

Zdá se mi mimochodem, že v poslední době se nějak podezřele často ve filmech problémy likvidace jakéhokoli "jiného" druhu řeší výstřelem do hlavy: překvapilo mne to už o Wolverina. Dřív to totiž platilo jenom na zombie. Scenáristi v Hollywoodu často také působí, jako by jim někdo utrhal hlavy. Ale to přece není žádná novinka.