Mám ráda izraelské filmy a zahřeje mne, když někdy nějaký dostanu do ruky na posuzování pro programové oddělení Karlovarského festivalu (což je práce, kterou dělám každý rok už pěknou řádku let a dost mne baví). Izraelské filmy nebývají samozřejmě vždycky tak dobré, aby se daly na festivalu zahrát, ale skoro vždycky jsou mno mne zajímavé, už proto, že skoro vždycky představují politikum svého druhu. Kromě toho, že jsou profesionálně na příjemné "normální" úrovni, se mi líbí jejich ladění a praktická atmosféra: bývají činorodé, zábavné, tolerantní, pozitivní a nesentimentálně zřetelné v tom, co lidského chtějí říct. I kdyby šlo jen o poetizovaný příběh malé holčičky, která si oblíbí kačátko. Nejde tedy o to, že by politický byl jejich příběh nebo téma, ale o jejich ducha, který mi vyhovuje.V Izraeli neexistuje samozřejmě nějaká "vládní linie", která by určovala, o čem mají filmy být a jak by měly vypadat, a neexistuje tam v současnosti ani nějaká jednotná vnitřní autocenzura filmařů, která by je vedla k natáčení filmů s určitou atmosférou nebo poselstvím. (Důkazem může být Valčík s Bašírem, o kterém jsem v tomto smyslu psala třeba zde a který zřejmě vyjadřuje postoje mladší generace, směřující k přehodnocení minulosti a idealistickému hledání kompromisu ve vztahu k nekompromisně agresivním postojům Palestiny a Íránu.)
Mám proto ohromnou radost, že se letos ve Varech bude hrát izraeslký film, který jsem velmi vehementně doporučila a naštěstí se líbil i přátelům z programového oddělení: jmenuje se Bezpečný prostor (Merkhav mugan), má příjemných padesát minut a jeho režisérem je debutant Oren Gvili. Odehrává se v Haifě během Druhé libanonské války a jeho hrdinové, židovští snoubenci Maya a Roi, kvůli ostřelování města tráví svůj svatební den ve sklepě rodičovského domu, kde se má konat večer i samotný svatební obřad.V improvizovaném krytu se shromáždí nejbližší členové rodiny a pozvaní hosté ze sousedství, vedou řeči, škorpí se, jedí a mlčí, čekají na rabína, potýkají se s potížemi spojenými s přípravou oslavy... a vím, že to zní banálně, ale zkažená svatba, na kterou se většina pozvaných hostů nakonec nedostaví, se nakonec změní v demonstraci úplně obyčejné lásky.
Metaforické svědectví o ohrožení intimního životního prostoru válkou ve stylu Kusturicova Undergroundu (ale bez násilnických snah o podobenství) se obejde nez velkých slov a gest, hrdinové řeší jen své momentální potíže a vztahy a tíživá nejistota, úzkost a zvláštní únava do obrazů prosakuje až s přibývajícím diváckým časem. Film natočený s obrovskou radostnou energií a až hollywoodskou citovou razancí je ukázkovým příkladem "levné" produkce (k naznačení válečné atmosféry autorovi stačí vzdálený zvuk sirén v ulicích a zvuky dopadajících střel). A doporučuju, abyste si ho předem zapsali do svého varského diváckého deníčku (bude se hrát v rámci Fóra nezávislých).
Mám ráda izraelské filmy a bylo by mi líto, kdybych o ně přišla, třeba kdyby na židovský stát někdo hodil nějakou hnusnou bombu.
Žádné komentáře:
Okomentovat