Kaufmanovská anketa: Malkovich v hlavě

Nechápu, proč by měl být nějak významně divácky nebo kriticky zapeklitý zrovna režisérský debut oscarového scenáristy Charlieho Kaufmana nazvaný Synecdoche, New York (o jehož zpřístupnění se ovšem český distributor nepostaral ani tím, že by přeložil název do češtiny). Vedle kritických reakcí, vzbuzujících čtenářovy hluboké rozpaky trapnou blazeovaností, se zatím tenhle velezajímavý film dočkal už i chápavějších ohlasů. Chystám se o něm napsat do Filmu a doby (jinam v současnosti ani nemám možnost psát) a text samozřejmě zpřístupním i čtenářům tohoto blogu. Takže zatím jen malou poznámku.

Když jsem Synekdochu viděla na konci března na Febiofestu, napsala jsem o ní tohle), aniž jsem tušila, že očekávání komedie (které řadu diváků nutilo k spikleneckému pochechtávání) se může nějak výrazně podepsat i na reakcích recenzentů. U autora tak nevyzpytatelného, jakým Kaufman je, jsou přece jakákoli očekávání pošetilá.

Maximálně si můžete představovat, že muž, který vymyslel portál do hlavy hollywoodské hvězdy (V kůži Johna Malkoviche), společnost nabízející zákazníkům vymazávání vzpomínek (Věčný svit neposkvrněné mysli) a speciální koncept autorského psaní (Adaptace) přijde zase s nějakým úchvatným propojení tématu a vypravěčské formy...

Což se ve filmu Synecdoche, New York stalo. Proč by to ale mělo být "divnější" než jiné kaufmanovské filmy (nebo než řada jiných hollywoodských filmů), to mi nejde do hlavy. Myslím, že potíž je opravdu v tom, že v komediálním (nebo alespoň tragikomickém) žánru publikum spoustu věcí snadněji skousne, zatímco "vážné" ladění automaticky vzbuzuje představy přílišné náročnosti, délky, složitosti a podobně.

Potíž je ovšem možná i v tom, že Synekdocha má dvě pomyslné části, z nichž každá by vydala na samostatný film: obě jsou nicméně patrně tak trochu "autobiografické", jak jsme u Kaufmana zvyklí. Ta pomyslná první část ukazuje (relativně) všednodenní rodinný život hlavního hrdiny Cadena Cotarda (v podání Philipa Seymoura Hoffmana) jako existenci postupně se propadající do ďábelské absurdity. A soustřeďuje se na to, co česká kritika opakovaně nazývá "bolestínstvím". Neboť se domnívám trochu rozumět střednímu věku, s nímž Caden zápasí, nepřipadají mi ty jeho permanentní zdravotní fobie nijak bolestínské (leda by byl bolestín každý nad čtyřicet). Našinec se neprobouzí s rakovinným nádorem každý den, že, ale tak jednou měsíčně ho ta panika přirozeně zachvátí :-)...

Pomyslná druhá část vyprávění může (a nemusí) být Cadenovou představou o budoucnosti a stárnutí v soukromí i v práci, což jsou dvě existence, které posléze dokonale splývají a zmnožují se co do dějů, postav a motivů. Snaha o logické vysvětlení nejrůznějších dějů, které sledujete (a které často vyhlížejí jako samúčelné hříčky) může pro diváka představovat past. Já - jak známo - nevynikám logickým myšlením, ale Synekdochu jsem "pochopila", protože to důležité v ní se odehrává v obraze a rytmu, nikoli ve složité skrumáži nějakých souvislostí (i když celá linie spjatá s titulním typem básnické metafory je samozřejmě rozpracovaná s velkou péčí a důvtipem).

Zkrátka já jsem se bavila dobře (leč potichu), a byla jsem dojatá a užaslá, přestože tenhle film nepovažuji za povedený ani vyvážený (ani Kaufman, navíc coby režisér debutující, asi nemůže umět režírovat Kaufmavův v scénář - a možná to vlastně vůbec zrežírovat nejde?). Nad povedeností a vyvážeností dávám v tomto případě přednost nefalšované zajímavosti.

A teď k výsledkům mé malé kaufmanovské ankety, uzavřené koncem minulého týdne: nikdo z laskavých čtenářů se nenechal vyprovokovat, aby poslal Židy do plynu, a jen dvě truceurofanatická procenta se nechala vybudit ke konstatování, že Kaufman je bude zajímat, až se odstěhuje do Evropy. Šest procent neví, o kom je řeč, a pěkných dvanáct procentsoudí, že Kaufman je jen nafouknutá intelektuálská bublina. (Ale jak pěkně pořád někde lítá, že jo?) A dvě procenta soudí, že zajímavějším scenáristou je Zak Penn.

Sedmdesát sedm procent hlasujících čtenářů tohoto blogu má ovšem k Charliemu Kaufmanovi veskrze pozitivní vztah, i když jim do hlavy pořád leze ten Malkovich. Takže pravda a láska zase jednou zvítězila nad bolestínstvím a podivností. Sláva.