Clive Owen potřebuje dobrého režiséra

Moje drobná anketa o Clivu Owenovi se dobabrala ke konci - a výsledky jsou celkem jasné: 3% hlasujících využila provokativní možnosti zeptat se, kdo že to vlastně je, a stejné procento hlasujících se podivuje, co že na tomhle herci ty ženské vidí. Fešáka, který neumí moc hrát, v Owenovi vidí 5% účastníků hlasování, a nejvíc - 68 % - soudí, že potřebuje dobrého režiséra. Pěkných 19% hlasujících čtenářek a čtenářů si odkliklo odpověď "potřebuje mne".

O zelenookého (jestli mne zrak neklame) Angličana, který vzornou pílí vyvažuje své občasné výlety do světa zapomenutelných propadáků, je tedy v diváckých fantaziích docela rvačka. Co se týče momentální možnosti zasnít se, Bonton chystá v červnu na DVD thriller Toma Tykwera International, příběh agenta Interpolu na stopě mezinárodní korupce s Naomi Wattsovou, který se kvůli rozvláčnosti neodvážil vůbec vstoupit do našich kin. Tam se naopak 7. května ocitla neméně problematicky zapeklitá Dvojí hra Tonyho Gilroye, ve které to Owenovi sluší po boku Julie Robertsové - pokud jde o mne, rozhodně jim to ovšem šlo lépe v mém oblíbeném psychologickém dramatu Na dotek, kde si v režii Mikea Nicholse zahráli dvojici těsně provázanou s jiným párem (ztělesněným Judem Lawem a Natalií Portmanovou). Owenův sprostý dermatolog z Na dotek (kterého si zahrál i na divadle) je živoucí chlapskou postavou, která má sice solidní zíklad v divadelní hře Patricka Marbera, nabízí nicméně jeden z nejlepších důkazů, že tenhle herec skutečně potřebuje dobrého režiséra - a dobrý scénář. Což se v poslední době stalo ještě tak v Potomcích lidí Alfonsa Cuaróna, kde Owen dokázal potlačit své samčí charisma a převtělil se do antihrdiny, který nebojuje, ale pouze prchá, pokud možno podzimním blátem v ponožkách. A nebyla z toho žádná parodie, které má Owen sice také rád, ale nějak se mu nedaří vybrat si tu pravou a opravdu vtipnou (a proto není černohumorný thriller Michaela Davise Sejmi je všechny ničím víc než jen zavrženíhodnou hříčkou).

Pokud se Clive Owen přimotá do ruky režisérovi bez fantazie, dokáže nicméně dobře plnit ozdobnou funkci, což byl shodou okrasných okolností případ dvou historických kostýmních spektáklů - Krále Artuše (kterého spáchal Antoine Fuqua) a Královny Alžběty: Zlatého věku (v neblahé sterilní režii Shekhara Kapura). Z hereckého partnerství s Keirou Knightleyovou a Cate Blanchettovou kupodivu Owen za daných podmínek nevykřesal ani jiskru vášně, i když v historickém kostýmu mu to nepochybně slušelo. Vlastně podobně na tom byl v Rodriguezově arytmické replice comicsu Franka Millera Sin City - město hříchu, kde ovšem obrazová stránka (a tedy Owenovo fešáctví) slavila natolik drtivé vítězství, že to ani nevadilo: stačilo mu pouze nádherně stát a dofám, že totéž bude stejně účinně provozovat v sinciťácké dvojce.

A tak se vlastně znovu dostávám k názoru hlasující většiny, jež velmi správně odhaduje hlavní problém Clivea Owena na prahu pětačtyřicítky (kterou oslaví letos v říjnu): jeho působivost se odvozuje od schopnosti režiséra zapojit jeho charisma do fungujícího příběhu.

Mimochodem vůbec nejzajímavějším důkazem Owenovy přizpůsobivé proměnlivosti - v dobrém i zlém - zůstává série reklamních internetových filmečků The Hire, kterou si firma BMW v letech 2001-2002 objednala u osmi slavných světových režisérů. U Tonyho Scotta nebo Guye Ritchieho najdete úplně jiného Owena než u Anga Leeho a Wonga Kar-Waie (jejichž epizody naopak patří podle mého soudu k nejlepším).