Prohledat tento blog

neděle 27. června 2010

Znovu viděný: Taxikář

Kvůli Jodii Fosterové (poslední herečce, kterou píšu na objednávku nakladatelství XYZ do chystané knihy hereckých portrétů) jsem se znovu dívala na Scorseseho Taxikáře (1976) a byl to - jak jsem celkem očekávala - po letech zase jiný film než mnohokrát předtím. Především byl výrazně znepokojivější - zdá se mi totiž, že to, co jsem dřív považovala za dané, se mi dneska jeví vlastně dost nejisté. Nepochybně na to má vliv také režisérův zatím poslední film Prokletý ostrov (o tom, jak se v něm pracuje se "lží divákovi" jsem psala onehdy zde). Je mi teď jasnější, že pro Scorseseho je snová struktura spojená s vyprávěním v první osobě obsesivně opakovanou možností, jak diváka zavléct do ryzího oneirického vyprávění  (filmy Po zavírací době, Taxikář a Počítání mrtvých se kromě toho odehrávají převážně v noci - na Prokletém ostrově je pak samozřejmě velmi denervující skutečnost, že je situován vesměs do jasného denního světla a sny a vize se zdají být zřetelně odděleny od "reality").

Dnes si už vůbec nejsem jistá, jestli je Travis Bickle (Robert De Niro) skutečně vietnamský veterán a celkem jistě se přikláním k názoru, že scéna po finálním masakru je jakousi posmrtnou vizí. Ostatně masakr samotný je posléze mapován z pohledu "božího oka" - kamera se tu poprvé, demonstrativně a tím kinematograficky nejkřiklavějším způsobem odpoutává od "možné" perspektivy hrdiny, vyprávějícího nám dosud svůj příběh jakoby v první osobě. Podobně jako v Prokletém ostrově nás finále zpětně nutí začít přehodnocovat všechno, co jsme viděli předtím. Součástí závěrečné jízdy (a to jsem si dřív nikdy nevšimla) je i kratičké mihnutí tváře bezejmenné, ale důležité postavy žárlivého manžela, kterou si zahrál sám Scorsese - Travisova pasažéra, který razantně změní hrdinův život. Paranoidní, chladnokrevná, nenávistná a zjevně návodná tiráda na adresu ženy, která se spustila s černochem, proslovená během čekání pod oknem s ženinou stínovou siluetou, mění tohoto muže v jednu z  nejodpornějších postav v celé Scorseseho tvorbě.

Režisér se ve svém slavném filmu ovšem neobjevuje jen v roli tohoto pokušitelského ďábla v obleku, ale mihne se tam ještě jednou ve zjevně zcela odlišném partu - jako muž v tričku posedávající na zídce před kanceláří prezidentského kandidáta Palantinea, který pohledem okouzleně sleduje až ke dveřím krásnou Betsy (Cybill Shepherdová), do které se hrdina na dálku zamiloval (jde přitom o první představení této postavy, jež doprovází mimo obraz komentář - úryvek z Travisova deníku). Postava okouzleného čumila jakoby posiluje a zviditelňuje okouzlení samotného Travise - v tomto kratičkém okamžiku splývá hrdina dokonale se svým tvůrcem.

Dvojí režisérovo objevení v různých rolích (které nemá v rámci režisérských cameo rolí myslím obdoby) je tak možná nejdefinitivnějším potvrzením znepokojivé, snové unikavosti celého vyprávění.

4 komentáře:

  1. Díky za připomínku. Ano, ten konec je určitě sen. Díky za upozornění na herecké režisérovy vstupy... Geniální film! Bickle ale nenáleží mezi naprosté zrůdy a padouchy, jejich galerie pro něj nemá místo... Ivo F.

    OdpovědětSmazat
  2. Ivo F.: Ne, Bickle rozhodně ne - vždyť ani nevíme, jestli se mu nezdá i to krvavé finále, že?

    OdpovědětSmazat
  3. Tady snad spoilery nevadí:-)
    Já jsem to kdysi pochopil tak, že to krvavé finále se odehraje a hrdina v něm pochopitelně selže (jako při pokusu o ten atenát), protože realita je "poněkud" tvrdší než jak si ji on představoval a nepřeje ideálům. Ostatně, hlavního hrdinu jsem chápal jako člověka naprosto odtrženého od reality (ať už jako následek války - viz Lovec Jelenů, anebo prostě jeho povahou), žijícího hlavně vnitřním životem a neschopného pořádně komunikovat. Jen jednou málem uspěje (Cybill), ale i to si sám zkazí. Své frustrace, osamělost a bezcílnost života si chce kompenzovat tím, že se stane osvoboditelem oné prostitutky. Naivní představa se střetne s realitou a dopadne to pro něj velmi špatně. Každopádně ten závěr je právě ta naivní idealizovaná touha hlavního hrdiny, jak to celé mělo dopadnout. Řekl bych, že to může být řekněme "úniková" iluze, která mu letí hlavou v posledních vteřinách jeho života...

    OdpovědětSmazat
  4. podobně snovej závěr má i Král komedie - jakože je to další z Pupkinových představ. Karel

    OdpovědětSmazat