Jmenuji se Oliver Tate

Oliver - kouzelná hůlka nikde 

V souvislosti s britským nezávislým hitem, který do našich kin pyšně uvádí společnost Aerofilms, se mi nejvíc nabízí srovnání s Harrym Potterem. Tak tedy: film Jmenuji se Oliver Tate se žádným způsobem nepodobá příběhům mladistvému kouzelníka, i když i Harrymu nedávno bylo patnáct let, nosil školní stejnokroj, miloval svou spolužačku a měl velké problémy se sebeurčením. Titulní hrdina filmečku, který má  premiéru 14. července stejně jako potterovský velkofilm, má ovšem vůči Harrymu jednu velkou výhodu: přišel už o panictví, což je stav, k němuž se kouzelnický génius z Bradavic nedokázal dopracovat ani v sedmi filmech. Harry Potter má totiž tu smůlu, že obývá po všech stánkách korektní a sterilní svět, ve kterém se určité věci prostě nedějí ani se o nich nemluví. Už zmínka o akné v knižní předloze působila naprosto nepatřičně...

Jordana je dívka, která miluje
šikanu a požáry   

Oliver Tate se ovšem liší i od všech hrdinů hollywoodských teenagerovských komedií, kteří ztrátu panictví považují za nějaký zásadní krok k dospělosti. Pobledlý, sečtělý, depresivní kluk, jehož si stejně rádi vychutnávají spolužáci i učitelé, se v počátečních fázích vztahu ke spolužačce Jordaně nechává posunovat svým světáckým spolužákem, ale o sex vlastně ještě vůbec nestojí, a nespíš mu nic moc neříká ani líbání. Cítí se totiž leda tak na to, aby svou vyvolenou vzal za ruku nebo ji objal kolem ramen, což jsou ovšem projevy citu, kterými dívka okázale pohrdá. Větším problémem než svedení Jordany je tak pro Olivera nutnost vybalancovat svou chorobnou přecitlivělost maskovanou cynismem se spolužaččiným cynismem, kterým drsné děvče - jak se zdá - maskuje ještě větší cynismus. Pro diváka (i Olivera) by ovšem byla nuda, kdyby Jordana zůstala drsná a cynická, takže se vyprávění o první lásce komplikuje problémy rodičů: dívčina matka má nádor v mozku a Oliverovi rodiče Lloyd a Jill se ocitají na prahu rozchodu vlivem matčiny dávné lásky, odporného nového souseda Grahama.  

Ano, je to první láska 

Oliver se pokouší zachránit manželství rodičů a současně pečlivě aranžuje místa schůzek tak, aby vyhovovaly Jordanině dekadentnímu vkusu. I podvečer na molu s výhledem na dýmající průmyslový komplex má v sobě ovšem pěknou dávku svébytné poezie. Režijní debut Richarda Ayoadea (který se už úspěšně prosadil jako televizní režisér a herec, hlavně v seriálu Ajťáci) totiž nenabízí ani realistickou, ani odpornou verzi příběhu o první lásce. Nabízí verzi značně líbivou ve stylu těch nezávislých filmů, které dovedou ze skutečnosti vyhmátnout její "jiné", nehollywoodské aspekty a zůstat přitom natolik hezké, svižné a vtipné, aby ukojily prazákladní potřeby publika po sympatických hrdinech a chytlavém, efektně vyprávěném příběhu.         

Otec Lloyd: "Depresemi jsem
začal trpět v tvém věku".

Richard Ayoade se tak vydal cestou středního proudu, který v nezávislé angloamerické kinematografii hraje důležitou roli. Na Olivera Tatea tak mohou vyrazit do kina inteligentní diváci, kteří si potřebují svou inteligenci nenásilně potvrdit. Čím vzdělanější svou, tím víc pochytají různých narážek, i když jsou naprosto povrchní a nijak nesouvisejí s hlubší charakterizací hrdinů (např. Oliver čte Nietzcheho a jde do kina na Dreyerovo Utrpení panny orleánské). "Podmořskou" linii spojenou s profesí hrdinova otce a Oliverovou depresí pak zvládne pochytit a zaobdivovat i průměrně disponovaný divák. Nic proti tomu, že si Ayoadeův film získal takovou popularitu: pokud ovšem zmiňuje Salingerovo Kdo chytá v žitě nebo filmy Erica Rohmera (které má rád hrdinův depresivní tatínek, podmořský biolog), dotýká se úplně jiné ligy, než ve které sám boduje. 

Rodiče jsou nemožní, ale milovaní 

Po tomhle svém brblání chci podotknout, že Oliver Tate není špatný film, i když bohužel není tak dobrý, jak jsem doufala. Herci jsou v dětských a dospělých rolích naprosto výjimeční (a to i v menších partech), film má rytmus a líbivě krásnou kameru, která exteriéry v přístavním městě kdesi v anglickém Walesu mění ve znepokojivě nadzemskou krajinu. Hrdinův komentář pomáhá udržet potřebnou hladinku vtipnosti i v okamžicích, kdy mozaikovitý způsob vyprávění začne unavovat. Zajímavostí je určitě i stylizace a systém odkazů, které soudobou literární předlohu Joea Dunthornea posouvají někdy do druhé poloviny  80. let. Což je ovšem doba, kdy režisérovi - ročník 1977 - ještě patnáct nebylo. Takže to celé vypadá tak, jako by vyprávěl příběh nějakého svého o něco staršího kamaráda. Film má ovšem ambice zasáhnout všechny věkové skupiny, což je další prvek, který ho nenápadně sbližuje s "mainstreamovou" produkcí. 

Pokud si po 14. červenci budete vybírat, na jakou premiéru půjdete, jsem ovšem opravdu zvědavá, jestli dáte přednost Oliverovi, nebo jestli upřednostníte Harryho. 

Submarine
Velká Británie/USA 2010, 97 minut, titulky
Režie: Richard Ayoade

Scénář: R. Ayoade (podle románu Joea Dunthornea)

Kamera: Erik Wilson

Hudba: Andrew Hewitt

Hrají: Craig Roberts (Oliver Tate), Yasmin Paigeová (Jordana Bevanová), Noah Taylor (Lloyd), (Paddy Considine (Graham), Sally Hawkinsová /Jill), Darren Evans (Otis) 

Premiéra: 14. 7. 2011