Prohledat tento blog

neděle 28. června 2009

Koralína a svět za tajnými dveřmi


Zajímalo by mne, kdy Češi přestanou považovat animované filmy jen za zábavu pro děti. Starší generace totiž chodí na animovanou produkci příležitostně hlavně „z povinnosti“, coby doprovod svých ratolestí. Jakmile je výrostek schopen zakoupit si sám lístek u pokladny, zůstávají rodiče šťastně doma. Oproti situaci v „normálních“ zemích tak u nás mají animáky zpravidla nižší návštěvnost (odlišnější od zahraniční reality je už jen situace s filmy inspirovanými comicsy). Drtivá většina dnešních animovaných filmů je ovšem vymyšlena jako podívaná „pro všechny“ – a nepřehlédnutelné množství z nich dokonce nezletilým spoluobčanům vůbec není určeno.

Třetí pravěké dobrodružství Doba ledová (které má premiéru 2. července), orientované skutečně spíš na dětské publikum, ovšem nejspíš přitáhne víc divácké pozornosti než animovaná Koralína a svět za tajnými dveřmi (která vstoupila do českých kin 11. června). Právě ta bude nejspíš dobrou ukázkou rozpaků českého publika tváří v tvář „nedětské“ animované produkci.

knižní předloha Neila Gaimana (u nás vyšla před šesti lety jako Koralina) rozevírá propast mezi „infantilní“ zábavou a dílem přístupným i dospělým. Vysoce ceněná knížka (která získala mimo jiné i prestižní ceny Nebula a Hugo) je počtením, které odkazuje ke Carrollově Alence v kraji divů (a také k Švankmajerově carrollovské adaptaci Něco z Alenky): zavádí totiž titulní malou hrdinku ve starém anglickém domě, kam se o prázdninách přistěhovala s rodiči, do přízračného „druhého světa“.

Tam Koralína objevuje zajímavější verzi jejího vlastního životního prostoru, již ale stvořila monstrózně hubená a vysoká čarodějnice, která chce dívenku získat do své moci. Zdá se, že Koralínina „druhá matka“ má - na rozdíl od hrdinčiny uspěchané maminky - vždycky čas, vaří jenom dobroty a žádné „recepty“ jako dívenčin táta-spisovatel - a je odhodlaná novou chráněnku pohltit (nakonec doslova) svou láskou. Koralína rychle objevuje, že nový zábavný svět je jen smyslovým klamem a že jí nezbývá než si na úskočné protivnici vybojovat zpátky tu existenci, která ji předtím trápila a otravovala.

Ve druhém světě, do kterého vede z Koralínina bytu temná chodbička, z parádního salónu, jsou všichni dvojníci skutečných lidí opatřeni lesklými knoflíky místo očí. Pokud Koralína svolí vzdát se vlastního světa, musí i ona přistoupit na tuhle navenek bezvýznamnou úpravu. Rozdíl ve vidění světa se ovšem postavil i mezi Gaimanovu znamenitou předlohu a její animovanou adaptaci. Spisovatel ve své lakonicky poetické knížce, která je hladce přístupná dětským i dospělým čtenářům, v jednom okamžiku naznačuje, že představa druhé matky je nedílnou hrdinčinou součástí („Koralina, stojící ve dveřích, vrhala obrovský a neforemný stín. Jako by na koberci ležela dlouhá a hubená obří žena.“).

Režisér Henry Selick, který se ujal adaptace knížky na Gaimanův poněkud nerozvážný popud, sérii jemných a znepokojivě nezřetelných asymetrií v předloze zrušil. Hrdinčin svět a „druhý svět“ se jednoznačně a banálně liší: ten skutečný je statický a ponořený do nevýrazných barev, druhý hýří pouťovými efekty, třeštivou barevností a dokonce efektními muzikálovými čísly.

Podobně pojatý vztah dvou světů fungoval kupříkladu v animované Mrtvé nevěstě Tima Burtona (2005), ve filmové Koralíně se však omezuje na prvoplánový popis protikladů, který nemůže dospělejší publikum uspokojit. Pro menší diváky je ovšem hororově laděný snímek (který si tu a tam vypůjčuje od Jana Švankmajera) zase příliš děsivý – a to i navzdory skutečnosti, že do vyprávění přibyl (oproti předloze) Koralínin legrační kamarád ze sousedství, se kterým se zřejmě mají ztotožnit klučičí diváci. Příznačný pro posun oproti předloze je i fakt, že knížka se odehrává kdesi v Anglii (jež je Gaimanovým rodištěm), zatímco filmový příběh je - kvůli lepšímu uplatnění na americké trhu – situován do velmi konkrétního Ashlandu v Oregonu.

Prvoplánové, ale vypravěčsky nevyargumentované vítězství dobra nad zlem posléze spolehlivě vytěsňuje i Gaimanovo podvratně „dospělé“ morální naučení („Chtěl jsem ukázat, že někdy lidé, kteří vás milují, vám nedávají tolik pozornosti, kolik byste chtěli, a naopak lidé, kteří vás pozorností zahrnují, vás nemusejí milovat tak, jak byste chtěli.”)

Po filmech Hvězdný prach, Maska zrcadla a Beowulf se tak Koralína a svět za tajnými dveřmi stala další zjevnou, ale zajímavou prohrou v řadě gaimanovských filmových počinů. Omylem byla nejspíš už volba režiséra Henryho Selicka: ten si zatím nejlépe vedl s loutkovým muzikálem Ukradené vánoce Tima Burtona (1993), i tam ovšem (stejně jako v pohádkovějším snímku Jakub a obří broskev) dokázal, že má plno nápadů a energie, které nedokáže coby vypravěč plynule pospojovat.

Lehké náznaky a vnitřní souvislosti, které skrývá Gaimanův text, se docela vytratily: filmová Koralína je třeštivou podívanou, opírající se o nápad spojit poprvé filmové historii tradiční metodu stop-motion animace a moderního stereoskopického 3-D obrazu. Zatímco Tim Burton ve zmíněné Mrtvé nevěstě natáčel klasický „trnkovský“ loutkový film a ve finále ho prohnal počítačem (čímž dosáhl plynulosti pohybu), Selick svou neméně pečlivě a pracně ručně animovanou podívanou natáčel rovnou 3D kamerou.

Film tak můžete vidět jednak v klasické podobě (s českými titulky), jednak si ho můžete užít (dabovaný) ve speciální projekci se zvláštními brýlemi na očích. Což bych rozhodně doporučovala – při promítání v normálním kině totiž ještě víc vynikne, že řada scén se ve filmu ocitla pouze proto, aby demonstrovala možnosti 3D techniky. Vyprávění ustupuje vizuální exhibici, jejíž jednotlivá „čísla“ se od sebe kvalitou a zábavností dost výrazně liší. Starosvětský postup se tak střetává s nejmodernější technologií a místo výsledné harmonie vidíme dva světy, které se navzájem oslabují: pocit, že vám Henry Selick přišil místo vašich vlastních, soudných očí studené, lesklé černé knoflíky, je skoro neodbytný.

Zůstává otázkou, komu je filmová Koralína vlastně určená: pro milovníky standardních hollywoodských animovaných filmů (bez ohledu na věk) bude asi zatížena přílišnou literárností a Gaimanovy sofistikované čtenáře musí asi nutně rozčarovat. Pochybnosti fanoušků předlohy totiž asi neukonejší ani takové detaily, jako je zjevná podobnost Koralínina tatínka se samotným spisovatelem.

Coraline

USA 2009, 100 min., kopie 3D, určené pro zvláštní projekci, jsou dabované, klasické kopie jsou opatřeny českými titulky
Scénář a režie: Henry Selick
Hudba: Bruno Coulais
V originálním znění mluví: Dakota Fanningová, Dawn Frenchová, Teri Hatcherová, Ian McShane, Jennifer Saundersová, Keith David V českém znění mluví: Tereza Taberyová., Zbyšek Pantůček, Lukáš Hlavica, Věra Černá, Martin Zahálka

Premiéra: 11. června




P.S. Mám tu zase nějaký technický bordel, na který reaguju panikou a ještě většími zmatky - načtete tuhle recenzi bez problémů? Zobrazil se vám v pátek Malkovich? Napište mi, prosím. A.

3 komentáře:

  1. Gaimana mám rád, ale už když jsem se dozvěděl, že Coralinu dělá Selick, jsem se trochu bál výsledku. Původně jsem na film chtěl jít, ale teď si myslím, že radši zůstanu jen u knížky. Tenhle text se mi načetl v pohodě, ale John Malkovich se nezobrazil.

    OdpovědětVymazat
  2. Taky se přidávám, Koralína je OK ( i film se mi docela líbil, i když šla jsem opět u nás v Českém Brodě na Bartu a říkala jsem si "proč nenechávají ty loutkové filmy takové kostrbaté - je to nakonec hezčí"), ale Malkovich se mi jako Jakubovi nezobrazuje.
    Eva Součková

    OdpovědětVymazat
  3. Film neměl chybu, repsektive neměl chybu ve slazení hudby, děje, animací i dokonce oproti knize to dokázal dát vše dohromady a nezůstat jen u vize v hlavách čtenářů, ale rozbalit to širším vrstvám v podobě filmu. Pochválil bych i český dabing. Malkovich se neobjevuje :)

    OdpovědětVymazat