Medard na krku

Euronoc (jak to včera v televizi děsivě nazval moderátor Václav Moravec) vyústila v euroránu (protože všechno už teď může mít předponu euro, že?). Musím se přiznat, že po těchto volbách (hloubat můžete pro začátek třeba tady) cítím jistou kratičkou úlevu... Něco jako unavené vydechnutí: alespoň je to za námi.

Radostně jsem si nad množstvím hlasů pro "svou" Stranu svobodných občanů nezařvala - nicméně subjekt, který vstupoval do voleb se zcela mizivou reklamou, sympaticky nepodporován žádnými záhadnými miliony odkudsi (kde asi na své zubení brala Olga Zubová?), dosáhl alespoň na finanční příspěvek náležející stranám, jež získaly víc než jedno procento hlasů. A jsem samozřejmě ráda, že nakonec netriumfoval Jiří Paroubek, i když okamžitě bojovně prohlásil, že tato prohra znamená výhru na podzim. Cítím se zkrátka nějaká utahaná, i když jsem si poprvé v životě dovolila vědomě "vyhodit" svůj hlas - respektive dát ho někomu, kdo zjevně neměl velkou šanci...

A protože už mne nedávno jeden čtenář nazval "jaklovkou", vlastně musím přiznat, že jsem si teď četla s větším zájmem než nějaké konkrétní rozbory tuhle podvratně realistickou poznámku.

Navzdory ní mne teď budou zajímat i komentáře k celkovým eurovýsledkům :-) (taky dobré slovo, že?), kterým to bude na cestě do našich médií trvat delší dobu. Jak se třeba postavit k tomu, že do europarlamentu se dostali i švédští piráti? (Pirate Bay s největší podporou mladých voličů-mužů získala 7,4 procenta hlasů a polepšila si tak významně oproti minulým volbám v roce 2006, kdy si vydobyla jen 0,6 procenta hlasů.) Jejich nabídky jsem vzhledem ke své technické neschopnosti zatím osobně nevyužila, čiperná aktivita takového bizarního politického uskupení mne však inspiruje k nápadu založit kupříkladu Stranu nepřátel mšic na růžích.

To bychom taky nějaké hlasy získali, že? A naše volební billboardy by vypadaly rozhodně vesele a pozitivně.

Jinak se nám překuluje Medard (jedna z příslušných pranostik hezky praví: "Na jakou notu Medard zahraje, na tu se bude celý měsíc tancovat"), přičemž jde podle vžitého odborného označení o součást evropského letního monzunového počasí (které končí - a to se podržte - až petrskými dešti v první srpnové dekádě!). Podle mého oblíbeného Velkého pranostikonu Zdeňka Vašků pršet na Medarda nutně nemusí (i když to dneska zase už na déšť vypadá), ale ten obvyklý západní vítr většinou skutečně vane... Snad mi odvane divnou náladu.

P.S. Nespokojencům, žádajícím si spíše psaní o filmu než o europolitice a europočasí, slibuju ještě dnes či zítra ráno zničující dlouhou verzi svého textu do Filmu a doby o Kaufmanově filmu Synecdoche, New York.