Zpět z teplých krajin

Jasas. Právě jsem se vrátila od moře. I když občas zuřilo, jak už to na větrné severní Krétě bývá zvykem, a hrozilo nadávající filmovou kritičku srolovat a kamsi beznadějně odnést, bylo dozajista vlídnějším přítelem než hnusné počasí, co máte tady v Čechách. Nemýlím-li se, je dneska slunovrat, a to by měl být slunný, jasný a předlouhý den plný radosti. Letadlo se zmítalo jako šílenec, jak se mu nechtělo do střední Evropy - a teď docela chápu proč.

Co se týče internetu a tedy mého napůl slíbeného blogování, k němuž bohužel příliš nedošlo, projevili se zase Řekové jako národ, který některé inovace, které mu nesedí, provádí s intuitivní ďábelskou rafinovaností. Počítač s příslušným připojením, který se loni zdarma nacházel v pohodlné a tiché hotýlkové hale, činorodě přestěhovali přímo na bar u bazénu mezi dva reproduktory hlučící - s ohledem na převážně polské hosty - polskou pop-music (odtamtud jsem taky psala ten jediný poněkud zoufalý příspěvek). Co na tom, že alkohol a limonáda tekly z píp na dosah ruky... na barové sesli v tomhle prostředí se prostě nesoustředím.

Zároveň na počítacím přístroji byla spousta pěkných videoher využívaných dětmi, takže šlo o ryzí součást zábavního hotelového vybavení. V mých očích byl ovšem lepší starý dobrý houpací Donald, který ale místnímu nezletilému osazenstvu připadal trapně zastaralý (a já jsem se na něj bohužel nevešla).

Nebylo tedy lehké napsat v tom lenošném vedru dva texty, které jsem pošetile slíbila - tématický článek patrně nevalné úrovně o filmových gangsterkách inspirovaných skutečností do mého oblíbeného ForMena a portrét Jana Švankmajera do Reflexu (text vám nabídnu i zde, jakmile vyjde u platící objednavatele). A poslat do do tačné, pracujíví Prahy byl docela oříšek. Moje technická idiocie však nakonec slavila vítězství díky laskavé slečně recepční, která měla vřelé pochopení pro můj uštvaný výraz.

Povedlo se mi pořídit několik ryze prázdninových obrázků, se kterými se vás dovolím sebestředně obtěžovat - dnes půjde především o dvě fotografie pěkných rzí, na které jsem narazila během svého pravidelného loudání po řeckém venkově. První se nachází na tajemné kovové kouli v zahradě neobývaného domu ve vesnici Tavronitis, druhá žere lavičku v přístavu sousední vísky Kolimvari. Přikládám také dokumentární foto příletu dvou tajemných létajících objektů na mou oblíbenou pláž.

Ke studiu rzi, záhadných nebeských úkazů a rozbouřených mořských pěn se dobře hodila četba Švankmajerovy knížky Síla imaginace (kterou v roce 2001 uspořádal z textů různých kvalit František Dryje). Když už jsme u toho Donalda, pobavila mne historka, kterou dává Švankmajer mimo jiné k dobrému: z redakce Mladé fronty mu tuhle zavolali, co prý říká rekonstruované verzi Sněhurky a sedmi trpaslíků. Řekl jim, že ho to "absolutně nezajímá". Mne by zase zajímalo, koho z té redakce napadlo volat právě Švankmajerovi, který přece považuje Walta Disneyho za "jednoho z předních likvidátorů evropské kultury", "patřícího k zakladatelské generaci všeobjímající pokleslé popkultury, která jakožto kultura vítěze třetí světové války zaplavuje celý poražený svět". (Úryvek z deníku z natáčení Lekce Faust, 30. srpna 1994).

Mám ale ráda Jana Švankmajera i Walta Disneyho - do historie animovaného filmu patří oba. Ano, a tak jsem se oslím můstkem (zbožňuju oslí můstky) dostala tam, kam potřebuji - respektive k výsledkům "animované" ankety, které jsem vás zanechala napospas ve své nepřítomnosti. Doufám, že jste za tu dobu už viděli filmovou Koralínu (taky o ní časem ještě něco utrousím).

Takže na otázku, jaký mají vztah k různým animačním technikám ve filmu, 77% drahých hlasujících naznačilo, že jsou jim lhostejné, pokud se dobře baví. Inu, já bych tuhle šalamounskou odpověď taky podepsala - jenže já se dobře bavím, jenom když je animovaný film vymyšlený zajímavě a nejraději mám, když technicky i výtvarně ladí s tématem. Což je třeba případ Mrtvé nevěsty Tima Burtona, která využila šíleně pracnou klasickou stop-motion animaci velkých loutek, prohnanou ve finále počítačem. Zmizel tak efekt "trhaného" pohybu (který jednoho mého známého doháněl jako chlapce k šílenství u Jiřího Trnky). (Koralína v tomhle směru mimochodem svým způsobem pokračuje - Henry Selick taky použil stop-motion, ale natáčel rovnou na 3D kameru.) Devět procent hlasujících soudí, že počítačová animace zatím působí příliš strojově a ruční práce má naopak duši - nic není lepším důkazem, než právě Švankmajerovy fyzicky kontaktní filmy, které jakoby přímo vnímáte rukama.

Nikdo z hlasujících nesoudí, že klasická animace je mrtvá (hurá). Tři procenta to vůbec nezajímá (budiž) a pěkných devět procent odkliklo možnost "Koralína je animovaná? Vypadá tak opravdově". Drzá provokace? Obyčejná zhulenost? V tomhle počasí bych se nedivila ničemu.