Prohledat tento blog

pondělí 8. června 2009

Kaufmanův nostalgický Matrix (Synecdoche, New York)

Zvědavosti na režijní debut pozoruhodného scenáristy Charlieho Kaufmana (kterému v roce 2004 vynesl Oscara za scénář VĚČNÝ SVIT NEPOSKVRNĚNÉ MYSLI) vzal z většinového pohledu vítr z plachet samotný film. Ten je značně nediváckou podívanou, byť postrádá tradiční začátečnickou arytmii: nemůžeme mluvit o chybném castingu a špatném vedení herců, o emocionální a žánrové nejistotě, vratké vnitřní koncepci či o neschopnosti ovládat vlastní časoprostor.

Padesátiletý Kaufman jako režisér rozvíjí po svém vše, co nabízely už předchozí snímky, natočené podle jeho scénářů. Film SYNECDOCHE, NEW YORK se nicméně dočkal nařčení z nezvládnutosti a přílišné délky, chaotičnosti a elitářské nečitelnosti – a také sebestředného bolestínství (abych namátkou vypočetla výhrady především české mainstreamové kritiky – pokud se vůbec při své lenosti myslet obtěžovala snímkem zabývat). Na druhé straně se ovšem Kaufmanův režijní debut setkal zvlášť v USA s velmi pozitivním hodnocením kritiky i s vstřícnou „oficiální“ odezvou (Independent Spirit Award za nejlepší film roku, cena Roberta Altmana).

Širší publikum však neskrývá zklamání, neboť si Kaufmana zařadilo jako komediografa: režiséři Spike Jonze (V KŮŽI JOHNA MALKOVICHE, ADAPTACE), Michel Gondry (SLEZ ZE STROMU, VĚČNÝ SVIT NEPOSKVRNĚNÉ MYSLI) i George Clooney (MILUJTE SVÉHO ZABIJÁKA) pojali jeho scénáře víceméně jako komedie, čemuž odpovídalo i herecké obsazení. Nicolas Cage (ADAPTACE) a Jim Carrey (VĚČNÝ SVIT NEPOSKVRNĚNÉ MYSLI) jsou vnímáni jako mainstreamoví herci, což publiku usnadnilo možnost je následovat i do příběhů které by jinak jen obtížně vřazovali do známého diváckého prostoru. Proměnlivý Philip Seymour Hoffman ovšem zůstává sice znamenitou volbou z hlediska hereckých kvalit, ale jako typově vstřícný průvodce komplikovaným vyprávěním působí téměř neobchodovatelně. (Hoffmanovi pak sice velmi důstojně sekunduje řada velmi zajímavých kolegů, postrádajících však statut hvězdy, přitahující diváky do kina.)

Potíže s klíčovým prvkem „diváckého“ filmu - ztotožněním s hrdinou - jsou ovšem zakotveny už v Kaufmanově originální koncepci „muže bez vlastností” (respektive muže, jehož charakteristiky jsou důsledně rozviklávány – posléze včetně jeho genderové identity). Protagonistu, divadelního režiséra a autora Cadena Cotarda, vlastně „vysvětluje” až závěrečný vnitřní monolog, shrnující posléze složitě rozehraný proces, kterého byl divák svědkem. Finále tak zároveň plní roli okamžiku, kdy se divoce rozvířené prvky vyprávění vracejí do pojmenovatelných kategorií..

Vodítek k zařazení postavy je publikum zbaveno hned na počátku, kdy se rozvolňuje pojem času: hrdina se potýká s nástupem podzimu svého života – není na něj však trochu mladý? Caden, ztvárněný teprve dvaačtyřicetiletým Hoffmanem, je ovšem svébytnou projekcí objektivně staršího tvůrce, jehož filmy bývají často dotknuté autobiografičností (respektive soustavnou hrou s implikovaným Charliem Kaufmanem). Autorovou projekcí jsou ovšem ve filmu i jiné postavy, konfrontované rovněž předčasně s nevyhnutelným chátráním (mj. Caden inscenuje Smrt obchodního cestujícího s mladými představiteli hlavních rolí, jeho dcera Olive později zemře mladá na infekci, jež zachvátí květiny vytetované na jejím těle).

Rozviklávání statutu hlavní postavy pokračuje tím, že Cadena sice zachvacuje série podivných a zkázonosně vyhlížejících chorob, autor však vůbec neřeší, zda pouze trpí hypochondrií nebo zda je skutečně nemocen (a možná umírá): jen tím, že někdo existuje, se totiž přibližuje zániku. Rozdíl mezi Cadenem a ostatními postavami tkví nicméně v tom, že hrdina se chorobně neobává smrti, ale života. Výsledkem je stav zmrtvění, ve kterém protagonista už ani neusiluje svou situaci pochopit. Partnerka Adele (oblíbená kaufmanovská herečka Catherine Keenerová) ostatně u společné psychoterapeutky přizná, že si často představuje svou existenci po mužově skonu – načež Cadena opustí, což zafunguje jako potvrzení rozsudku smrti.

Vnímání SYNECDOCHE jako příběhu vyprávěného mrtvým mužem nám usnadňuje interpretaci (Kaufman mimochodem použil tento motiv už v postavě Bronfmana v komedii SLEZ ZE STROMU): můžeme ignorovat povinnost vykládat film jako „realistický“ životní příběh a hledat v něm logiku a pravděpodobnost, pátrat po chronologii a odlišovat „skutečnost” od „vizí”. Pokud některým kritikům podoba filmu připomíná pád listu se stromu – vířivý, částečně náhodný, částečně záhadně pravidelný -, je třeba zpřesnit, že jde spíš o pokus postihnout okamžitou „situaci“ tohoto listu než o mapování jeho pohybu. SYNOCDOCHE tak sice působí vnějšně méně artikulovaně než třeba MALKOVICH, založený na atraktivním, přímočarém vizuálním nápadu s portálem do hlavy titulní hollywoodské hvězdy, subtilností prostředků se však přibližuje mistrovskému VĚČNÉMU SVITU.

Film se neopírá o tradiční těšitelské zviditelnění Cadenovy situace v kauzálním lineárním příběhu, ale pokouší se evokovat pochody, odehrávající se v jeho mysli, těkající svobodně mezi prožitky a představami o přítomnosti, budoucnosti a minulosti. Navíc jde o svérázně „posunutou” autobiografickou esej o vztahu života a umělecké tvorby, srovnatelnou s Felliniho 8 ½ nebo Bergmanovou PERSONOU (v níž nesmíme přehlédnout možnou projekci tvůrce do ženské postavy. jež u Kaufmana vyústí až v nahrazení postavy Cadena v jeho divadelní hře ženou). Podobně jako ve zmíněných kodifikovaných mistrovských dílech musíme hrdinu akceptovat bez ohledu na jeho zjevné charakterové vady a vztahové poklesky (sám Caden ve finále ironicky líčí svůj vnitřní svět jako „ponuré, zbabělé hlubiny osamělého, zmrveného já“). Navíc při inscenaci své divadelní hry násilně manipuluje se svými herci a vybíjí se v mužsky velikášských simulacích (protikladem k jeho přístupu je velmi ženské dílo Adele, zahrnující vypjatě subtilní, impresionistické portrétní miniatury).

S odjezdem Adele a dcerky Olive, jejichž nepřítomnost se z plánovaného měsíce protáhne na „navždy”, se prohlubují poruchy vnímání času (zprvu se např. rozcházejí jen data z rádia a Cadenových novin): hrdinovy prožitky se zrychlují a zhušťují (což ladí s pozorováními psychologů o našem subjektivním vnímání vlastního životaběhu). Bizarní fyzické potíže posléze vymizí, Caden a další postavy kolem něj však v pomyslné druhé části vyprávění, zahrnujícímu zhruba dvacetiletí, podléhají příslušnému chátrání, zahrnujícímu vedle tělesné sféry i vztahovou oblast. Sebestředný hrdina dlouhodobě zmarní životní lásku k recepční Hazel, absolvuje neuspokojivé manželství s herečkou Claire a frustrace ze vztahu k dceři posléze vyústí v absurdně bolestnou scénu, v níž se dospělé Olive, umírající v nemocnici, musí omluvit za svou neexistující zvrácenost (navíc německy, což nabývá dalšího významu vzhledem ke Kaufmanovu židovství).

Udělení prestižního MacArthurova grantu rozšiřuje vyprávění o motivy umělce a jeho „životní hry“, přičemž Caden se nyní paradoxně ještě výrazněji „vyprazdňuje”: Kaufman podvratně odsunuje stranou otázku hrdinova talentu (ta totiž nezní tak, jestli Caden cenný „grant géniů“ skutečně získal, nebo si to jen představuje: jde prostě o impuls, umožňující mu soustředěnou seberealizaci bez hranic). Formulace doprovázející udělení grantu („Doufáme, že vám nabyté finance umožní vytvořit dílo opravdové, nesmírně krásné, jehož hodnota pro vás i celý svět bude neměnná.”) Cadena dovede k realizaci „brutálně pravdivé“ divadelní hry, již v následujích desetiletích průběžně improvizuje v reálném čase. Představení „větší než život” manipuluje (a také odráží až k definitivnímu prolnutí) životy stále většího množství aktérů. Koncepce života jako hry, kde každý hraje hlavní roli, vylučuje i existenci diváků (které Caden ještě potřeboval pro inscenaci Smrti obchodního cestujícího). Dělítko mezi diváky, herci a „normální existencí“ zmizelo stejně jako hranice mezi zkouškou a představením (jeden herec se režiséra zaraženě ptá: „Kdy přijdou nějací diváci? Zkoušíme už sedmnáct let.“)

Projekt, uzavřený zprvu do velkého hangáru na Manhattanu a postupně pohlcující i svět venku, se odvíjí od titulní básnické figury - synekdochy (již se v názvu filmu český distributor z neznámých důvodů rozhodl nepřeložit): pojem, označující nahrazení části celkem nebo naopak, sám Kaufman ale doporučuje nevysvětlovat (je to „jen titul“), onomatopoicky nicméně upomíná na (existující) město Schenectady ve stále New York.

Oproti často citované Borghesově povídce o vládci, který pohřbil své území pod dokonalou mapou v měřítku 1:1, není Cadenovým cílem vytvoření kopie v životní velikosti: jde spíš o proces experimentující jako s modelářským návodem s knihou Simulace a simulakra Jeana Baudrillarda. Realita je mrtvá a Caden v panice vrší množství odkazů na ni i nových realit, přičemž Kaufman tentokrát nepracuje ani tak se vzpomínkami a možností manipulace paměti (jako ve VĚČNÉM SVITU), jako spíš s představami budoucnosti, zasaženými nostalgií za minulostí („Co kdysi bývala zajímavá a záhadná budoucnost, je teď minulostí,“ komentuje Caden tento proces ve finále). Realita je pokusně nahrazována svými obrazy a o slovo se hládí nostalgie po „skutečné” současnosti. „Poskvrněná“ mysl Cadena - šíleného baudrillardovského vědce z postmoderního hororu – se pokouší vytvořit upokojivě fungující hyperrealitu.

Modeluje však mnohem bohatší, proměnlivější a vzpurnější světy, než jaké by formovala titulní synekdocha: v jeho režii nevznikají jen repliky manhattanských ulic, domů a bytů (i hangáru samotného), ale i repliky a variace zúčastněných postav (nevyjímaje Cadena samotného) ve stylu pomyslně nekonečně prázdné babušky. Cadenova „prázdnota“ má pak stejnou funkci jako postava Nea, jak ji v sérii MATRIX hraje Keanu Reeves. Navzdory bezmála opačným vztahům k vyjadřovacím prostředkům vzniká tatáž „prázdná“ postava, do níž může divák promítat vlastní představy. Hoffmanovu odtažitou „masku“ přitom zvýrazňuje i stárnutí postavy založené na maskérských efektech i na tom, že Cadena postupně začínají hrát jiní herci, vytěsňující původního představitele. Kontakt s postavou nicméně neztrácíme, především díky Hoffmanově intenzivně sympatickému výkonu, (jehož nejdůležitější součástí je vnitřní monolog).

Navenek bizarní srovnání s populární sérií mne nemůže nevyústit v obdiv ke Kaufmanově promyšlené a především prožité koncepci. Zatímco trilogie bratrů Wachowských stále ještě funguje jako vrcholný komentář současného filmu k otázce hyperreality a byla přijata většinovým publikem, Kaufman dosáhl mnohem zajímavějších (byť divácky výrazně méně uživatelsky příjemných) výsledků se starosvětskými, až nostalgickými vypravěčskými prostředky. Místo atraktivních hrdinů, těkajících v divokém rytmu futuristickými kulisami a virtuálními digitálními prostředími, nabízí takové starobylé a přežité atrakce, jako jsou zajímaví herci hrající normální lidi a vypravěčské techniky divadla, literatury a malířství. Caden Cotard neskáče vzduchem, obejde se bez divokých honiček a pokud s bojuje s nějakým nepřítelem, je jím jen on sám. Jeho virtuální matrix se zjevně nachází v lidské hlavě a neztrácí tak ani v groteskní nadsázce civilní a přiměřenou podobu. (Kaufman se ostatně při zpodobení svého matrixu neobešel bez technologie jen ve VĚČNÉM SVITU, ani tam však poruchová technická udělátka doktora Mierzwiaka nepředstavovala žádný hi-tech ideál).

Tomu odpovídá i Kaufmanova režie: SYNECDOCHE podepřel hluboce a detailně promyšlenou koncepcí, která není o nic méně nápaditá a vtipná než předchozí kaufmanovské filmy: v inscenační rovině však neusiluje o takovou okázalost jako Gondry či Jonze. Kaufman však vlastní svět „prodává“ pozvolněji a méně jistě, bez klipařské energie, dovolující potlačit některé příliš všetečné otázky (byť si při natáčení přišli na své tvůrci vizuálních i maskérských efektů). Tomu napomáhá i rozvážná volba kameramana Fredericka Elmese (který pravidelně spolupracuje s Jimem Jarmuschem). Navzdory složitému kulturně-teoretickému pozadí zůstává nový Kaufmanův snímek filmem vyvolávajícím současně (a možná především) emoce. Kaufman si představuje, že je třeba zhlédnout film několikrát a nespoléhat na logiku.

Caden totiž nepodniká menší dobrodružství než Neo, byť nezachraňuje lidstvo, ale pouze sám sebe. Z typického kaufmanovského arogantního manipulátora ((přiznání ve finále: „Zjistíš, že tě nikdy nikdo nesledoval, a chceš jen řídit.“) se mění v muže, který se přiblížil poznání sebe sama. „Trestem” pro něj zůstává v ryzím existenciálním smyslu už sama pomíjivost života, směřujícího nevyhnutelně ke smrti navzdory tomu, že se pokouší uniknout jí do hyperreality. Za to, že SYNECDOCHE není depresivní, ale pouze melancholická, vděčíme autorově koncepci mnohočetnosti (jak jsem o ní psala ve Filmu a době 3/2003).

Snímek tentokrát už jménem hrdiny odkazuje k vzácné neuropsychiatrické poruše (osoba trpící Cotardovým syndromem může soudit, že je mrtvá a, neexistuje, případně postrádá některé životně důležité orgány, a pacient postižený příbuzným Capsgravovým syndromem se domnívá, že osoby kolem něj byly nahrazeny dvojníky. Každopádně jde o rozpor mezi viděnou realitou a neschopností mozku viděné adekvátně zpracovat). V souladu s tím Cadenova práce s herci, vycházející z klasické Strasbergovy Metody, vyústí do přeobsazování „skutečných“ rolí. Caden posléze s velkou a nově nalezenou pokorou hledá nejlepšího představitele sebe sama, což je zdrojem řady absurdně komických interakcí (jeho samotného nakonec hraje žena, což zjevně upomíná na jungovskou tezi o sebepoznání prostřednictvím modelace vlastní verze opačného pohlaví – animus/anima).

Poznání vlastní zaměnitelnosti a pomíjivosti se stává zdrojem naděje: existence druhých je stejně důležitá jako ta naše, byť pro nás jejich „matrixy” zůstávají zahaleny tajemstvím. Přimknout se k myšlence, že všichni sdílíme tentýž osud, znamená pro Cadena zmrtvýchvstání: konečně se přibližuje jasnozřivému poznání. Právě v té chvíli ho ovšem přerušuje anonymní hlas nejvyššího manipulátora jako v nějakém absurdním židovském vtipu... Je to dobrý vtip? Asi ne, protože většina se jaksi nesměje. Každopádně je to jeden z nejzajímavějších vtipů, jaké jsem v poslední době slyšela.

SYNECDOCHE, NEW YORK (Synecdoche, New York)
USA 2008, 124 min.

Scénář a režie: Charlie Kaufman
Kamera: Frederick Elmes
Střih: Robert Frazen
Hudba: Jon Brion
Hrají: Philip Seymour Hoffman (Caden Cotard), Catherine Keenerová (Adele Lacková), Michelle Williamsová (Claire Keenová), Samantha Mortonová (Hazel), Emily Watsonová (Tammy), Jennifer Jason Leighová (Maria), Dianne Wiestová (Ellen Bascombová/Millicent Weemsová), Hope Davisová (Madeleine Gravisová), Tom Noonan (Sammy)

(Text bude uveřejněn v časopise Film a doba ve zkrácené verzi. Za možnost zpřístupnit ho čtenářům tohoto blogu děkuji.)

6 komentářů:

  1. UFFF...
    učetl jsem tuto recenzi, dlouho už jste tady žádnou nepsala, takže díky, ale (jak to říci a neurazit)- mám doma slovník cizích slov, zalistoval jsem si... (mimo jiné - co máte proti krásnému českému slovu "zvukomalebný" ?)
    myslím, že v Cinemě by vám to hodně, ale opravdu hodně zkrátili...

    OdpovědětSmazat
  2. Ano, a přesně takhle jsem to taky myslela! Chcete psaní o filmu, holomci, tak ho máte! :-)

    Přehlédl jste, anonyme, že tohle bylo psáno pro Film a dobu, nikoli pro Cinemu. Tam bych samozřejmě psala text jinak a nekteré věci bych trochu potlačila (shodou okolností by to asi musely být právě ty vztahy s Matrixem přes Baudrillarda, které mne nejvíc zaujaly).

    Hádám, že tenhle text (nejde o recenzi, ale o pokus a kritiku) může mít asi tak dva čtenáře, kteří se budou snažit dočíst ho pro pořádek a ze zdvořilosti do konce - Kamila Filmu a Radomíra Kokeše. A těm se zase zbytky vlasů budou ježit tou hrůznou svévolí, s jakou se snažím napasovat do jakési odbornické pózy, ke které mi chybí myšlenkové schopnosti a teoretické vybavení. Haj hou.

    P.S. Ano, uznávám, že "zvukomalebný" je opravdu lepší.

    OdpovědětSmazat
  3. Hlásím se jako třetí čtenář. :)

    Je ale fakt, že na tenhle film čtu už asi pátou kvalitní recenzi, dobrá je taky třeba ta v literárkách od Kalivody. Je to až podezřelý, kterak stimuluje Kaufman publicisty. Ale možná za to může "nemalé rozpětí" filmu, kdy si zkrátka každý najde to své - a co tam chce vidět, tam taky vidí. Je to vlastně nejen autoterapie pro tvůrce, ale i pro diváky. Vidím v tom filmu takový dá se říct opak Přátel, které jsem nucen sledovat tu a tam se Student Agency, kde mi přijde, že je divák naopak dost striktně usměrňován všemi možnými způsoby; sledování toho seriálu nemá daleko k těsné rakvi, v níž pobývala nějakou dobu Uma ve druhým KB.

    Chtěl bych se ale zeptat, proč bude text ve Filmu a době krácen (to bych spíš chápal, kdyby zde byla otištěna kratší verze), vždyť oni zalamují kritiky takovým způsobem, že v podstatě odstavec sem / odstavec tam, ne?

    Shadwell

    OdpovědětSmazat
  4. Shadwell: Vítejte,můj třetí čtenáři! :-) Odevzdala jsem včera text hluboko po uzávěrce a nemohu tak možná doufat ani v to, že se vůbec dostane do nejbližšího plánovaného čísla.

    Jinak i ve Filmu a době nějaká omezení jsou: kritika/recenze by měla mít ideálně šest normostran, sedm se ještě snese. A ta, co jsem nakonec odevzdala, je o nějaký ten kus delší (začínala jsem ale víkendové krácení na textu, který měl odhadem patnáct grafomanských normostran). Bývá mi těch dlouhých verzí někdy líto, a tak teď využívám internet jako možnost, jak je úplně nevyhodit.

    OdpovědětSmazat
  5. Už jsem také v řadě čtenářů, kteří přečetli :-)
    Ono není od věci, když nějaký text donutí člověka jednou za čas vytáhnout a provětrat stránky slovníku :-) Na film se teším, ale u nás ho budou dávat kdo ví kdy.
    sharra

    OdpovědětSmazat
  6. Milá Sharro, blahopřeju :-).
    Alena

    OdpovědětSmazat