Nemůžu nerozvést, co jsem napsala ve své recenzi na velmi povedený film Marley a já - smutné oči Owena Wilsona, které jsou tam k pěknému vidění, mi nejdou z hlavy. A to tím spíš, že zrovna píšu jeho portrét do chystané knížky. Takže teď trochu osobního bulváru:Vždycky jsem si myslela, že mám radši Wilsonovo pomyslné dvojče Bena Stillera - a samozřejmě je to autorsky i herecky nesrovnatelně konzistentnější osobnost. A navíc ten jeho židovský pohled, ve kterém Iva Hejlíčková cítí navíc cosi potměšilého... což mi nevadí... Jenže o Stillera člověk nemusí mít strach, zvlášť, když hraje v takových lukrativních hrůzách, jako je Noc v muzeu.
Včera večer jsem pročítala ty hory kusých zpráv o pokusu o sebevraždu Stillerova křehčího a podle očí "hodnějšího" parťáka (bylo to v srpnu 2007). Owen Wilson podle všeho trpí depresivního stavy, což je pěkné svinstvo (máme to v rodině, tak o tom trochu něco vím). Podřezat si žíly a ještě se nacpat prášky na spaní, to vyžaduje pěkné odhodlání se na všechno vykašlat.
Nejsem myslím "fanynka", ale dlouhá léta trávím strašnou spoustu času se svými implikovanými známými a kamarády - vesměs hollywoodskými režiséry a herci. Nemůže mi být jedno, co kdo dělá, protože moje nálady i psaní se od toho dlouhodobě, bezprostředně odvíjejí.
A když mi hrozí, že by se někdo takhle úplně vypařil ze světa, pojme mne drobná úzkost. Nadlouho mi stačil ten pekelně talentovaný Heath Ledger, co loňského 22. ledna omylem přebral prášky na spaní.
A protože jsem nejen sentimentální, ale taky osobně potměšilá a navíc profesionálně ledově chladná, raduju se přívě teď z pokusu o sebevraždu Owena Wilsona. Do očí blonďatého Texasana, dříve ztělesnění zdraví, vtipu a bezstarostné mužské svůdnosti, se vkrádá jedinečný smutek. Nejspíš by po něm nebylo ani památky, kdyby tenhle navenek tak bezstarostná komik nebojoval s depresí a nevyzkoušel si, co to je dotknout se smrti.
Jako návod k prohloubení a ozvláštnění hereckého výkonu je to myslím k nezaplacení. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat