Febio: Synekdocha, New York

Febiofest začal a já jsem si poctivě vypsala filmy, na které půjdu, načež jsem to v duchu opravila na "filmy, na které bych chtěla jít, kdybych měla čas". Odevzdávka knihy se hrozivě blíží a já prožívám totéž, co prý všichni autoři v takové situaci, totiž zoufale nestíhám.

Můj první a poslední film z Febia tedy včera byla Synekdocha, New York mého oblíbeného Charlieho Kaufmana. Velikonoční výzdoba před smíchovským Village Cinemas mne trochu vyděsila, i po multiplexu samotném se občas někde válejí nějaké ošatky s vejci, ale to se dá přehlédnout (nebo rozšlapat).

Jinak "nový Kaufman", respektive režijní debut padesátiletého oscarového scenáristy (za Věčný svit neposkvrněné mysli Michela Gondryho v roce 2004), samozřejmě - jak se dalo předpokládat - nese všechny rysy prvního filmu. Ani Kaufman sám jako režisér pochopitelně nezvládá ukáznit vlastní velmi komplikovanou koncepci (a možná to ani nejde): postavy v čele s divadelním režisérem Cadenem Cotardem (skvělý Philip Seymour Hoffman) se tentokrát pohybují v ještě komplikovanějším "vnějšněvnitřním" prostoru, neboť si nejen vyměňují těla/role a zmnožují se (jako V kůži Johna Malkoviche), ale procházejí ještě k tomu i dlouhým časovým úsekem svých životů.

Kaufmanovo unikátní myšlení se navíc upíná na titulní básnickou metaforu (celek vyjadřuje část/část celek) a pracuje se vztahem zmnenšených a zvětšených modelů. Vím, že to zní strašně zapeklitě, ale asi už jste si zvykli, že Kaufman myslí zároveň neuvěřitelně přehledně a vizuálně a překlápí své nápady do dalších a dalších variací na základě citových, nikoli myšlenkových souvislostí. Synekdocha není "povedený" film, je ale strašně zajímavá a hluboce, hluboce smutná. A zároveň plná světla a velmi neobvyklé naděje. Vlastně bylo zábavné sledovat reakce diváků, kteří se domnívali do kina přijít - bůhvíproč - na komedii (asi zapomněli, že i ten Věčný svit s taškářem Carreym byl taky pěkně teskný). A tak mám svůj velký filmový zážitek, nad kterým si budu asi ještě dost dlouhou dobu tiše hloubat paralelně s povinnou prací.

Mimochodem, film, kolem jehož premiéry český distributor zcela právem chodí jako kolem horké kaše (protože tohle je na jednu kopii a artkino, kde se bude zdarma rozdávat černá, ale úplně černá káva, Boltone), se promítal v Cannes a chorobný tajnůstkář Kaufman byl zase jednou nucen se fotografovat (pokud nevíte, je to ten malý židovský muž, třetí zprava):