Truffautova tvář za "uplakaným" oknem jako upoutávka na mou postpubertu a film ze všech režisérových nejvíc zahleděný do smrti... Dlouho jsem Zelený pokoj neviděla, obávám se toho, protože kdybych zjistila, že není tak fascinující, jako si ho pamatuju, asi bych byla hodně zraněná. Já přehodnocuji většinou ráda, ale má to svoje hranice...
Příběh osamělého Juliena Davenna (hraje ho sám Truffaut), který je posedlý kultem své zemřelé lásky a soukromou svatyni ve svém domě zasvětil vzpomínkám na své mrtvé, toť opravdu ideální film pro dekadentní období dospívání... Moje láska k Truffautovi je léty nijak neumenšila, ale ta dětinská zahleděnost do smrti mne už opustila, zaplaťpámbu, asi to znamená, že už jsem přece jen trochu dospělejší. A otázka smrti už nepůsobí zdaleka tak atraktivně a rajcovně jako kdysi :-).
Když se v Praze díky Francouzskému institutu objevila jediná kopie tohohle Truffautova filmu (nikdy nebyl koupen do naší distribuce, nevyšel u nás na DVD a opravdu jen zřídkakdy se hraje na nějaké přehlídce), provázela jsem ji oddaně na všech projekcích, na které se mi povedlo se vplížit - dokud mi ji zase neposlali zpátky do Francie...
Mimochodem, co se týče Truffauta, kdysi jsem narazila na názor, že svými texty do Cahiers du Cinéma a knížkou Rozhovorů zničil Alfreda Hitchcocka - přesvědčil ho totiž, že je auteur, což prý mělo neblahý vliv na koncepci pozdní tvorby jeho slavného kolegy. Prohlásil nebo napsal to prý někde William Goldman (nevím, jestli tenhle William Goldman a jak široce to vyargumentoval).
Tak to je jen na okraj této dnešní zelené, jarní poznámky o nedotknutelnosti našich osobních světců a budování jejich svatyní v pokojích našich myslí.
Žádné komentáře:
Okomentovat