Lesk a bída hollywoodské slávy

Jejich filmy plní pokladny kin. Jejich nuzné dětství a strastiplné putování do výšin slávy sytí fantazie milionů fanoušků. A bez jejich záletů, výstřelků i charitativních aktivit by média zahynula. Asi neexistuje spolehlivý návod, jak se stát hollywoodskou hvězdou. Způsobů, jak si kariéru zničit, známe ovšem slušnou řádku.

Svět stojí a padá s celebritami, alespoň podle obálek bulvárních plátků. Některé jsou v myslích veřejnosti stálicemi a předávají si je mezi sebou celé generace. Jiné zdobí tak třpytivý pel neotřelé čerstvosti, že se ani neodvažujeme připomínat trapnou existenci nějakého “zítra”. A jména a podoby jiných nám na tváři vyvolají nejistý úsměv podbarvený ironickou nostalgií: Kdo to byl? Aha, už vím. Kde je mu asi dneska konec?

Vyšší kredit než politické, sportovní, milionářské a hudební celebrity mají v očích nejširší veřejnosti hollywoodské hvězdy. Jsou úspěšné, krásné, bohaté, krásné a mladistvé – a některé mají dokonce herecký talent a mozek v hlavě!

Klasická hollywoodská hvězda přitom zmizela ze světa v 60. letech spolu se studiovým systémem. I dnes sice herci často uzavírají dlouhodobé kontrakty s velkými produkčními společnostmi a někdy se upisují v rámci série hodně dopředu (což je třeba případ filmových bondovek).

Nikdy se však už nemohou stát takovým rukojmín majetnického studia, jako tomu bylo v éře klasického Hollywoodu ve 30. a 40.letech. Tehdy se hvězdy nesměly ani v soukromí odchylovat od svého pevně stanoveného image. A musely samozřejmě opakovat totéž v dalších a dalších filmech, protože publikum si to přálo. Studio je mohlo dokonce zapůjčit i konkurenci. Dnešní hvězdy mají v tomto směru nesrovnatelně větší svobodu. Smějí si relativně volně vybírat role, mluví do scénářů a aby měly své osudy v rukou ještě pevněji, věnují se dokonce často produkci a režii.

Život hollywoodských celebrit se změnil i v tom, že se ve srovnání s minulostí stále víc z nich pokouší střežit si své soukromí před fanoušky i médii. Zároveň však s nimi musí neustále komunikovat a ukazovat jim vlídnou tvář, což předpokládá desítky úkonů, které už vůbec nesouvisejí s hraním ani s výběrem správných rolí.Propadnout se do hlubin zapomnění je totiž v rámci zrychlujícího se životního stylu stále snadnější.

Ideál se mění

Co tedy tvoří image hollywoodské hvězdy? A jak Hollywooďané utvářejí nebo naopak ničí své úspěšné kariéry?

Americká továrna na sny má historicky nejpropracovanější systém hereckých hvězd. Ty své si pěstovalo každé z větších studií prakticky už na počátku minulého století. Kdo si ovšem dneska vzpomene na oslnivou a dlouhou kariéru filmového kovboje Toma Mixe, který v raných westernech předváděl, jak dobře umí jezdit na koni? A kdo dnes ještě ocení charizma atletického “krále hollywoodu” Douglase Fairbankse, který v éře němého filmu ztělesňoval americký optimismus a podnikavost? I romantický idol Rudolph Valentino nám dnes připadá skoro směšný: patrně jen tragická smrt v jednatřiceti letech tohoto představitele exotických svůdců uchránila smutného osudu hvězdy, která by musela nutně vyhasnout s příchodem zvukového filmu.

Ideál mužnosti a představy o tom, jak být na plátně sexy, se mění stale rychleji. Většina hvězd se přizpůsobuje tomu, co je zrovna in, řada z nich ovšem dokázala dobovým představám oponovat nebo je dokonce narušit. Součástí hollywoodského folklóru je historka z hereckého konkursu, kdy jednoho ze zájemců odepsali, protože neuměl zpívat ani hrát, byl připlešatělý a tančil jen obstojně. Jmenoval se Fred Astaire... Pokud by ovšem tahle veleúspěšná muzikálová hvězda přestala ve svých filmech tančit a zpívat, byl by s jejím kouzlem konec: zase by zbyl jen připlešatelý dlouhán s nestandardní fyziognomií.

To samozřejmě platí dvojnásob o hudebních hvězdách, které zabloudily na stříbrné plátno jen s cílem posílit svou popularitu: přihlouplé filmy s Elvisem Presleym měly za úkol pouze propojit pěvecká čísla řídkým dějem - a dnes představují už jen napůl komickou zajímavost. Divákům ovšem tehdy dokonale stačilo, že Elvise vidí a že zpívá…

I v nejlepších filmech takových hvězd, jako byli Clark Gable, Gary Cooper či Humphey Bogart, často zahlédnete stín rutiny, který jejich fanoušci kdysi stěží postřehli. Některé scény či situace jsou tu jen proto, aby posílily důvěrně známý image. Okamžik, kdy si Bogart nonšalantně zapálí cigaretu a nepřekonatelně drsným hlasem pronese nějakou sarkastickou poznámku, nesměl chybět v žádném z jeho “velkých” filmů.

Jistý typ rolí, vzhled a chování se očekávaly od rebelů Marlona Branda či Jamese Deana v 50. letech, stejně jako se o dekádu později od Stevea McQueena vyžadovala drsná, chlapská spolehlivost. Existují ovšem i případy, kdy se herec svého image touží zoufale zbavit, protože je nenávidí. Zní to bláhově? Vzpomeňte si na Seana Conneryho, který ze sebe dlouhé léta nemohl setřást nenáviděnou roli Jamese Bonda. Povedlo se mu to teprve v okamžiku, kdy se fyzicky změnil: zestárlý, připlešatělý Connery s prošedivělými vousy divákům mladistvého 007 z 60. let už rozhodně nepřipomínal – a v thrillerech Skála nebo Past má hvězdné charisma, které mu může kdokoli závidět.

Časy se (ne)vracejí

Novodobá filmová historie se od starých časů zase tak neliší: Robert Redford v 70. letech vystupoval jako krásný, lehce neurotický blonďák, který citovou nespolehlivost tu a tam přebil romanticky zářivým úsměvem. Pokud měl po boku ošklivého Dustina Hoffmana s židovským nosem (Všichni prezidentovi muži) nebo ošlivou Barbru Streisandovou s židovským nosem (Takoví jsme byli), okamžitě se zrodil oscarový herecký koncert.

Nic se nezměnilo ani v 80. letech: od Arnolda Schwarzeneggera publikum čekalo akci doprovázenou demonstrací pečlivě vypracované svalové hmoty. Kulturistické hvězdné image doplnil pohled “vidím mamuta” a bylo vystaráno. Když se božský Arnold rozhodl na začátku 90. let změnit styl a zkusit to v komediích s dětmi typu Policajta ze školky, málem si zlikvidoval hereckou kariéru spolehlivěji, než když nedávno vstoupil do politiky.

Éra svalovců v blocbusterových podívaných nicméně minula a Arnold na tom dnes nakonec není tak špatně jako herecky ještě slabší kolegové Steven Seagal nebo Jean-Claude Van Damme. Ty nenávratně pohltil čas - a vypadá to, že jestli se rychle nedá dohromady nedávno tak obdivovaná akční naděje Vin Diesel, setkají se společně všichni v pekle zapomnění.

Také Arnoldův kolega Sylvester Stallone pojal nápad přeorientovat na komedie a málem zkrachoval. Po šedesátce ovšem projevil vzácné množství předvídavosti a nedávno uskutečnil úspěšný comeback díky dalším pokračováním Rockyho a Ramba. Hra svalů v kombinaci s pomačkaným obličejem a příběhu o starých dobrých amerických hodnotách zafungovala dokonale.

Stárnoucí kolos má dnes v sobě jistou dávku romantické nostalgie – a ví, že současná Amerika potřebuje podobné hrdiny jako v 80. letech. Časy se mění – a take někdy vracejí.

Umění jménem comeback

Začít jinde a jinak je ovšem umění, které hraničí se zázrakem. To je třeba případ Johna Travolty, který v roce 1977 strhl svět do diskotétového rytmu v nedostižné Horeččce sobotní noci, potom ale dlouho působil už jen jako

průměrně zajímavý herec (a vůbec žádný sexsymbol). V morytáru Quentina Tarantina Pulp Fiction – historky z podsvětí se však Travolta vrátil jako přitloustlý, ironický feťák Vincent Vega, který to na tanečním parketu rozjede s manželkou svého gansterského šéfa (Uma Thurmanová). Takže Travolta je zpátky, i když si filmografii przní takovými propadáky, jako je sci-fi Bojiště Země.

Takových skutečných comebacků ovšem zažívá Hollywood jen málo. Častěji s trpkostí sledujeme, jak se naše idoly propadají do bezvýznamnosti. To je případ Patricka Swayzeho, na kterého dodnes přísahá pamětnická část dámské divácké základny díky Hříšnému tanci z roku 1987. Hvězdný okamžik šaramantního Patricka prodloužilo ještě romantické drama Duch – potom však utonul v průměru.

Mnohem větší rychlostí Swayzeho následují současné teenagerovské idoly, jejichž populatitu a erotický kredit uměle vystupňuje reklama směřovaná na školní mládež: kdeže je dnes ještě nedávno tak žádaný Freddie Prinze, Jr.? A kde asi bude za deset let protagonista teenagerovské série Muzikál ze střední, rozesmátý Zac Efron?

Špatný výběr rolí a neschopnost přizpůsobit se uplývajícímu času zlikvidovaly i kdysi tak sympatického krále romantických komedií Hugha Granta. Osvědčené sympatické škleby dávný šarm nevzkřísí. Ještě smutnější je případ Nicolase Cage, který byl stejně vynikající v akčních hitech typu Con Air jako v milostných komediích ve stylu oscarového hitu Pod vliveň úplňku. Dnes už odulý pětačtyřicátník s podivnými vlasovými implantáty skoro nikoho nedojme, i když se poctivě snaží v akčních filmech pro dospívající mládež.

Zjevně se tak vyplatí mít charisma (jako Travolta), nebo ještě lépe ždibec hereckého talent – ten ale v případě hollywoodských celebrit není zase tak obvyklý. Harrison Ford si nechal nastřelit vlasy nad čelem už někdy na začátku 80. let, v sedmašedesáti byl ovšem jeho lehce omšelý a nepřestává zápasit s image kladného hrdiny (když v thriller Pod povrchem sehrál zloducha, diváci to vůbec nepřijali). Stárnoucí akční hrdina Indiana Jones v Království křišťálové lebky byl ovšem bez diskuse báječný, takže to vypadá, že jeho představitel má jako hvězda do důchodu vystaráno. Dobře ošetřované, vyzrálé stare portské má prostě svoje nezpochybnitelné kvality.

Nejlepší hvězda, mrtvá hvězda

Hvězda, zvlášť pokud ji provází pověst sexuálního symbolu, se musí učit potýkat se s uplývajícím časem. Hollywood a populární kultura obecně dnes vyznávají kult mládí, který rychle vyřazuje ze hry ty, kteří se nedovedou přehrát do jiného typu rolí (tady jsou na tom ale přece jen hůř herečky). I pětačtyřicetileté star si tak musejí udržovat mladistvý kredit.

Experimenty s plastickou chirurgií a botoxem ovšem přivádějí do hry i celou novou generaci hvězdných zombií s ochromenými mimickými svaly v obličeji. Zvítězit nad nelítostným časem lze jen jediným způsobem, který ovšem zamezuje možnosti si věčnou slávu užít: předčasně tragicky zahynout.

Nedostižnými idoly tak zůstávají James Dean či River Phoenix, kterým nebude nikdy dovoleno ani zestárnout, ani dokázat, jak by si se svým talentem poradili po čtyřicítce. Po jejich bok se nejnověji přiřadil herecky mimořádně schopný Heath Ledger - a je smutné, že mu posmrtného Oscara za roli Jokera v Temném rytíři pomohlo získat právě nešťastné předávkování prášky na spaní.

Uplývající čas ovšem nenávratně likviduje i ty kariéry, založené na mladistvém rebelském vzhledu a hereckém talentu: Deanova generačního druha Marlona Branda vybavila příroda neméně oslivým talentem, bylo mu však dáno zestárnout a ztloustnout. Hvězdu 50. let znovu vyzvihly do záře reflektorů filmy generace Nového Hollywoodu Kmotr a Apokalypsa, Brando však navzdory tomu splývá s představou tragicky ztučnělého monstra, které se udávilo vlastními ambicemi, výstřelky a slavomamem.

Zůstává nicméně historicky prvním hercem, který se objevil na plátně dva roky po smrti. V digitalizované podobě si zopakoval roli zemřelého tatínka titulního hrdiny v comicsovém dobrodružství Superman se vrací. Byl to jen štěk, ale s nesmrtelností se v Hollywoodu zřejmě musí zacházet opatrně.

Vypadá to tak, že nejvíc na tom už brzy začnou vydělávat pozůstalí: milující vdova Yoko Ono už prý k digitalizaci prodala osmadvacet let mrtvého Johna Lennona. A po světě se potuluje reklama s Genem Kellym (který zemřel v roce 1996), propagujíícm auta. Samozřejmě jen v dokonale digitálně upravené scéně z klasického muzikálu Zpívání v dešti.

Neglobální svět

Pokud mluvíme o globalizaci, samozřejmě existuje – ale v trochu jiné podobě, než byste čekali. V oblasti filmu jde totiž o prostou hoollywoodizaci. Americkým star se nemohou rovnat ani evropské, ani asijské hvězdy, i když disponují mnohamilionovými davy fanoušků. Málokomu něco říkají jména i těch nejoslnivějších celebrit z indické obdoby americké továrny na sny - Bollywoodu.

Když se díváte na letošní oscarový hit Milionář z chatrče, ani vás nenapadne, že představitel moderátora soutěže Chcete být milionářem?, Anil Kapoor, je indickou superhvězdou první velikosti. A čínské akční megastar Jeta Liho nebo Chow Yun Fata známe především proto, že si získaly kredit i v hollywoodských filmech. Zároveň nám připadá absurdní, že drtivá většina Američanů naprosto netušila, že existuje nějaký Gérard Depardieu, dokud se v roce 1990 coby dvaačtyřicetiletý držitel množství prestižních evropských filmových cen neobjevil po boku Andie MacDowellové v hollywoodské romantické komedii Zelená karta a nenaučil je, jak po chlapsku pěstí oloupat česnek.

Coby hollywoodská star ovšem dneska herec, kterému jeho rodáci něžně přezdívali Gégé, zase už neexistuje: Hollywooďanem se navzdory desetiletého úsilí nakonec nestal a v šedesáti, s nadváhou a nekonečně znuděný svou profesí, si vydělává na nájem v uhozených komediích o comicsových hrdinech Asterix a Obelix. Takže přestal zajímat už i samotnou Evropu.

Neamerické hvězdy se mohou v Hollywoodu zabydlet jen ve chvíli, kdy bezchybně zapadnou do místního prostředí. Výhodu mají Angličané a Kanaďané, protože postrádají problémy s angličtinou (v jejímž rámci se různé přízvuky už dají tolerovat). Sebeschopnější cizinci s přízvukem jsou ale odsouzeni k vedlejším rolím přivandrovalců. Což se bohužel zdá být úspěšnou, ale poněkud ponižující parketou třeba pro čerstvého držitele Českého lva Karla Rodena.

Manželé a manželky

Hvězdná manželství mohou nebývale navýšit kredit hvězdných celebrit. Ani tady nejde ovšem o žádnou novinku: ví se to už od dob posvěceného svazku představitele mužných hrdinů Douglase Fairbankse s “miláčkem Ameriky” Mary Pickfordovou. Tím lépe, pokud jako vedlejší výsledek takového manželství vznikne slušný film, životaschopný hvězdný potomek nebo dokonce filmové studio (v případě páru přezdívaného “Pickfair” to bylo slavné United Artists).

Nad hereckými sňatky imagemakeři nemohou bdít tak jako kdysi. Je ovšem jisté, že manželství Brada Pitta s Jennifer Anistonové bledne v porovnání s jeho následujícím svazkem s Angelinou Jolieovou, přizdobeným v případě dříve tak osvědčeného starého mládence bleskurychle se rozmonžujícím houfem vlastních i adoptovaných potomků. Partnerství s ambiciozním kolegou navíc krásnou Angelinu nasměrovalo do tak zajímavých projektů, jako je retro drama Výměna (jež jí letos vyneslo oscarovou nominaci).

Tom Cruise naopak z hlediska své kariéry nevolil zdaleka dobře, když nebývale zajímavou Nicole Kidman po jedenácti letech vyměnil za herecky nepříliš výraznou Katie Holmesovou (a kdo si dnes vzpomene na Tomovo tříleté manželství s pozapomenutou kolegyní Mimi Rogersovou ze sklonku 80. let?). Je ovšem pravda, že Cruiseovo image nesrovnatelně víc než roztomilá Kate poškozuje jeho láska ke scientologické církvi.

Vzájemné posilování kariér je účinné, někdy však partnerka-kolegyně celá dlouhá léta žije v hvězdném stínu slavnějšího manžela. To je případ vynikající herečky Joanne Woodwardové, která byla letitou družkou Paula Newmana, či australské herečky Deborry-Lee Furnesové, která stojí už dvanáct let věrně po boku svého úspěšnějšího muže Hugha Jackmana. (Kredit australského představitele stříhorukého mutanta Wolwerina ze série X-Men zvyšuje I skutečnost, že Deborra-Lee je o třináct let starší než on.)

“Nezvyklé” a “nerovné” svazky se v Hollywoodu ovšem moc nenosí: poradci přes image rozhodně doporučují spíš spojení dvou stejně úspěšných osobností. Mimo jejich pravomoci samozřejjmě nepatří tragédie, je ovšem pravda, že předčasné úmrtí manželky Pierce Brosnana, herečky Cassandry Harrisové, se ve filmografii představitele Jamese Bonda pěkně vyjímá.

Prvek melodramatu či happy endu ovládá životy hvězd stejně silně jako příběhy, ve kterých hrají: není nad pěknou historku o tom, jak spolu v poklidu žijí dva úspěšní herci.

A ještě lepší je, když se společně objeví na plátně v rolích, které se zdají prozrazovat něco z jejich soukromí. Legendární pětioscarové drama Kdo se bojí Virginie Woolfové se v roce 1966 dočkalo publicity i proto, že v něm skuteční životní partneři Elizabeth Taylorová a Richard Burton hráli rozhádané manžele.

Čtyřprocentní komplikace

I v roce 2009 se připouštějí “menšinové” orientace hvězd jen váhavě. Když herec ve filmu v rámci role tak pěkně jednu vrazil své filmové partnerce, neskřípe to mezi nimi i ve skutečnosti? Nebo naopak – neklíčí mezi nimi milostný vztah? A co když herec hraje homosexuála - je s ním ve skutečnosti všechno v pořádku? Neměli spolu přece jen něco Heath Ledger a Jake Gyllenhaal, kterým to tak slušelo v oscarovém dramatu o teplých pastevcích ovcí Zkrocená hora? Na radu imagemakerů stále ještě není radno nechat na veřejnost prosáknout zprávy o jiných než heterosexuálních sklonech. Hvězdě dnes spíš projde promiskuitní chování (dokonce může posílit image neodolatelného svůdce), homosexualita je ovšem stále ještě podobně zapovězená jako kdysi. U žen je ještě relativně přijatelná, ať už jde o Jodie Fosterovou nebo Anne Hecheovou. Ohrozit si výdělky otevřeným přihlášením ke čtyřprocentní menšině je však stále ještě dost riskantní. I pravědopodobný gay Kevin Spacey se ke své sexuální orientaci odmítá otevřeně vyjádřit.

Dnešní hvězdy na tom jsou ovšem samozřejmě výrazně lépe než jejich dávní kolegové, kteří museli mezi soukromou realitou a svým veřejným obrazem lavírovat někdy celá desetiletí. Tragičtější než případ nedostižné Grety Garbo, která se se svým soukromím musela skrývat v hlubokém stínu, je osud jejího nešťastného a dlouhodobě traumatizovaného bisexuálního kolegy Caryho Granta.

Představa sexuálního symbolu, jehož atributem zůstává nezpochybnitelná mužnost, se se čtyřprocentním soukromím zkrátka neslučuje. Zůstává ovšem otázkou, jak s tím zahýbou bojovníci za práva menšin hvězdy typu Orlanda Blooma nebo Keanu Reevese, pěstující si jen velmi tlumené mužské rysy.

Hra s mužným obrazem

Zatímco kdysi porušení zavedených pravidel mohlo představovat kariérní sebevraždu, dnes jistá dávka rebelství a schopnost diváky překvapovat dokonce sytí image hvězd jako je Johnny Depp nebo Brad Pitt. Narušit svůj mužný obraz a vydělat na tom však dokáže jen málokdo.Sean Penn má pověst jednoho z nějvětších chlapáků v Hollywoodu: nesnáší bulvár, sláva je mu nepříjemná a nikdy nemá daleko k tomu poprat se se slídivými novináři. Zahrát si homosexuálního politika v životopisném dramatu Milk se mu ovšem vyplatilo: proměna v křehkého, vnitřně nejistého, usměvavého gaye byla natolik ohromující, že Pennovi letos vynesla Oscara. A kdyby někdo veřejně pochyboval o jeho mužnosti, nejspíš mu jedno vrazí.

Mezi eafinovanější experimentátory patří Johnny Depp, který si v životopisné tragikomedii Tima Burtona Ed Wood s chutí zahrál transsexuálního režiséra Eda Wooda, který nejraději režíruje béčkové filmy o zombiích z vesmíru v angorském svetru své přítelkyně.

A jako kapitám Jack Sparrow z akčního dobrodružství Piráti z Karibiku neváhá Depp parodovat svůj romantický image prostřednictvím nevyjasněné sexuální orientace svého hrdiny. Otrhaný, naparáděný pirát s podmalovanýma očima sice pořád koketuje s krásnou Elizabeth v podání neodlatelné Keiry Knightleyové, není ovšem jasné, jestli to není jenom ziskuchtivá hra nebo potměšilý žert. Deppovu kariéru, úzce spojenou s filmy režisérského podivína Tima Burtona, mohou takové nápady naopak jen posílit. U Deppa totiž výstřednost, rebelství a porušování pravidel vnímáme jako nedělitelnou součást jeho image. Kdyby se v nějakém filmu objevil v drahém obleku s dokonale uvázanou kravatou nebo v atraktivně propoceném tílku a hrdinsky zachraňoval svět před obřím meteoritem velikosti Texasu, nikdo by ho nebral vážně - a velmi pravědpodobně by mu prudce klesl kredit.

Neméně zajímavý je i Deppův hvězdný kolega Brad Pitt. Pověst experimentátora s vlastní hvězdou image mu dokonce dvakrát vynasla nominaci na Oscara: ve sci-fi 12 opic se před čtrnácti lety převtělil v šilhavého, pološíleného ekologického aktivistu a loni v Podivuhodném případu Benjamina Buttona nechal specialisty na zvláštní efekty, aby z něj udělali nemohoucího starce.

Modrooký superplayboy se smyslem pro humor ovšem vždycky dbá o to, aby se vzápětí po takové “divné” kreaci objevil na plátně v nějaké pěkné, mužné roli - třeba jako chlapsky hrdinský Achilleus v kostýmním dobrodružství Troja. Představa, že Pitt doma ve volných chvilkách posiluje s oštěpem, by ovšem nikomu z diváků ani nepřišla na mysl. Ztotožnění superhvězd s jejich rolemi tak není dnes už tak silné jako kdysi. Diváci jsou schopno vnímat je odděleně a připustit, že smějí mimo plátno žít take své normální soukromé životy. Zároveň ovšem - v rámci kolotoče politicky korektních, ekologických a zdravotních pravidel – si už nikdo nemůže dovolit přihnout si z lahve nebo si svobodně zapálit cigaretu. Výjimka je velmi jasně daná: musí jít o nenapravitelného zloducha nebo o postavu v historickém filmu, kdy se takové nevýchovné věci ještě normálně dělaly.

Udržovat ovšem hvězdnou kariéru při životě a vyvarovat se krachů je tedy nakonec stejně těžké, jako být skutečným mužem v tramvaji nebo ve výtahu.

(Tento velmi lehký text byl napsán na objednávku dámské verze časopisu ForMen. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)