Vzpoura v Seattlu

Vzpoura v Seattlu nabízí propagandu v hollywoodském stylu. Antiglobalizační doják je pohrobkem antibushovských filmů.

Aktivisticky orientovaná undergroundová filmařina získává stále silnější pozice především díky distribuci na internetu. Proti démonu globalizace a jiným nešvarům současného světa však začal nepřehlédnutelně brojit i oficiální Hollywood. Některé jeho celebrity v poslední době podlehly módní potřebě na plátně otevřeně vyjadřovat své názory.

Vlna snímků, protestujících proti bushovské administrativě a zahraniční politice, postihla celou škálu negativních emocí a „antinázorů“. Dva roky stará Vzpoura v Seattlu debutujícího režiséra, scenáristy a producenta Stuarta Townsenda je patrně jedním z posledních amerických filmů této řady v našich kinech. Na nadějeplném počátku vlády Baracka Obamy totiž po filmech tohoto typu nemůže být žádná velká divácká poptávka.

Hry prachů v Seattlu

Na sklonku listopadu 1999 se město Seattle stalo pořadatelem III. konference ministrů členských států Světové obchodní organizace (WTO). Obvykle protesty různých nevládních organizací byly součástí očekávání pořadatelského města, pět bouřlivých dní na přelomu listopadu a prosince však překonalo ty nejdivočejší scénáře. Do Seattlu se sjelo téměř osm set organizací z bezmála sto padesáti zemí. Protože došlo k fyzickému napadání delegátů, demolování obchodů a rabování, byl vyhlášen zákaz vycházení a policie proti demonstrantům použila slzný plyn a gumové projektily. Pro média se události v ulicích staly neviditelnějším výstupem konference a donutily je vymyslet termín „antiglobalizační hnutí“. O to, že mediálně atraktivní krvavý zmatek v ulicích byl pouze jednou z řady příčin, proč jednání selhala, se moc nikdo nezajímal.

Film debutujícího režiséra, kterého známe jako herce třeba z comicsového dobrodružství Liga výjimečných a který měl hrát Aragorna v Pánovi prstenů, deklaruje těsnou vazbu na skutečné události. Tu má ještě zvýraznit příležitostné zapojování archivních materiálů do vyprávění. Snímek se však upíná jen na výsek tehdejších událostí - a ten navíc interpretuje po svém.

Vzpoura v Seattlu vám bude připadat jako demagogické dílko, pokud máte na psacím stole podobenku Václava Klause či považujete představu liberalizace světového obchodu na dobrý a logický nápad. Patříte-li mezi pamětníky, zavzpomínáte i na sovětské propagandistické snímky z 50. let. Ty byly sice hůř udělané než film Stuarta Townsenda, nabízely však stejně zjednodušené schéma.

Jestli ovšem o WTF uvažujete jako o mezinárodní organizaci loupežníků a soudíte, že svět ovládají bezcharakterní, ziskuchtiví lumpové, bude vám film připadat nebývale trefný.

Potíže s neskutečnými událostmi

Když se na Vzpouru v Seattlu zatoulá divák, hledající v kině především hollywoodizovaný zážitek, ocení hlavně jeho působivou, profesionální realizaci. Dynamická kamera ukazuje po zuby vyzbrojené policejní roboty, masakrující křehké mladé ženy v kostýmech motýlů, které neváhaly vzít do „kotle“ i své děti. Hollywoodské hvězdy, které patrně účast ve filmu přijaly s ohledem na své politické názory, vehementně strhávají vaše sympatie na stranu lásky a pravdy.

Potíž je ovšem v tom, že jejich postavy jsou pouze oživlými tezemi a vypouštějí z úst jen laciné fráze. V rámci názornosti bojuje sympatický profesionální demonstrant Jay za památku bratra, zavražděného při pokusu chránit sekvoje, Afroameričan Django se zasazuje o záchranu želv a sympatická dívka Lou zpočátku „ještě neví“, ale v Jayově náručí nakonec „vše pochopí“.

Dokumentarismus, upomínající vzdáleně na klasické drama Haskela Wexlera Medium Cool (1969) či na brilantní Krvavou neděli Paule Greengrasse, se tak v Townsendově tendenční historce dostává do příkrého rozporu s hollywoodskou melodramatičností a schematismem. Režisér neváhá využít banální romantický příběh typu „chlapec potká dívku“ (story Jaye a Lou) ani slzavý doják o ztrátě děťátka (příběh policisty Dalea).

Hurá na karneval

Jednou z typizovaných hrdinek filmu je plavovlasá mladá reportérka v podání Connie Nielsenové, která se vzbouří proti svým chlebodárcům. Nakonec je zadržena policí s několika stovkami dalších demonstrantů, jejich zástupce – Jaye, Loa a Djanga - jsme poznali jako zaryté zastánce nenásilných metod (kteří se marně pokošejí zastavit vlnu násilností).

Pokud jde o otázku, kdo během několika dní proměnil reprezentativní centrum města v trosky, vypadá to na jakési násilníky, o nichž se ve filmu nic nedozvíte. Zastupuje je agresivní rabiját, z něhož se posléze vyklube mladý policista, rozkopávající v převleku za anarchistu výlohy a řádící v ulicích se sprejem…

Není divu, že Vzpoura v Seattlu se nedočkala ze strany anarchistického hnutí žádné pochvaly. Problémy s ní ovšem mají i samotní aktivisté: podle nich akce v Seattlu nebyla dílem hrstky sympatických, krásných superhrdinů, ale pečlivé organizace.

Co se týče skutečných viníků, autor zbavuje viny policisty, kteří „jen poslouchali rozkazy“. A podobně je na tom starosta, který je v podání Raye Liotty jen hříčkou v rukou anonymích tlaků (v podobě bezpříznakového telefonátu z Bílého domu). Hlavními padouchy zůstávají „muži v oblecích“, kterým jdou na ruku zmanipulovaná média. Budete-li dobře naslouchat veselému prosťáčkovi Djangovi, dojde vám alespoň něco: svět z aktivistických protestů stejně nepochopí, co je to WTO - pozná nicméně, kdo jsou ti „zlí“. A právě tuto představu má zpevnit i Vzpoura v Seattlu.

O výsledné přesvědčivosti filmu výmluvně vypovídá dosavadní chabá návštěvnost – a nelze vážně předpokládat, že by ji vylepšilo uvedení v Čechách.

Stačí si vzpomenout na celovečerní dokument Martina Marečka Hry prachu, jenž se filmařsky, lidsky i názorově nesrovnatelně zraleji vyjadřoval k události, na niž se Townsendovi hrdinové ve finále bujaře těší: zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v září 2000. Vnímat demonstrování proti „kravaťákům“ jako kombinaci karnevalu s adrenalinovým sportem u nás naštěstí zatím není obvyklé – a ani Vzpoura v Seattlu na tom nic nemůže změnit.

P. S.Spoiler: V rozverné finále hrdinové procházejí kolem starého kina, na jehož poutači je jakési (ironické?) poděkování za zábavu, adresované WTO. Inu, vždyť říkám - karneval.

Battle in Seattle USA/Kanada/Německo 2007., 99 min. Scénář a režie: Stuart Townsend Hrají: Martin Henderson, Charlize Theronová, Ray Liotta, Michelle Rodriguezová, Woody Harrelson, Connie Nielsenová Distribuce: Palace Pictures Premiéra 19. března 2009.


(Tento text byl napsán pro server www.aktualne.cz. Děkuji za možnost uveřejnit ho i zde. Jde o verzi, která neprošla tamní redakční úpravou.)