Díky jedenácti oscarovým nominacím se dočkal dalšího zviditelněný nový film Martina Scorseseho, který měl v USA premiéru loni v listopadu. Hugo a jeho velký objev, který do našich kin vstoupí 2. února, už svému tvůrci vynesl Zlatý glóbus za režii. Nyní má políčeno jak na tři Oscary v „hlavních“ kategoriích (nejlepší film, režie, scénář), tak na osm zlatých sošek v méně ceněných “technických“ kategoriích (kamera, střih, výprava, kostýmy, původní hudba, zvuk, střih zvukových efektů, vizuální efekty). Přestože konečný oscarový verdikt bude známý až 26. února, shodli se už američtí akademici v obdivu ke Scorseseho filmu s většinou amerických profesních spolků (včetně nejrůznějších sdružení filmových kritiků). 
Ti všichni vyzdvihují unikátní obrazovou stránku navenek „starosvětského“ snímku, působivě a originálně realizovaného ve formátu 3D. Zdrojem potěšení je však i příběh, který Hugo vypráví. Děj je situovaný do Paříže 30. let, vrací se však až do časů na konci 19. století – do doby samotných počátků kinematografie. Ty filmová Amerika sdílí s Evropou, přestože se velmi brzy stala komerčním hnacím motorem filmového světa. Scorseseho snímek má tak podobu vášnivého holdu dětství filmu, pomyslně nevinné době, ve které se zrodilo kolektivní okouzlení desátou múzou.
Méliès jako posel budoucnosti
Hugo a jeho velký objev se opírá o knižní bestseller Američana Briana Selznicka. Půvabná publikace v roce 2007 získala nejprestižnější americkou cenu udělovanou v kategorii dětských ilustrovaných knih - Caldecottovu medaili. (Nyní ji – s přebalem evokujícím Scorsseseho film – vydává nakladatelství Mladá fronta.) Režiséra, který je znalcem a milovníkem filmové historie, na Selznickově předloze zaujala právě hra s reálnými prvky. Fiktivní hrdina, dvanáctiletý sirotek Hugo Cabret, který tajně žije v půdních prostorách pařížského nádraží Gare Montparnasse, totiž vlastní poškozený automaton, který kdysi sestrojil Georges Méliès. Natahovací mechaničtí „roboti“ byli skutečně vášní slovutného „Papá“ – filmařského průkopníka, který se ovšem v Selznickově knížce ve společnosti dalších smyšlených i skutečných osob objevuje také. Na počátku 30. let je však Méliès v souladu s historickou realitou zlomeným starcem, který má na pařížském nádraží krámek s mechanickými hračkami. Hugo se pak s pomocí dalších postav postará o to, aby bylo dílo zapomenutého filmařského génia znovu objeveno, vrací Mélièsovi ztracenou důstojnost a sám nachází své nové místo ve světě.
Nevím, kolik dětí se díky Selznickově knize dostalo až k samotným kouzelným Mélièsovým filmům (nebo jiným klasickým snímkům, které se tu citují). Scorsese se scenáristou Johnem Loganem, kteří úspěšně spolupracovali už na „filmařském“ dramatu Letec (2004), ovšem dětskou literární předlohu použili jako odrazový můstek k ambicióznějším a osobnějším cílům. Papá Méliès, jenž byl původně iluzionistou a jehož filmy se už v roce 1912 jevily jako zastaralé, je zde povýšen na patrona budoucnosti – celého jednoho kinematografického proudu spojeného s vytvářením fikčních světů. Pro Scorseseho, který se k tomuto proudu dlouhodobě hlásí, se přirozeným pokračování práce francouzského průkopníka staly i digitální technologie umožňující vytváření „atrakcí“, nezávislých na realitě před kamerou. A je jím i formát 3D, se kterým se slavný režisér v Hugovi a jeho velkém objevu utkal vůbec poprvé.
Stereoskopický formát se v současné filmařské praxi považuje za relativní novinku, tou je však právě jen v souvislosti se světem jedniček a nul. Scorsese ovšem při natáčení Huga vyšel z vlastních zážitků. Jako divák se totiž se 3D setkal už v první polovině 50. let, kdy s ním – na což se často zapomíná – úspěšně experimentovali i mnozí významní tvůrci. Podobně jako Alfred Hitchcock ve Vraždě na objednávku (1954), i Scorsese se svým oblíbeným kameramanem Robertem Richardsonem se tak v Hugovi rozhodli klást důraz na přirozenost.
Stereoskopie tu funguje jako samozřejmá součást klasického vyprávění – a i když umožňuje zajímavou práci s prostorem, zdůrazňuje především herecké výkony. Což je právě opačný názor, než jaký vyznává drtivá většina filmařů pracujících s tímto staronovým formátem jako s pouťovou atrakcí. O steroskopických kvalitách Huga se ovšem mimořádně pochvalně vyjádřil i režisér James Cameron, jehož Avatar (2009) představuje v novodobé historii 3D významný mezník.
Film může být "dobrý" sen
Vedle tradice filmu jako „kouzelného“ vyprávění tématizuje Hugo a jeho velký objev i „realistický“, dokumentární proud odvozený od prací Mélièsových současníků– bratrů Lumièrových. Jejich tvorbu v Hugovi charakterizuje Příjezd vlaku (1895), slavná aktualita, která dobové diváky donutila panicky prchat ze sálu před „přijíždějící“ lokomotivou. Tento motiv filmem prochází z několika variacích. Vedle původního „neškodného“ snímku sledujeme i vykolejení vlakové soupravy, k němuž na Gare Montparnasse skutečně došlo 23. října 1895 – prakticky jen měsíc před historicky první filmovou projekcí uskutečněnou právě bratry Lumièrovými. Tragická nehoda se ve filmu ukazuje být jen Hugovou noční můrou, na kterou později přímo navazuje „skutečná“ scéna s vlakem řítícím se na bezbranného chlapce v kolejišti, vyřešená ovšem jako klasická filmová záchrana v poslední chvíli.
V okamžiku, kdy divák s Hugem (v přesvědčivém podání Asy Butterfielda) sdílí jeho zlý sen, film opouští bezpečnou půdu vyprávění o tajemném dětském „dobrodružství“, které tolik toužila prožít hrdinova nová malá kamarádka a Mélièsova schovanka Isabella (Chloë Grace Moretzová). Kratičkým nahlédnutím do Hugova snového života se ve vyprávění začíná prosazovat jiný vypravěč sám Scorsese, v jehož životním příběhu hraje důležitou roli cinefilie. Podobně jako Mélièsův automaton spouští klíč ve tvaru srdce, Scorseseho snímky divákovi skutečně otevírá režisérova láska k filmu.
Žánr hollywoodské rodinné fantazie tak jen připravil půdu dospělému příběhu o časoprostoru kinematografie a Scorseseho vnímání ducha doby. „Zeitgeist“ prostupuje celé vyprávění připomínkami hodin a hodinových strojků, je však představen jako vězení, ze kterého musejí hrdinové filmu uniknout. Jen s vědomím smysluplnosti své existence si pak mohou svobodně vychutnávat nadčasové kouzlo společně sdíleného „bdělého snu“ - kinematografie. 1/
Divák Huga tak neabsolvuje jen několik velmi živých lekcí z historie rané kinematografie (doplněných navíc fascinující návštěvou na natáčení v Mélièsově ateliéru). Podnikne i jakousi velkou a příjemnou procházkou světem filmu, plnou odkazů na konkrétní díla, osobnosti i vypravěčské postupy. Mohlo by se říct, že ty generují slast jen v hrstce znalců, kteří postřehnou odkazy na tvorbu Reného Claira a v kavárně na nádraží vyhmátnou mezi hosty Joyce a Dalího. S „vykolejením“ vyprávění a jeho přehozením na kolej srdce však souvisí i fakt, že dynamicky inscenovaná scéna železniční tragédie naplňuje - a dokonce trumfuje - představy většinového diváka o tom, jak by měla vypadat atrakce ve steroskopickém velkofilmu. Dosud celkem poklidné vyprávění, které si se 3D pohrávalo „jen“ v nenápadně mistrovských, rytmicky složitých a vnitřně bohatých scénách „realistického“ charakteru, v této chvíli vybuchne akcí.
Tento okamžik konvenuje s jinými podobnými chvílemi ve Scorseseho filmech, které se často nečekaně překlápějí a odhalují nový úhel pohledu, „přepínájící“ mezi objektivistickou er-formou a sukjektivním vyprávěním. V Hugovi však nejde o režisérovu oblíbenou hru s vyšinutým „nespolehlivým vypravěčem“ jako v Taxikáři (1976) a zvláště v Prokletém ostrově (2010): vypravěčský koncept je tu světlý, harmonický a přístupný všem. Stejně jako v tomto snímku vlastně neexistují zlé postavy (i zlověstný nádražní komisař v podání Sachy Barona Cohena dostane příležitost k nápravě), neexistují tady ani špatné filmy.
Filmová historie je tu totiž vnímána jako bytostně „hodné“ dobrodružství, které mohou společně prožívat všichni bez rozdílu věku, vzdělání i národnosti. Není tedy žádná náhoda, že herci Benu Kingsleymu posloužil jako předloha pro ztvárnění Mélièse právě Martin Scorsese, který svým novým dílem na post moderního krále filmařských kouzelníků určitě aspiruje.
USA 2011, 126 minut, titulky (3D)
Režie: Martin Scorsese
Scénář: John Logan (podle stejnojmenné předlohy Briana Selznicka)
Kamera: Robert Richardson
Hudba: Howard Shore
Hrají: Asa Butterfield (Hugo Cabret), Ben Kingsley (Georges Méliès), Chloë Grace Moretzová (Isabelle), Sacha Baron Cohen (nádražní komisař), Helen McCroryová (Jeanne), Jude Law (otec), Christopher Lee (Labisse), Frances de la Tourová (Lisette), Michael Stuhlbarg (Tabard), Ray Winstone (strýc Claude), Martin Scorsese (fotograf)
Premiéra: 2. února 2012
1/ O vztahu "ducha doby" a automatonu jako prostředníkovi mezi literárním a filmovým světem jsem napsala zvláštní text, který byl měl vyjít na stránkách iLiteratura.cz. Týden poté ho najdete i zde na blogu.
(Tento text jsem napsala pro přílohu Lidových novin Orientace, kde vyšel, bohužel s vynecháním nezbytného francouzského znaku "è". Za možnost uveřejnit ho i zde - s "è" - děkuji.)
Žádné komentáře:
Okomentovat