Tento blog slaví tři roky

Když jsem 30. ledna 2009 spustila Alenčin blog, nic jsem dopředu neplánovala. Prostě jsem v rámci experimentálním provozu redakční stránky Cinemy v létě 2008 zjistila, že blogování mne baví. A když pak na podzim téhož roku majitel naši redakci rozpustil, zjistila jsem, že mi vlastní stránka vyhovuje víc než pokračování na místě, o které všichni ostatní ztratili zájem (czinema.cz ovšem funguje dodnes díky laskavé finanční podpoře Jardy Sedláčka - a mnohým z vás stále ještě slouží jako rozcestník k blogům Františka Fuky a mne.)

Po třech letech se blogování stalo součástí mého života: v "hlavním sloupci" jsem za tu dobu uveřejnila 635 příspěvků (řada dalších je však přístupná z postranních odkazů). Většinou byly v délce přesahující obvyklou "únosnou" délku textů uveřejňovaných na internetu. Každý měsíc tak dávají dohromady - jak doufám - cosi jako sumu informací a úvah, které by možná vystačily na nějaký menší časopis. Protože počet návštěv mojí stránky se za ty tři roky zdesateronásobil, hádám tak, že stále ještě existují lidé, kteří mají chuť si o filmu číst - a ne se jenom dívat na obrázky a videa komentovaná jedním či dvěma odstavečky informačního či vtipného charakteru. Čtenost blogu roste i v poslední době navzdory tomu, že jsem si zvykla nový příspěvek uveřejňovat jednou za dva až tři dny, což musí být pro čtenáře při délce příspěvků někdy docela náročné. S potěšením sleduji i to, že čtenáři se rádi zpětně vracejí i k některým delším a složitějším "číslům".

Na blogu jsem vždycky nabízela jednak různé, vesměs delší verze textů, které jsem uveřejnila jinde, jednak (a především) příspěvky původní. Teď se ale situace zřejmě změní: nový majitel týdeníku Euro, kde jsem dosud nacházela pravidelnou obživu, se rozhodl rubriku Light omezit na recenze restaurací a tématické seriály (nyní se tamní čtenáři mohou těšit ze seriálu o hradech a zámcích). Budu se tedy muset začít výrazně víc ohánět jinde. Autorské honoráře jsou ovšem obecně dost nízké a místo aby rostly, spíš se snižují, což bude znamenat i omezení blogování. To mne sice baví mnohem víc než psaní na objednávku (a uspokojuje navíc mou touhu po autorské svobodě), ale nemám z něj žádné peníze. Napsat recenzi na film, což je nejoblíbenější čtenářský formát na této stránce, znamená vyrazit na novinářskou projekci, film vidět a popsat - což zabere několik hodin uloupnutých z času, který bych mohla věnovat placené práci. Výdaje mám i s občasnými návštěvami"normálního" kina, protože tady chci psát i o zajímavých filmech, které mi na pracovních projekcích unikly. (Ceny vstupenek sami dobře znáte.)

Předpokládám, že na současné situaci Alenčina blogu nemůže nic změnit ani možnost dobrovolných finančních darů - tento systém totiž nefunguje, přestože se v uplynulých měsících našli lidé, kteří mi laskavě poslali peníze na číslo účtu uvedené v textu v pravém sloupci. Z každé takové pomoci mám samozřejmě velkou radost. Nedokážu však stvořit z několika vesměs menších částek cokoli, co by se blížilo "normálnímu", pravidelnému příjmu a umožnilo mi věnovat se blogování jako práci na plný úvazek - což bych samozřejmě dělala moc ráda. (Jinou formou daru je koupě některého ze šperků, které vyrábím. Ze strany kolegů, kteří tenhle blog čtou, jsou pak stejně vítané nabídky nějaké externí práce.)

Bylo by mi líto s Alenčiným blogem úplně skončit, už proto, že se tady schází myslím docela příjemná čtenářská komunita, pro kterou je radost něco psát. Sama ale ještě nevím, jak to tady teď bude vypadat. Obsah blogu budou nejspíš tvořit především texty uveřejněné předtím jinde - samozřejmě s povinným zpožděním, které si logicky vymiňují jejich platící objednavatelé. Příspěvky tím sice ztratí na aktuálnosti - věřím ale, že této stránce zachováte i nadále čtenářskou přízeň.