West Side Story

Od roku 1995, kdy Asociace českých filmových klubů odstartovala Projekt 100, prošla domácí filmová distribuce radikální proměnou. Nízká návštěvnost loňského ročníku putovní přehlídky potvrdila neudržitenost původního modelu. Nová podoba Projektu 100 se nyní odvíjí od nápadu uvádět do distribuce čtyřikrát ročně – sytémově a v předem pevně daných termínech – světovou i domácí kinematografickou klasiku. První ze čtveřice filmových událostí, které letos otestují v praxi koncepci nové programové ředitelky AČFK Ivy Hejlíčkové, může současné diváky jen stěží zklamat. Muzikál West Side Story sice spatřil světlo světa před víc než půlstoletím, své postavení si však dokáže uhájit i dnes – v době, kdy už filmový muzikál jako živý a vyvíjející se žánr prakticky neexistuje. Pokud ovšem čas od času nějaký vznikne, poměřuje se často právě s kultovním dílem režiséra Roberta Wise a choreografa Jeromea Robbinse. I v českém filmu zanechala West Side Story nepřehlédnutelný otisk ve Starcích na chmelu (1964), Šakalích letech (1993) či Rebelech (2001).

Modernizovaná adaptace Shakespearova Romea a Julie je totiž přelomovým dílem, které zazářilo v době, kdy výpravné hollywoodské muzikály začaly být přežitkem. V první polovině 60. let sice americká továrna na sny vyprodukovala řadu úspěšných snímků tohoto žánru, ty však nakonec jen ukázaly rozdíl mezi starosvětsky ustrnulým hollywoodským vkusem a novými prioritami publika. Nepomohlo ani to, že filmy My Fair Lady (1964), Mary Poppins (1964) či Za zvuků hudby (1965) se odehrávaly v pseudohistorických kulisách a „starosvětské“ rysy k nim tedy mohly patřit. West Side Story však už na začátku desetiletí přišla nejen s moderním konceptem blízkým dobovým hudebním trendům, ale i s vyprávěním vycházejícím z americké každodennosti. Její příběh se odehrává v uličkách a na zapadlých dvorcích manhattanské West Side, kde bují zločin a rasová nesnášenlivost. A čisté lásce moderního Romea a Julie – která se nevyznává pod balkónem, ale na požárním žebříku - tu komplikuje život krvavá nevraživost pouličních gangů.

Harmonizace protikladů

Podobně jako řada jiných muzikálů, i West Side Story vychází z divadelní předlohy. Choreograf Jerome Robbins přišel s nápadem na novou verzi ikonické shakespearovské látky už na sklonku 40. let – a už tehdy měla vycházet z aktuálních kontextů. Z příběhu katolíka a židovské imigrantky, která přežila holocaust, se však nakonec zrodil příběh mladičké krásky z portorické rodiny a mladíka z bílé imigrantské komunity. Z newyorské Broadwaye, kde byl uvedený v září 1957, si muzikál oceněný dvěma cenami Tony našel cestu na stříbrné plátno: v říjnu 1961 si odbyl veleúspěšnou premiéru, setkal se s mimořádně vřelým přijetím u diváků i filmové kritiky a získal deset Oscarů (plus jednoho zvláštního pro choreografii Jeromea Robbinse).

Filmová West Side Story získala i Zlatý Globus za nejlepší film roku a cenu Grammy za nejlepší soundtrack. Podíl na jejím dobovém úspěchu i dnešním kreditu „věčného“ hitu má přitom skutečnost, že není žádný buřičským, revolučním dílem: dokázala „jen“ vybalancovat všechny živě moderní prvky a klasickou muzikálovou zkušeností. Za její konzistentní podobu ručil tým zkušených tvůrců, který zastřešil tehdy sedmačtyřicetiletý režisér Robert Wise.

Tvůrce, jehož režijní rukopis bývá vnímán jako nepříliš výrazný, nám dnes splývá s představou filmaře, jehož hlavním podílem na filmu bylo sladění všech složek i vztahů. Na režisérské židličce měl původně pomáhat hybateli divadelní verze Jeromemu Robbinsovi. Ten ovšem podle názoru producentů svým perfekcionismem začal projekt ohrožovat a byl z natáčení vyhozen. Ve filmu po něm technicky zbyly jen čtyři muzikálové scény včetně legendárních čísel „I Feel Pretty“ a „America“ – zbytek práce však dokončil jeho vlastní asistent a sám Wise se postaral o to, aby Robbins jako spolurežisér nevypadl z titulků.

Wiseho zásluhou spolu ladí i oba hlavní představitelé, pouze fešácký Richard Beymer a herecky naopak talentovaná Natalie Woodová, které navíc v pěveckých partech podle dobových zvyklostí zaskakují Jimmy Bryant a Marni Nixonová. To díky režisérovi „realistické“ dialogové scény plynule přecházejí do legendárních písňových čísel hudebního skladatele Leonarda Bertnsteina a libretisty Stephena Sondheima. A je to právě Wiseho zásluha, že newyorské exteriéry působí kouzelným, napůl přízračně syrovým a napůl líbezně stylizovaným dojmem.

Wiseho práce tak znamenitě ladí s „harmonizačním“ posláním celého příběhu. West Side Story totiž sice odkazovala k temným stránkám moderní americké současnosti, ale posouvala je do smířlivé, idealistické roviny. Slavná písnička „Officer Krupke“ půtky nepřizpůsobivých přistěhovaleckých komunit s oficiální spravedlností odsouvá na vedlejší kolej hravé ironie. A mladíci z gangů Tryskáčů a Žraloků se tak sice v oslnivých tanečních scénách dravě vrhají proti sobě a jejich zpěv dráždí pouličními disonancemi, nakonec však vždycky splynou - v souuladu s vyzněním filmu – v harmonické souhře. A v „imigrantském“ čísle „America“ navíc v jednom rytmu splývají se svými dívčími prostějšky.

West Side Story je tak čímsi jako dobovou ilustrací populární představy „tavicího kotle“: místo multikulturních menšin ovšem homogenizuje zdánlivě neústrojné prvky do podoby příjemně vyznívající a dokonale fungující filmové podívané. Představa, že v dnešní éře „politické korektnosti“ by Hollywood takový přístup nejspíš považoval za nevhodný, jen potvrzuje živoucí zajímavost Wiseova filmu.

West Side Story

USA 1961, 152 minut, titulky

Režie: Robert Wise, Jeremy Robbins

Scénář: Ernest Lehman

Kamera: Danile L. Fapp

Hudba: Leonard Bernstein
Hrají: Natalie Woodová (Maria), Richard Beymer (Tony), Russ Tamblyn (Riff), Rita Morenoová (Anita), George Charikis (Bernardo), Simon Oakland (Scharnk), William Bramley (Krupke), Tucker Smith (Ice)

Premiéra: 12. 1. 2012

(Toto je původní, nezkrácená podoba textu, který jsem napsala a zkrátila do Lidových novin, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)