Prohledat tento blog

neděle 8. ledna 2012

Sherlock: Skandál v Belgravii

Britský televizní seriál Stevena Moffata a Marka Gattise, který je modernizovanou verzí příběhů Velkého detektiva z dílny Arthura Conana Doylea (a loni dostal ceny BAFTA ve třech kategoriích včetně "nejlepší série"), mne hodně bavil už loni při svém uvedení v České televizi (odkazy na tři moje recenze věnované jednotlivě všem třem dílům první série najdete na konci tohoto textu). Televizní Sherlock se stal také důvodem mého mizivého profesionálního nadšení pro to, co se Sherlockem Holmesem provádí na filmovém plátně Guy Ritchie. Protože datum uvedení druhé řady seriálu v České televizi je podle hodnověrných zdrojů ve hvězdách, zatímco v rodné Británii už běží od letošního 1. ledna, rozhodla jsem se nečekat. Narušila jsem svá letitá morální pravidla a poprosila laskavou kamarádku, aby mi první díl druhé série stáhla (ano, jsem tak jen poloviční pirát). Dopřála jsem si tak potěšení sledovat jej "v předstihu" a nyní vám o něm něco málo napsat, i když to je nejspíš nečestné a nesportovní.

V pořadí čtvrtý sherlockovský příběh se jmenuje A Scandal in Belgravia, což je opět volná variace na původní doyleovský název (povídka Skandál v Čechách). Na rozdíl od předlohy ovšem kompromitovaným členem královské rodiny není (fiktivní) český korunní princ, ale fiktivní členka současné britské královské rodiny (titulní Belgravia je čtvrť v centru Londýna, ve které se nachází Buckinghamský palác). Vznešená mladá žena, jejíž pověst by neměla být pošpiněna (a ze které na své malé obrazovce uvidíte jen kotník) se díky zálibě v sadomasochistických hrátkách zapletla s luxusní londýnskou dominou Irene Adlerovou (v doyleovské povídce jde mimochodem o operní pěvkyni volných mravů). Na rozdíl od literární Irene však ta seriálová nehodlá kompromitující fotografie použít k obohacení prostřednictvím vydírání, ale hodlá si jejich prostřednictvím zajistit ochranu před mocnými nepřáteli všeho druhu. Jde totiž - shodně s předlohou i jejími adaptacemi - o mezinárodní dobrodružku s nejasným kreditem, která je jednak napojena na Holmesova nového a nyní už životního nepřítele Moriartyho, a jednak ráda hraje tu nejvyšší hru.

Skandál v Belgravii bezprostředně navazuje na otevřené finále předchozího dílu nazvaného Velká hra, ve kterém byl divák nucen opustit Sherlocka a Watsona ve vypjatě prekérní situaci, kdy se poměřovali právě s Moriartym. Pokud jste se během mučivě dlouhé doby mezi koncem minulé a začátkem druhé série snažili hádat, jak z neřešitelného "kdo z koho" Sherlock vyvázne, je to velmi prosté: Moriartyho z měření sil na život a na smrt odvolá to, že mu v kapse zazvoní mobil a rozhodne se přijmout důležitý telefonický hovor... To jen potvrzuje, že autoři seriálu Moffat a Gattis vyhledávají nekonvenční řešení, ale i to, že mobil je v tomhle díle také vůbec nejdůležitějším prvkem, kolem kterého se točí celá složitá a napínavá zápletka. Nejde ovšem o mobil infantilního, šíleného zloducha Moriartyho, jehož teroristické sklony Skandál v Belgravii jen potvrdí, ale o mobil krásné Irene - jak známo jediné ženy, která kdy Sherlocka Holmese dokázala porazit. A jediné ženy, kterou kdy miloval.

Především o lásce jako součásti hry "kdo z koho", kterou hraje stejně ráda Irene i Sherlock a která má (právě u citově navenek neprůstřelných postav) své vedlejší emocionální následky, tenhle díl vypráví. Po Slepém bankéři (druhá část první série) je tak už podruhé podroben konfrontaci s ženskou vetřelkyní vztah Holmese a Watsona (který ovšem ani během toho nejsarkastičnějšího žertování nemá neadekvátní homosexuální podtexty - na rozdíl od Ritchieho navenek tak ultrachlapského filmu). Jak pěkně ukazuje scéna zkaňhaného Štědrého večera, drobný doktor se tu profiluje jako samozřejmý sériový monogamista, Sherlockovi zůstává patoložka Molly jako jediná, bezmezně (a beznadějně) milující bytost. A pátračská dvojice se v tomto dílu ukazuje být skrytě závislá na své bytné paní Hudsonové. Kromě toho je ovšem nedílnou součástí postupného Holmesova socializačního procesu (jejž v jedničce započalo seznámení s Watsonem) i inspektor Lestrade. Což není v seriálu zdaleka takový neschopný a skutečnému pátrání překážející idiot, jako ve většině doyleovských filmových adaptací: je to naopak někdo, kdo spojuje holmesův výlučný svět s "normálním" vesmírem oficiálního práva).

Přirozeným výsledkem spolupráce Holmese a pracovníka londýnské kriminálky je třeba i bizarní vyšetřování záhadné smrti osamělého muže v krajině "na dálku" (prostřednictvím Watsona, vybaveného při ohledávání místa činu notebookem s wi-fi, aby se Sherlock po ránu nemusel po ránu obtěžovat vycházením z bytu). Zjevná blazeovanost osamělého pátrače, který nyní získává věhlas i klienty díky Watsonově blogu, se projevuje i v tom, že odmítá "nudné" klienty - tedy ty, kteří nepřicházejí s něčím, co by ho skutečně zajímalo. I případ kompromitujících fotek se zdá být záležitostí na jedno odpoledne, na níž je nejobtížnější fakt, že si je u Sherlocka objedná jako tajný vyslanec britského impéria jeho starší bratr Mycroft, s nímž ho pojí letitý konfliktní vztah. Setkání s Irene, do jejíhož domu vnikne panic Sherlock v komickém převleku za kněze a jež ho očekává zcela bez převleku, však doyleovský příběh o ohrožené mravnosti impéria mění v pouhou startovní situaci. Do tohoto případu dobře zapadne všechno, co jste viděli v předchozích dílech, i všechno, co v úvodu samotného Skandálu působí jen jako hravé budování atmosféry. Další kolo souboje s Moriartym (s nímž se Sherlock tváří v tvář s výjimkou úvodu tentokrát nesetká) je víc než jen bojem "na tělo" - je bojem "na duši". V souladu s tím se zmínění dvojí nahoty - Irene ve scéně prvního setkání a Sherlocka ve scéně provokace v Buckinghamském paláci - jen začátkem vyprávění o "skutečných" odhaleních obou protagonistů.

Sherlock a Irene pak podléhají sice vzájemné fascinaci zprostředkovaně, přes obrazy (internet, mobil) a pak se opakovaně potýkají v rámci několika navenek praktických a racionálních šarád (muž, hledící provokativní nahé krásce gentlemansky zřejmě hlavně do očí, tak může odhalit tajný kód k jejímu sejfu - její tělesné míry). Teprve za povrchem událostí a těl se však nachází skutečné bojové území, vyprávění o sexy mozcích a docela obyčejných, zranitelných srdcích. K tomu má zřejmě co podotknout Sherlockův bratr Mycroft, jemuž Moriarty přezdívá Ledovec... Skandál v Belgravii je tak založen na nenápadné "dvojité" nebo spíš zrcadlové struktuře, v níž problémy Sherlockovy postavy sledujeme v jiných postavách.

Holmes (v ikonickém podání vynikajícího Benedicta Cumberbatche) sice před očima měkne, přitom si však ponechává nezbytnou míru sociálního autismu: baví se se svou televizí a oslovuje nepřítomného Watsona, protože mu nestojí za to všimnout si, že odcestoval z domu. Současně se ovšem právě ve čtvrtém dílu stává postavou, se kterou hluboce soucítíte, protože se ukazuje být tak zranitelná. Sledovat, jak je Cumberbatchovu Sherlockovi lámáno srdce, je vzrušující a dojemné právě proto, že autoři se dokázali na ryze melodramatické půdě zcela vyhnout sentimentu. Citovost tohoto dílu Sherlocka se totiž generuje na pozadí nadstadardně promyšlené zápletky a formálně velmi chytrého vyprávění.

Podíl na formální zajímavosti tohoto dílu má opět Paul McGuigan (který nerežíroval jen druhý, výrazně slabší díl): Skandál v Belgravii opět spojuje to, o čem vypráví, s tím, co ukazuje. McGuigan si tentokrát dovoluje ještě větší vylomeniny než chudák kreativně impotentní Guy Ritchie, ale na rozdíl od něj nikdy nepůsobí sebestředně a hloupě. Tento díl Sherlocka je totiž pojat velmi comicsově (k čemuž otevírá prostor jeden z hrdinových odmítnutých klientů posedlý zřejmě konspirační teorií, že comicsy se stávají skutečností). Postavy vstupují do záběrů, v nichž nemají reálně co dělat, významově tam však patří. Často se objevují jen ve výsečích záběrů, obraz se zpomaluje a rytmizuje... Už dříve použité umisťování textu do obrazu má často vysloveně "kreslený" charakter.

Skandál v Belgravii je tak jedním z nejzdařilejších "comicsových" titulů, jaké byly kdy natočeny. Nevzdává totiž poctu jen obrazu, ale hlavně slovu způsobem, který je důvtipný a ohromně vizuální. Až ho uvidíte, vzpomeňte si na tohle moje tvrzení ve chvíli, kdy Sherlock konečně odhalí heslo umožňující přístup do Irenina mobilu. I když v Doyleových knihách nejajdete mobily, notebooky ani letadla ohrožená teroristy, pokud jde o vztah filmové/televizní adaptace k literární předloze, asi stěží si lze představit uctivější zacházení.

(O předchozích dílech seriálu jsem na blogu psala zde: Studie v růžové, Slepý bankéř, Velká hra).

Režie: Pau
l McGuigan
Scénář: Steven Moffat, Mark Gatiss (podle děl Arthura Conana Doylea)
Kamera: Fabian Wagner
Hudba: Michael Price
Hrají: Benedict Cumberbatch (Sherlock Holmes), Martin Freeman (Watson), Lara Pulverová (Irene Adlerová), Mark Gatiss (Mycroft Holmes), Andrew Scott (Moriarty), Una Stubbsová (paní Hudsonová), Rupert Graves (Lestrade), , Loo Brealeyová (Molly Hooper).

11 komentářů:

  1. Alenko, kdo s koho vždy a jedině se S.

    OdpovědětSmazat
  2. Presne nad tim jsem premyslel, AP je snad krome me jediny clovek ktery pise 'kdo z koho' a pripada mi to spravne.

    OdpovědětSmazat
  3. Možná připadá, leč správné to není. Nejde totiž o druhý pád, ale o archaickou vazbu pádu čtvrtého, kterou můžeme vídat ještě například ve frázi "být s to".

    OdpovědětSmazat
  4. :-) Jsem asi taková celá archaická. Za chybu se omlouvám.

    OdpovědětSmazat
  5. Mě se díl moc líbil, hlavně díky nabitému ději. Myslím že ze čtyřech zatím odvysílaných byl nejlepší. Po shlédnutí jsem si chvilku myslel že jsem viděl dvou-díl. Adaptace S.Moffata opravdu skvostná. Moc se těším na zbývající letošní epizody.

    OdpovědětSmazat
  6. Možná bych se nebál před text upozornit na spoilery, občas se mi zdá že zabíháte do přílišných detailů...

    OdpovědětSmazat
  7. tak jsem si prostudoval "kdo s koho" - zajímavé...
    vtipná je třeba věta o souboji dvou lidojedů :
    "šlo o to kdo s koho, kdo z koho bude mít večeři"

    OdpovědětSmazat
  8. mám jen dvě upřesnění :
    v Doylově příběhu se sice Wilhelm Gottsreich Sigismund von Omstein kompromituje s Irenou Adlerovou ještě jako korunní princ, za Holmesem ale inkognito přijde žádat o pomoc už jako český král...
    a Irena žije v Londýně už jen jako bývalá primadona varšavské císařské opery - je svobodná, bez závazků a tedy jí volné mravy zcela přísluší...

    OdpovědětSmazat
  9. Měla jsem tu čest vidět jak Skandál v Belgravii tak Hru stínů. Opravdu si přeju, aby R.Downey už roli v případném pokračování nevzal, přestože mu bude s největší pravděpodobností s ohledem na tržby opět nabídnuta. Herec jeho formátu by si totiž zasloužil spíš kvalitu televizního Sherlocka. BBC série je totiž nesrovnatelně lepší i přes menší rozpočet, méně okázalé lokace a počet detonací.

    OdpovědětSmazat
  10. Mimochodem, ani v povídce Scandal in Bohemia se Irene Adler nechystala na kompromitujících fotografiích zbohatnout, ale chtěla je použít jako formu ochrany.

    OdpovědětSmazat
  11. Případ comicsových hrdinů ovšem nebyl odmítnutý; jde o narážku na The G(r)eek Interpreter; viz http://www.johnwatsonblog.co.uk/blog/16june

    OdpovědětSmazat