Bůh masakru

Devětašedesátiletý režisér polského původu Roman Polanski se v posledních letech těší medializaci především v souvislosti se svým zatčením za víc než třicet let starý, ale americkými úřady nepromlčený sexuální delikt. Po posouzení žádosti o vydání na základě mezinárodního zatykače však odmítly švýcarské úřady slavného režiséra vydat do USA. Vzápětí po propuštění z domácího vězení se Polanski začal znovu věnovat své profesi: natočil černou komedii Bůh masakru, která nyní přichází i do českých kin a za pozornost stojí sama o sobě. Adaptaci úspěšné divadelní hry francouzské dramatičky Yasminy Rezaové ovšem můžeme vnímat i přes životní osudy tvůce, spojené s vynuceným statutem světoběžníka i dvojím uvězněním.

Svou novou zkušenost totiž Polanski nekompromisně spojuje se svým dětským pobytem v krakovském ghettu. Jako filmař se ke konceptům nesvobody často vracel, počínaje debutem Nůž ve vodě (1962) a konče ceněnými dramy o nesvobodném vztahu umělce a společnosti Pianista (2002) a Muž ve stínu (2010). Součástí jeho schopnosti přežít se pak stala skutečnost, že předlohu Rezaové transponoval z francouzského prostředí do amerického a natočil ji v Paříži s anglofonním hereckým týmem. Podobně jako Nůž ve vodě (a řada jiných režisérových snímků) je Bůh masakru snímkem, který dokázal vytěžit dramatické maximum z ryze komorního půdorysu časoprostorové pasti. Většina filmových adaptátorů se pokouší maximálně narušit divadelní charakter svých předloh (za příklad může posloužit třeba Cronenbergova Nebezpečná metoda, která má rovněž premiéru tento čtvrtek). Polanski s Rezaovou, která se podílela na scénáři filmu, naopak svůj příběh situují prakticky jen do obýváku jednoho bytu, rozšířeného pouze o pohledy z okna, na chodbu či koupelny.

Brilantnost Polanského řešení pak dovolují ocenit „uvozovky“, do kterých celé své přísně klaustrofobní vyprávění umístil: prolog a epilog Boha masakru se totiž odehrává v exteriéru Brooklynského parku, na volném prostranství a pod širým nebem. Mezi postavami snímanými z dálky, ve velkém a svobodném přírodním celku, hraje roli klukovská parta. Její dva příslušníci se v prologu dostanou do divoké hádky, která vyvrcholí zraněním jednoho z nich. Právě to je příčinou schůzky, kterou si domluví rodiče zraněného chlapce ve svém bytě s rodiči útočníka. Ta má „divošskou“ epizodu temperamentních nezletilců, při které jedenáctiletý agresor poškodil chrup svého kamaráda, urovnat bez soudní dohry.

Do bytu Michaela a Penelope Longstreetových tak přicházejí rodiče útočníka, Alan a Nancy Cowanovi. Krátká, zdvořilostní návštěva, jež má obě strany ujistit o shodném pohledu na nepříjemnou epizodu, se však změní v divoký, odporný a zřejmě nekonečný spor. Čtveřice dobře situovaných, pohledných, vzdělaných a podle všeho zralých lidí se do sebe energicky zakousne ze všech myslitelných pozic, počínaje názorovými a profesními přes emocionálně laděné genderové postoje až k syrovým fyzickým animozitám. Ve jménu titulního boha maskaru, v něhož věří jako v jedinou životní jistotu právník Alan, prochází na této usmiřovací a harmonizační schůzce západní civilizace totální a zábavnou a dekonstrukcí, které neuniknou ani žluté tulipány vypěstované z drahocenných holandských cibulek.

Jak to vidí křeček Hryzálek

Napětí se v Bohovi masakru nebuduje jen prostřednictvím odlišností čtveřice hlavních a jediných charakterů – Alana a investiční makléřky Nancy a obchodníka s domácími potřebami Michaela a aktivistické intelektuálky Penelope. Rytmizuje je Nancyina žaludeční labilita, jež v jednu chvíli drasticky zdevastuje Penelopiny cenné malířské publikace, i Alanovy neustálé telefonáty s kolegou ohledně zamaskování povážlivé kauzy se zdravotně závadným medikamentem. Cowanovi jsou ve stylu Blbce k večeři neustále na odchodu a ani si nepřejí zůstat, stejně jako si jejich hostitelé Longstreetovi touží, aby protivní hosté už konečně vypadli. To ovšem není možné, dokud na potřísněný koberec nepadne poslední civilizační maska, uvolněná nikoli nějakým soustředěným a cíleným společným úsilím, ale prostým, autodestruktivním samopohybem, akcelerovaným z vnějšku lahví Michaelovy drahocenné, kvalitní whisky.

Součástí pohledu Rezaové je přitom rozhodnutí konfrontovat v rozmyslném chaosu detailní jednotlivosti s „globálními“ problémy: Penelope, která napsala knihu o maskaru v Dafúru, tak nedokázala manželovi zabránit v tom, aby surově nevyhodil na ulici synkova křečka, který Michaela v noci rušil ve spaní. Chudák Hryzálek, který na newyorské ulici podle všech racionálních předpokladů musí jistojistě zahynout, se však stává součástí Polanského nadějeplného epilogu. V tomto smyslu filmová adaptace daleko přesahuje předlohu, nabízejíc ve zmíněných lakonických „uvozovkách“ novou perspektivu - ryze vizuální, filmový komentář k hlavnímu, klaustrofobnímu dění. Polanski tak vetuje i poněkud jednostrannou kritiku Rezaové, směřující zjevně proti intelektuální i hmotné zpupnosti vyšší střední třídy (takže při titulním masakru získává jaksi automaticky body k dobru „prosťáček“ Michael).

V souladu s komorním charakterem hlavního vyprávění ovšem i Polanski bravurně pracuje s detaily: i divák tak mimoděk sleduje významové putování navenek banálních rekvizit typu Alanova mobilu či kbelíku, který dostane labilní Nancy k ruce. Vypravěčský prostor rozšiřuje a komplikuje i Polanského oblíbený kameraman polského původu Pawel Edelman, který dokáže rozpohybovat daný minimalistický prostor (třeba prostřednictvím přeostřování na zrcadlo na zdi). Klíčový podíl na zajímavosti Boha masakru však mají herci – Angličané Kate Wisletová (Nancy) a John C. Reilly (Michael), Američanka Jodie Fosterová (Penelope) a naturalizovaný Hollywooďan rakouského původu Christoph Waltz. V jízlivém, rytmizovaném podání hvězd, ověnčených desítkami prestižních ocenění, znovu nabývá na váze otřepaný pojem „herecký koncert“.

Především díky nim je film plnokrevnou, velmi zábavnou podívanou. V rámci zvratů Polanského kariéry je možná příznačné, že Bůh masakru u divákůl propadl, u kritiků se setkal s nejednoznačným ohlasem a zcela absentoval v úterních oscarových nominacích (což překvapí předevšín v hereckých kategoriích). Tenhle malý velký film je totiž ve výsledku stejným hladivým požitkem civilizované duše, jako pro Nancy teplá Cola v kombinaci s hruškovo-jablečným koláčem.

Carnage

Francie, Německo, Polsko 2011, 79 min., titulky

Režie: Roman Polanski

Scénář: Roman Polanski, Yasmine Rezaová (podle stejnojmenné divadelní hry)

Kamera: Pawel Edelman

Hudba: Alexandre Desplat

Hrají: Kate Winsletová (Nancy), Jodie Fosterová (Penelope), Christoph Waltz (Alan), John C. Reilly (Michael)

Premiéra 26. 1. 2012

(Toto je původní, nezkrácená podoba textu, který jsem napsala a zkrátila do Lidových novin, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)